Vojensky bylo nepředstavitelné, aby Západ zasáhl ve prospěch Československa, říká historik Oldřich Tůma v rozhovoru pro Security magazín

Vojensky bylo nepředstavitelné, aby Západ zasáhl ve prospěch Československa, říká historik Oldřich Tůma v rozhovoru pro Security magazín
21 / 08 / 2018, 13:00

Security magazín přináší rozhovor s historikem PhDr. Oldřichem Tůmou, Ph.D., z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR o 50. výročí invaze Varšavské pětky do Československa. Mohli jsme se tehdy bránit? A jaké byly okolnosti mocenského nástupu Gustáva Husáka těsně po intervenci? O tom i dalších okolnostech se dočtete v rozhovoru.

Pane doktore, připomínáme si 50. výročí vpádu pěti států Varšavské smlouvy do Československa. Jak moc je toto téma ,,živé” v české společnosti?

Z mého pohledu určitě živé je. Soudím tak z připomínek, které probíhají médii, různých výstav, navíc v současné době má Český rozhlas velký projekt o tomto tématu, který běží již od jara. Takže téma živé je, protože o něj společnost, jak vidíme, zájem stále má.

Obrodný proces se stal od začátku předmětem ostré kritiky sovětského vedení, který v něm viděl ,,plíživou kontrarevoluci“. Bylo možné od reformního kurzu ustoupit v situaci, kdy jej 90% občanů ČSSR podporovalo?

Já bych to trošku upřesnil. Na jaře 1968 máme co do činění se dvěma fenomény, které se prolínaly a navzájem doplňovaly a v něčem šly i proti sobě. Jeden z fenoménů byl právě obrodný proces, jak jste zmínil, druhým a možná důležitějším jevem je probuzení občanské společnosti, emancipace různých společenských organizací, Svazu vysokoškolského studentstva, nekomunistických stran v rámci Národní fronty, organizace novinářů i spisovatelů atd. Co Sovětům vadilo, nebyl ani tak program reforem, ale především to, že KSČ ztrácela kontrolu nad masovými sdělovacími prostředky a také nad nad vývojem v KSČ, v níž probíhaly rovněž demokratické procesy, jako třeba v případě voleb delegátů na mimořádný sjezd, které probíhaly skutečně na okresních a krajských organizacích demokratickým způsobem. Celá společnost tak byla v pohybu, kterou vedení KSČ kontrolovalo jen do jisté míry, což právě Sověti nazývali ,,plíživou kontrarevolucí”. Jestli se dal tento společenský pohyb zastavit, zůstává velkou otázkou, v dané fázi už asi těžko, jen za cenu případného vnitrospolečenského konfliktu.

Existovaly v sovětském vedení ÚV KSSS hlasy, které se stavěly negativně či zdrženlivě k invazi? Ostatně sám Brežněv dlouho dával přednost politickému řešení.

O tom se samozřejmě diskutovalo, i když my příslušné dokumenty nemáme. Je pravda, že se Brežněv nemohl dlouho rozhodnout a dával dlouhou dobu přednost politickému řešení situace v Československu. Přál si, aby Alexander Dubček a další obnovili pořádek v zemi sami. Určitě v sovětském vedení byli tzv. jestřábi, tedy vysocí armádní činitelé, kteří byli zastáncem invaze. Z představitelů tajných služeb to byl například Jurij Andropov, šéf KGB, jenž se klonil k radikálnímu řešení. Některé informace, které potom šly na předsednictvo ÚV KSSS dokonce účelově upravoval.

Jak SSSR odůvodnil vojenský vpád do Československa?

Invazi do Československa předcházel i politický plán, který byl nedílnou součástí této akce. Politický plán spočíval v tom, že ti konzervativní představitelé KSČ, kteří byli do intervence zasvěceni a také si ji sami vyžádali (Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder a další), prosadí akceptovatelné většinové usnesení v předsednictvu ÚV KSČ večer 20.8. 1968 o vnitropolitické situaci v Československu o legitimizaci invaze. Z té většiny pak měla rezultovat žádost o vojenskou pomoc, k níž se měl připojit prezident Ludvík Svoboda i Národní shromáždění. Média v zemích, které okupovaly Československo, pak měla informovat, že intervenci si měli vyžádat straničtí představitelé KSČ, aniž by však konkrétně jmenovaly. Podobně argumentoval třeba sovětský velvelvyslanec v USA Anatolij Dobrynin prezidentu Lyndonovi Johnsonovi. Tento plán se však konzervativním představitelům KSČ a příznivcům invaze, jak víme, nezdařil a politicky tak intervence zkrachovala.

Jaký byl postoj Západu k invazi? Existovala teoretická možnost, že by zasáhl ve prospěch ČSSR?

Vojensky to bylo zcela nepředstavitelné. Postoj Západu obecně k reformnímu procesu v Československu byl však pozitivní. Vzbuzoval zájem novinářů, levicových intelektuálů a naše země se v té době vrátila na první stránky západoevropského tisku. Do Československa jezdila řada známých osobností – umělci, spisovatelé a další. Americká administrativa a samozřejmě i CIA pečlivě sledovala dění v Československu a vyhodnocovala další možný vývoj, počítala i s tím, že k intervenci může dojít. Nejsou žádné důkazy, že Západ měl nějaký plán na pomoc Československu, žádná vojenská akce v dané chvíli však stejně nebyla uskutečnitelná.

A uvažoval někdo z vedení KSČ o tom, že se bude ČSSR invazi bránit? Byla tato možnost reálná v daný moment?

Určitě ne, i když určité, ale velmi obecné  úvahy vyslovil vedoucí státně-administrativního oddělení ÚV KSČ generál Václav Prchlík. V jednom rozhovoru prohlásil, že by se měly změnit velitelské struktury v rámci Varšavské smlouvy, aby všechno nerozhodovali jen sovětští generálové a maršálové. Je zajímavé, že Prchlík byl ze své funkce odvolán právě pod tlakem Sovětů ještě před invazí. Dubček a další reformní politikové ale určitě o tom, že bychom se bránili, nepřemýšleli, žádná vojenská protiopatření nebyla ve hře. Spíše bychom si měli klást otázku, jestli reformní představitelé KSČ byli vůbec schopní s možnou intervencí počítat, když se o ní například psal i západní tisk.

Proč se invaze nezúčastnilo Rumunsko jakožto ,,bratrský” stát?

Rumunsko již od počátku šedesátých let se pokoušelo o nezávislou zahraniční politiku na Sovětském svazu, zůstalo také neutrální v konfliktu mezi Sovětským svazem a Čínou. Rumunsko po skončení Karibské krize diskrétním způsobem informovalo USA, že udělá všechno proto, aby zůstalo napříště stranou takového konfliktu, na kterém nemělo žádný zájem. Z pohledu Washingtonu tak mělo Rumunsko trochu odlišnou pozici než ostatní země sovětského bloku. Rumunsko také například v roce 1967 nezrušilo diplomatické styky s Izraelem jako ostatní země východního bloku. Rumunsko se rovněž nezúčastnilo multilaterálních jednání v Drážďanech, Varšavě či Bratislavě. Nicolae Ceaușescu vyjadřoval československému reformnímu vývoji i sympatie. Opakovaně se vyjadřoval se v tom smyslu, že to, co se děje v Československu, je pouze věcí KSČ.

Proč selhal pokus o ustavení kolaborantské dělnicko-rolnické vlády pod vedením Aloise Indry?

To právě souviselo s tím prvním plánem, kdy konzervativní politikové měli prosadit 20. 8. 1968 usnesení v předsednictvu ÚV KSČ, které by legitimizovalo intervenci. Jak už jsem řekl, tento plán však zkrachoval již v noci z 20. na 21. srpna. Takovou druhou, improvizovanou variantou bylo právě ustavení kolaborantské vlády v čele s Aloisem Indrou, o které se jednalo i na sovětské ambasádě. Ta se však nepodařilo sestavit jednak proto, že nikdo z příznivců intervence nechtěl na sebe tuto odpovědnost vzít, a jednak z toho důvodu, že prezident Svoboda odmítl rezolutně takovou vládu jmenovat. Navíc si uvědomme, že tato jednání probíhala v době, kdy bylo jasné, že 99% obyvatelstva intervenci odmítá.

Jakou roli hrál těsně po obsazení prezident Ludvík Svoboda?

Řekněme, že ,,rozdvojenou”. Intervenci odmítl, odsoudil ji, i když méně razantně nežpředsednictvo ÚV KSČ a prohlásil, že to nebylo správné řešení vnitropolitické situace v Československu. Účastnil se pak jednání předsednictva ÚV KSČ, kde se jej jeho členové ptali, jestli vojska pozval právě on, což Svoboda odmítl. 23. 8. se však rozhodl vzít na sebe odpovědnost za řešení situace, odletěl do Moskvy, kde nakonec přiměl Dubčeka a ostatní, aby podepsali tzv. moskevský protokol, protože pobyt sovětských vojsk v Československu již byl realitou. Svoboda chtěl také přivézt internované politiky z Moskvy, což si kladl za jeden z hlavních cílů, a na čemž trval. Nakonec však sehrál roli, která Sovětům pomohla.

Proč sovětské vedení těsně po začátku okupace politicky vsadilo na G. Husáka, budoucího prezidenta, který se nevybíravým způsobem vyjádřil o prvním tajemníkovi ÚV KSSS L. Brežněvovi?

To je zajímavé, protože Husáka v Moskvě moc neznali. Měl pověst takového odhodlanějšího reformátora, kritizoval výrazně Antonína Novotného. Jeho první vystoupení v Moskvě, kdy intervenci také kritizoval, spíše posílilo nedůvěru Sovětů k němu, nicméně v dalších dnech vystupoval jako realista či pragmatik ve smyslu, že je nutné se dohodnout a přistoupit na sovětské požadavky. Pak se v očích Sovětů začal jevit jako ten, který na rozdíl od Biľaka, Indry, Koldera a dalších nezklamal, který navíc může mít na Slovensku velkou podporu. Pro Husáka to byl potom moment, kdy se mu otevřela cesta k nejvyšší politické kaiéře.

Proč Husák vystřídal pro Sověty nepřijatelného Dubčeka až v dubnu 1969 na postu prvního tajemníka ÚV KSČ?

Musel se totiž něčím zasloužit o důvěru Sovětů. Husák se zúčastnil sjezdu KSS 26. 8., kde oslabil jednoznačně protiintervenční stanovisko. Husák se podařilo nalézt způsob, jak zneplatnil výsledky mimořádného vysočanského sjezdu, když použil národnostní argumentaci, že se sjezdu zúčastnilo nedostatečný počet slovenských delegátů. Husák se stal následně prvním tajemníkem ÚV KSS. Na podzim roku 1968 pak obdobně národnostní rétorikou argumentoval v obsazení státních orgánů, především pozice předsedy Federálního shromáždění, kdy odsunul pro Sověty nepřijatelného Smrkovského. Ze sovětského pohledu dokázal Husák normalizovat na Slovensku situaci po 21. srpnu mnohem rychleji. Husák si tak musel získat důvěru u Sovětů postupně, což se mu podařilo. Bezprostředně po intervenci 21. srpna 1968 Sověti věděli, že nemohou Dubčeka vyměnit hned, protože měl aureolu mučedníka a jeho popularita a kredit u veřejnosti byla obrovská.

Dubček a další významní reformní představitelé byli nuceni podepsat tzv. Moskevský protokol. Existovala reálná možnost, že by jej z internovaných čs. politiků nakonec nikdo nepodepsal? Ponechme nyní stranou Františka Kriegela.

Ta možnost existovala. Sověti dobře věděli, že dokument bez Dubčekova podpisu nebude mít v dané situaci pro ně cenu. Proto tlačili na Dubčeka a ostatní internované politiky, aby Moskevský protokol podepsali. My víme na základě Dubčekových i Mlynářových pamětí, že internovaní politikové v určité fázi odmítli protokol podepsat, jenže si to nechali rozmluvit. I Dubčeka musel Ludvík Svoboda a další přemlouvat k tomu, aby nakonec podepsal. 

Existovala určitá možnost, jak v Moskvě zachránit či obhájit hlavní ,,výdobytky“ Pražského jara, jako byl konec cenzury či občanská společnost?

To určitě ne, protože právě zrušení cenzury a občanská společnost byly největším trnem v oku Sovětům. Ti neustále československým politikům při vrcholných setkáních připomínali, že je třeba dostat zpět do rukou sdělovací prostředky a je také nezbytné zabránit v existenci  Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a K 231. Sovětům vadily i snahy o obnovu sociální demokracie. Právě občanská společnost a z pohledů Sovětů neschopnost československého vedení KSČ dostat sdělovací prostředky opět pod kontrolu, byly důvody srpnové invaze do Československa.

Jak moc otřásla invaze Varšavské pětky do ČSSR komunistickým hnutím ve světě?

Do jisté míry ano, zvláště když odhlédneme od stanoviska takových komunistických stran, které byly jen malými skupinami placenými Moskvou, jako třeba Komunistická strana USA. Jinak pro komunistické strany i na Západě znamenala intervence problém. Například Komunistická strana Francie nabádala sovětské vedení, aby neprovedla invazi do Československa, protože to může poškodit politické pozice francouzské komunistické strany a mimo jiné i světové komunistické hnutí. Reakce velkých západoevropských komunistických stran na srpnovou invazi pak přispěla ke vzniku eurokomunismu, tedy politického směru, který razil myšlenku nezávislejší  politiky komunistických stran v západní Evropě – francouzské, italské či španělské - na Moskvě.

 

Nepřehlédněte na Security magazínu: Defence - tanky, lodě,  letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace