Vojenská muzea na poloostrově Hel připomínají statečnost polských námořníků

Vojenská muzea na poloostrově Hel připomínají statečnost polských námořníků
Autor: Petr Blahuš|Popisek: Polská baterie z roku 1939 na Helu
16 / 01 / 2018, 13:00

Úzká a dlouhá kosa Helu, vybíhající daleko do Baltského moře, je místem, kde polská armáda a námořnictvo kladly nejdéle odpor německé agresi, stejně jako zde Němci, kteří tu vybudovali největší baterie na světě, dokázali bojovat až do 11. května 1945. Dramatické okolnosti připomínají četné pozůstatky obrany a těžké výzbroje, které jsou i po více jak 70 letech působivě rozmístěny v lesích a na plážích.

Helská kosa leží na jižním pobřeží Baltského moře. Jedná se o nejmladší část polského pobřeží, protože ještě před 200 lety byl na jejím místě řetěz ostrovů. Písečná, dnes z převážné části hustými lesy porostlá kosa měla v minulosti velký strategický význam, když poskytovala ochranu trojměstí Gdaňsk-Gdyně-Sopoty. Poloostrov dostal své jméno po patě, který připomíná, a táhne se východním směrem v délce 35 km. Ve svém nejužším místě má jen 150 metrů. nejvyšším bodem je vrchol duny Lubek, 23 m nad mořem. (Podle jiné teorie název pochází od starého germánského slova označující peklo, jež je v mytologii spojeno s chladem). Původní Hel se nachází skoro 1,5 km od současného města, které se přestěhovalo po zanesení původního přístavu pískem, které začalo v 15. století. Ve městě jsou četné památky na vojenskou minulost Helu, včetně pomníku jeho obráncům z roku 1939. Poblíž kasáren je Skanzen námořní obrany, a v roce 2006 bylo v Helu otevřeno Muzeum obrany pobřeží Muzeum Obrony Wybrzeża. Dalším významným bodem polské obrany v roce 1939 byla vesnice Jastarnia, kde se nachází betonového opevnění, byť zčásti nedokončené (jeho dostavění bylo plánováno na polovinu listopadu 1939). Jeho součástí jsou kromě objektů lehkého opevnění pevnosti Saragossa, Sęp, Sabała, Sokoł. Většina z nich přehrazovala svojí palbou kosu Helu, část zbraní ale měla postřelovat boční palbou také nejpravděpodobnější místa námořních výsadků na zdejších plážích. Linie opevnění byla ze systému polské obrany vyčleněna až koncem 70. let minulého století a nyní je, až na Saragossu, přístupná veřejnosti. Na hřbitově v Kužnici se nalézá symbolický hrob rybářů, vojáků, obětí válek a jiných katastrof.

Betonové bunkry na Helu


Helský opevněný rajón, RU „Hel“ byl zřízen 21.srpna 1936 za účelem obrany námořní základny v Helu. Zabíral většinu plochy poloostrova a jeho součástí bylo i bezletové pásmo. Většina opevňovacích prací se soustředila do východní části, výjimku tvořily čtyři nedávno opravené a zpřístupněné betonové bunkry u jeho paty poloostrova. Po vypuknutí války 1. 9. 1939 bylo urychleně dobudováno několik pásem polního opevnění také na západní straně poloostrova. Organizačně představoval RU „Hel“ kombinovanou jednotku Dowództwo Morskiej Obrony Wybrzeża pobřežního dělostřelectva a protiletadlové obrany (pěchota byla pouze doplňkem obrany proti výsadkům).

Pod velením komodora Brunon Steyera se jednalo o prapor pohraničníků KOP „Hel“ majora Wiśniewskieho, členěný dále na 2 roty pěchoty a kulometnou rotu, 12. a 13. záložní rota pěchoty, 1. a 2. rota pěchoty z útvaru námořního letectva, Dywizjon Artylerii Nadbrzeżnej- oddíl pobřežního dělostřelectva s velitelem komodorem Kukiełkou, obsahující jednu baterie čtyř děl ráže 152 mm, dvě baterie děl 102 mm a tři baterie děl ráže 75 mm, každá po dvojici hlavní, 2. morski dywizjon artylerii Przeciwlotniczej kapitána námořnictva Wojcieszeka, se třemi bateriemi děl 75 mm a pěti bateriemi ráže 40 mm, opět všechny po dvou hlavních, doplněné větším počtem těžkých kulometů, dále námořní četa četnictva, rota přístavní obsluhy, strážní rota, spojovací a reflektorová četa a také opevňovací skupina majora Kapitaniaka. Mořskou hranici Helu bránila flotila pobřežní stráže se čluny Batory, Kaszub a Mazur. Celkem na Helu čelilo zdrcující přesile Němců asi 2800 polských vojáků. Ti dokázali vzdorovat 32 dní. Obránci pod velením kontraadmirála Unruga kapitulovali po zdrcujícím dělostřeleckém ostřelování, leteckém bombardování i pokusům pěchoty o prolomení čáry opevnění až 2. října jako jedni z posledních částí polské armády. Jen část polského námořnictva pod velením admirála Swirskiho unikla na rozkaz do Baltického moře, a připojila se k britské Royal Navy.

psali jsme: Národní muzeum se zapojí do záchrany památek v Sýrii

Stejně jako jiné baltské kosy a ostrovy se i Hel stal po německé okupaci základnou pro armádu a námořnictvo. Už na konci roku 1939 byla 1,5 km od města zahájena stavba památky světového významu, baterie pobřežního dělostřelectva. Pojmenována byla Schleswig-Holstein po německé bitevní lodi, která první zahájila svou palbou na nedaleké Westerplatte 2. světovou válku. Mezi lety 1940-41 tu vznikla tři stanoviště pro děla ráže 406 mm Schnelladekanonne C34 baterie B2, která mohla střílet granáty o hmotnosti 1030 kilogramů na vzdálenost až 56 kilometrů, věž pro řízení palby a dva muniční sklady. Pak se však v souvislosti s koncem bleskové války na východní frontě Němci rozhodli baterii zrušit a zdejší obří děla, největší na světě v kategorii pozemních baterií, demontovali a převezli do Francie, kde skončila v  Atlantickém valu poblíž Blanc Nez. Odtud pak již jako baterie Lindemann (známá jak z literatury faktu, tak např. z románu Operace Fortitude) zahájily v listopadu 1942 ostřelování Velké Británie. Kromě pobřežních dělostřeleckých fortů měli němečtí okupanti poblíž starého přístavu Helu výcvikovou základnu pro posádky ponorek. Stejně jako se zde díky své výhodné pozici vydrželi dlouho bránit Poláci, tak se tu úspěšně zakopal wehrmacht. Jednotky obklíčené okupační armády se tady vzdaly až dva dny po kapitulaci nacistického Německa.

Bunkry na Helu

Ihned po skončení války a odchodu Němců se na Hel vrátila polská armáda. Dosud se zde zachovalo velké množství vojenských objektů, i když část bunkrů a palpostů vznikla až po válce. Polská armáda a marína se snažila nově použít co nejvíce z nich, zejména obří muniční sklady. Střelecká věž Anton sloužila jako spojovací centrum válečného námořnictva, věž B - Bruno zase pro řízení dělostřeleckých střeleb. Věž C posloužila jako „tajný“ sklad mrkve a brambor pro potřeby celé helské základny. Základnu Poláci aktivně využívali až do roku 1974, ale definitivní konec nastal až po skončení studené války. Totální devastaci kdysi hrdé opevněné základny Hel učinila přítrž skupina polských militaryfandů, kteří v roce 1999 vytvořili sdružení Sekcję Militarną Stowarzyszenia „Przyjaciele Helu.“ V roce 2006 bylo přikročeno k rekonstrukci palebného stanoviště Bruno dělostřelecké baterie Schleswig-Holstein a věže řídící palby. Objekty Anton a César a skladiště zůstávají formálně polské armády, ale nemají již stálou posádku. Zároveň došlo k založení muzea Obrony Wybrzeża, umístěného v dělostřeleckém postavení B2 a ve věži pro řízení palby (na jednu vstupenku je možné navštívit oba objekty). Pravidelné výstavy ukazují nejen obranu Helu v září 1939, ale také rozvoj polského vojenského námořnictva po válce, zejména vývoj jeho výzbroje a vybavení. Z přístupného vrcholu věže je možné přehlédnout celý konec Helu.

psali jsme: Vítejte v muzeu ,,mezinárodních Rambů"

Více exponátů se nachází v dělostřeleckém postavení Bruno. Před ní stojí sovětský tank T-34/85, uvnitř se nachází expozice historie námořního letectva v Pucku, válka a lékařství, námořní spojařství, mořské tragédie na Baltu v roce 1945, velitelská místnost základny, a samozřejmě obrana Helu. Muzeum je pojmenovaného po komodoru Przybyszewskiemu, který zde bojoval na podzim 1939 jako velitel pobřežní baterie. Po kapitulaci strávil zbytek války v zajateckých táborech a hned po osvobození se stal velitelem rychlých protiponorkových člunů a velitelem 31. dywizjonu pobřežního dělostřelectva. V roce 1947 byl povýšen do hodnosti komandor porucznik a o dva roky později byl jmenován velitelem dělostřelectva na Velitelství vojenského námořnictva. V roce 1952 však byl nespravedlivě obviněn v procesu nazvaném „causa sedmi komodorů“ a popraven.

 

Nepřehlédněte na Security magazínu:  Defence  - tanky, lodě,  letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace