Vylodění u Salerna - týdenní krvavý mlýnek na maso

Vylodění u Salerna - týdenní krvavý mlýnek na maso
Autor: archiv Petra Blahuše|Popisek: Tank PzKpfw IV německé 16. tankové divize po operaci Avalanche
16 / 09 / 2018, 10:00

16. září 1943 byl pro spojence na těžce ostřelovaném předmostí u italského Salerna kritický. Vlny tanků a německé pěchoty ostřílené z východní fronty útočily ze všech stran na otřesené Brity a Američany. Jestli byli Němci někdy za celou dobu 2. světové války blízko ke sražení západních spojenců zpátky do moře po vylodění, bylo to právě na den přesně před 74 roky: při zpackané invazní operaci Avalanche.

Italské bojiště je dnes neprávem opomíjené a ve stínu nejen východní a západní fronty, ale dokonce i afrického a pacifického bojiště. Ve skutečnosti však toto válčiště bylo pro Němce vysoce důležité, protože to bylo z Itálie nejblíže do srdce německé říše i její Východní Marky. Charakter terénu navíc přímo vybízel k provedení obchvatu - vylodění spojenců do týlu německé fronty pomocí námořního výsadku - což se při spojenecké nadvládě na moři i ve vzduchu přímo nabízelo. Zatímco ale podle historika Jaroslava Hrbka posílali Němci na italskou frontu své nejlepší generály, u spojenců tomu bohužel mnohdy nebylo. Nízkou profesionalitu britských, kanadských a amerických velitelů a štábů pak museli krví vykupovat jejich muži.

Invaze pod Neapolí pod krycím označením Avalanche začala v 03.30 hodin 9, září 1943, jen pár hodin po oznámení kapitulace Itálie, kdy se z obrovské flotily 700 válečných a obchodních lodí vylodilo na břehu Salernského zálivu 55000 mužů americké 5. armády generála Clarka, posílených dvěma britskými commandy a třemi prapory amerických speciálních jednotek Rangers. V čele obou těchto elitních útvarů stáli průkopníci těchto výběrových sil, absolvent West Pointu plk. Darby a britský generál Laycock. Jejich úkolem bylo zablokovat od německých posil horské cesty od Neapole vedoucí přes průsmyky a tento úkol i přes krvavé řeže a silný tlak Němců skutečně splnili. Je tedy do značné míry jejich zásluhou, že celá invaze neskončila debaklem. Námořní krytí invaze zajišťovaly britské letadlové lodě Formidable a Illustrious, chráněné čtveřicí bitevních lodí. O nadvládu se krom stíhaček z už osvobozené Sicílie starali piloti Seafirů (námořních verzí Spitfirů) z pětice menších eskortních letadlových lodí.

Zpočátku šlo všechno hladce a ve druhé vlně se vzápětí po té první vylodilo dalších 114000 vojáků, většinou Britů. Přesto Němci o invazi dopředu věděli díky leteckému průzkumu a na spojence nachystali obří past. Taktické pozice nad zálivem jen noc před vyloděním obsadilo 17000 mužů německé 16. tankové divize (včetně 4000 veteránů letecky evakuovaných ze Stalingradu) posílených 161 tanky a samohybkami a 42 kanóny. Jakmile se na obzoru objevily stíny výsadkových lodí, spustili na překvapené Brity a Američany smrtící palbu. Některé britské jednotky vyloděné bez protitankových zbraní byly doslova zmasakrovány při německých protiútocích: pěšáci byli zblízka koseni tankovými kulomety a raněné ještě Němci schválně drtili pásy tanků. Jen díky tomu, že celá 16. tank. divize nemohla obsadit celý úsek vyloďování (měřil 55 km), se čelní jednotky uchytily na plážích a začaly pomalu pronikat do vnitrozemí. Pouze na jedné pláži narazili nováčci texaské 36. divize na tak silný odpor, že nakonec bylo nutné druhou vlnu poslat na jiný úsek.

Dunkerský syndrom

Velitel německé 10. armády navíc přikázal ihned po vylodění přesunout k Salernu od jihu ostřílenou 26. tankovou divizi a 29. divizi pancéřových granátníků. Ze severu sem také povolal 15. divizi pancéřových granátníků a tankovou divizi „Herman Göring“. Celá tato masa Němců se hned po doražení na bojiště z chodu pustila do útoků proti ještě nezkonsolidovanému předmostí. Při útoku 16. divize došlo dokonce v dějinách britské armády ke zcela ojedinělému incidentu, když nejprve část řadových pěšáků 56. divize a po nich i rotu elitní 201. granátnické brigády zachvátila panika - tak byla německý tankový útok silný (ten den ztratily čtyři britské prapory přes 1500 mužů, tedy skoro 70% svého stavu). Vojáci utíkali zpátky k moři, přičemž v hrůze zahazovali zbraně a křičeli: „Zpátky na pláže! Jsme poraženi! Dostali jsme to!“ a trvalo dlouho, než se je podařilo uklidnit. Jednalo se o zcela neslýchanou událost, protože takto se pověstně odolná garda zachovala ve 2. světové válce vůbec poprvé.

Také britští commandos zažívali tvrdé chvíle. Německý tlak byl tak silný, že nakonec šel v čele jejich protiútoku i velitel 41. commanda plukovník Jack Churchill (příbuzný britského premiéra- pozn. red), mávajíc nad hlavou svou osobní zbraní, samurajským mečem. Krom něho a samopalu Thompson byl tento muž, známý u svých mužů pod přezdívkou „Šílený Jack“ ještě vyzbrojen jako Robin Hood lukem a šípy. Že to s ním uměl, dokazuje, že minimálně jednoho Němce touto ve 20. století už prehistorickou zbraní také zabil.

Činila se také luftwaffe, která zaútočila na invazní flotilu rádiem řízenými pumami. Při jejich opakovaných náletech byl poškozen americký křižník Sawanah a jeho britský protějšek Uganda. Situace se pro německé letce ještě zlepšila po té, co spojenecké loďstvo 12. září od Salerna v obavách před dalšími nálety raději odplulo, protože se invazním silám nepodařilo dosud dobýt žádné letiště.

Zbývá jen se modlit

Právě 12. září Němci zahájili generální útok na předmostí s cílem zahnat Brity a Američany zpět do moře. Ti se drželi jen s vypětím všech sil. Boje byly opět zuřivé a krvavé, například z americké 36. divize byl jeden prapor téměř kompletně vybit. 13. září krize vrcholila. „Nemohu nic dělat, nemám zálohy. Zbývají jen modlitby,“ zoufal si v hlášení velitel amerického VI. sboru gen. Dawley. Štáby zachvátila panika a velitel 5. armády gen. Clark (narcis, který se nechal novináře zásadně fotit jen z pravé strany, protože z té byl podle svého mínění hezčí) nařídil bezprecedentní rozkaz: připravit se k evakuaci. Tu ale odmítl britský generál Alexander, velitel 15. skupiny armád v Itálii. „Zůstaneme zde a zemřeme zde. Neustoupíme,“ prohlásil.

To se ale hezky říkalo v bezpečném týlu. I tento den se vyskytly případy bojové paniky, tentokrát u Američanů. Zbytky 2. praporu 143. pluku po té, co ztratil skoro 80%, začaly prchat ze zákopů směrem k moři. Němci toho využili a na jednom místě se dostali jen na 800 metrů od invazní pláže. V této kritické situaci spojenecké velení poslalo k Salernu vše, co se dalo někde vyškrábat. Z odpočinku byla stažena tvrdá 82. výsadková divize, jejíž 504. pluk seskočil v noci na 14. září na předmostí, zatímco Britové poslali k Salernu další dvě bitevní lodi, které pak další den nepřetržitě bušily svými obrovskými děly mnohdy přímou palbou na německé pozice. (Během operace Avalanche vystřílely spojenecké lodě 10000 tun granátů).

„Útočící jednotky musely vydržet nejtěžší dělostřeleckou palbu, jakou dosud zažily,“ řekl po válce velitel německé 10. armády gen. Vietinghoff. I z nebe pršely na Němce bomby, letectvo jen tento den provedlo 1900 bojových letů. I další noc přistávaly posily: zatímco z moře se podařilo pod pláštíkem tmy vylodit část slavné britské 7. tankové divize (Pouštních krys) a americký 325. pluk kluzákové pěchoty, z letadel do spojeneckých zákopů přistál na padácích 505. pluk 82. divize, zatímco její elitní 509. prapor seskočil do německého týlu u Avellina, aby zde blokoval přístup dalších německých divizí. Válečná karta se začala pomalu obracet.

Ačkoliv Němcům docházel v souboji posil dech, přesto se ještě 16. září pokusili o poslední ofenzivu. To už ale byla jejich labutí píseň. Navečer 16. září polní maršál Kesselring dospěl k závěru, že možnost srazit anglo-americká vojska u Salerna do moře už byla promrhána a nařídil 10. armádě ústup k řece Volturno, kde Němci zaujali další ze svých mnoha obranných postavení. Plánovaný ústup započal 18. září a vzápětí se k invaznímu předmostí probojovaly čelní jednotky britské 8. armády gen. Montghomeryho. Oprace Avalanche, invaze u Salerna, skočila. Spojenci při ní ztratili na mrtvých, raněných a zajatých 8359 mužů, zatímco Němci jen 3500. A to byl teprve začátek: před spojenci čekala ještě řada krvavých kampaní, včetně masakru pod Monte Casinem.

 

Zdroj: Jaroslav Hrbek: Monte Casino

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace