Autor fotografie: Pavel Bolf|Popisek: Mečíř Pavel Bolf
Pavel Bolf je českým mečířem a současně výrobcem japonských mečů. Jak složité je proniknout do tajů mečířského řemesla, a jak náročné je ukovat kvalitní zbraň? To Bolf společně s dalšími zajímavostmi prozradil v našem rozhovoru.
Pane Bolfe, zabýváte se zakázkovou výrobou japonských mečů a nožů. Jak složitá je vlastně samotná výroba mečů a jaká fáze je nejobtížnější?
Japonský meč je celek složený z čepele a soupravy. Souprava (koshirae) sestává z rukojeti (tsuka), mečové záštity (tsuba) a pochvy (saya). Rukojeť a pochva jsou také složeny z několika částí, rukojeť je potažená kůží z rejnoka a opletená textilní nebo koženou šňůrou. Pochva je v nejjednodušším provedení jen lakovaná. Výroba soupravy tak sama o sobě vyžaduje znalost několika řemesel.
Hlavní částí meče je samozřejmě čepel. Vyrábím meč tradiční technologií. To znamená, že výrobu zahajuji redukcí tradiční oceli z železné rudy (železité písky, Satetsu) na dřevěném uhlí. Následuje vyčištění a homogenizace oceli kovářským překládáním. Dalším krokem je kování čepele, její opracování před kalením, kalení, korekce tvaru a samostatným oborem je pak leštění.
Za nejdůležitější a s největšími nároky na dovednosti považuji kalení. Přesto, že tento krok je fyzicky a časově nejsnažším, dává meči vlastnosti i estetickou hodnotu. Kalením se z kusu oceli stává meč. Za důležitou a obtížnou považuji také přípravu oceli z vytaveného kusu oceli do podoby základního paketu, před překládáním.
Kdy ve Vás uzrála definitivně myšlenka, že se budete živit výrobou japonských mečů a jak dlouhá cesta byla k první vyrobené zbrani?
Nějaké záblesky a první pokusy proběhly již na základní a střední škole. Ty samozřejmě neměly se skutečným japonským mečem nic moc společného. V podstatě jsem obrušoval nějaké pásoviny a zkoušel je osadit do soupravy, o jejiž podobě jsem měl velmi zkreslené představy. Profesionálně jsem začal meče vyrábět v roce 2000. Nejprve pro cvičení Iaido s čepelemi z moderní homogenní oceli, později jsem tu samou ocel začal překládat. Postupně jsem díky studio a souběžné praxi došel až k tradičnímu mečířství. Posledních 12 let vyrábím téměř výhradně meče starými technikami a moderní ocel pro čepele mečů nepoužívám.
Foto: Pavel Bolf
Jaké materiály používáte k výrobě mečů?
O oceli jsme si již řekli. Redukuji ji z chemicky velmi čisté rudy v peci (tatara) na dřevěném uhlí. Pro leštění čepelí se používají kameny, většina jsou dnes syntetické, ty poslední pro leštění přírodní. Jsou velmi specifické, bohužel i nedostatkové a drahé. Základ soupravy tvoří dřevo, součástky jsou kovové, ocel, měď nebo specifické slitiny mědi. Součástky na pochvě a hlavice rukojeti je často z rohoviny vodního buvola. Pro zpevnění dřevěných částí se používá kůže rejnoka, pro pochvy někdy jen japonský ručně vyráběný papír. Oplety rukojeti jsou z kůže jelena Sika, nebo hedvábné či bavlněné.
Japonci si Vás pozvali, abyste u nich vykoval tři čepele samurajských mečů a uspěl jste. Jak náročné bylo pro Vás přesvědčit právě Japonce, že i evropský mečíř je schopný odvést kvalitní práci?
Pracoval jsem v kovárně mistral Sugawary na severu Japonska (Ichinoseki). Koval jsem meč kenuki-gata tachi pro museum v Osaki, potom tanto pro společnost studující stare meče Mokusa to tóken kai a nakonec malé warabite, ranný typ meče pro školní projekt. Školáci z Ichinoseki vyredukovali tamahagane a já jej jen zpracoval. Sever Japonska je kolébkou mečů a výroby oceli. Proto je tam tato tradice stale udžovaná.
Celá tato akce byla přátelským setkáním milovníků starých mečů. Pracoval jsem na čepelích jen 5 dní, což vzhledem k objemu potřebné práce bylo náročné. Mnohem větší význam než vyprodukované čepele bylo setkání lidi.
Nebyl jsem tam pozván, abych někoho přesvědčoval o svých schopnostech. Kdyby o nich pořadatelé nebyli přesvědčeni, nikdo by mě k takovému projektu nepozval.
Je vůbec možné, aby se Evropan stal v Japonsku licencovaným mečířem?
Dnes to možné je. Nicméně, vyžaduje to dobrou znalost japonštiny a pět let studia u mečíře v Japonsku. Pak složení praktické a jednodušší teoretické zkoušky. Na začátku své kariéry jsem o možnost studia v Japonsku usiloval. To se mi naštěstí nepodařilo. Díky v podstatě vynucenému samostudiu jsem si udržel schopnost mnohem širšího vhledu do problematiky. Japonsko nebylo jedinou zemí, kde se vyráběly kvalitní meče. Například v Evropě byla produkce mnohem kvalitnějších mečů s komplikovanějšími konstrukcemi podstatně starší záležitostí a i vývoj v oblasti výroby oceli a jejího zpracování byl produktivnější. Japonský pohled na problematiku mečů je často velmi zúžený a uzavřený jak pro přijímání tak i pro sdílení čehokoliv. Proto je třeba pro mnoho mečířů v Japonsku obtížné se přiblížit metalurgii starých mečů. Techniky jejich produkce byly zapomenuty a dnes se dle mého názoru používají technologie vzniklé v 17. století a následně doladěné až ve 20. století.
Je několik řemeslníků z Evropy a USA kteří licenci mají nebo o ni usilují. Získaná licence s sebou přináší jen dvě výhody. Určitou prestiž, a možnost legálně vyrábět meče v Japonsku, nebo je tam dovážet. Představuje však také mnoho omezení, například v počtu ročně vyrobených mečů. Na území Japonska také spoustu administrativních problémů. O možnost vyrobit meč je potřeba žádat úřady, každý vyrobený meč musí být registrován. Je toho spousta a já jsem rád, že se toho nemusím účastnit.
Foto: Pavel Bolf
Vyrábíte meče na zakázku, jak už jsme zmínili, kdo jsou zpravidla Vašimi zákazníky?
Dříve si mé meče pořizovali lidé praktikující bojová umění. V posledních několika letech jsou to i sběratelé. Stále častěji se vyskytují zákazníci, kteří si meč ode mne pořizují jako investiční záležitost.
Čím je unikátní právě japonský meč a na výrobu jakých mečů se vy osobně specializujete?
Historicky je to na rozdíl od mečů v Evropě právě jeho neměnnost. Již 9 století je to jednobřitá zahnutá čepel se zakaleným břitem a typickým výbrusem hrotu (existují i dvoubřité, rovné apod.). Technologie výroby je v podstatě stále stejná a liší se jen v detailech. Tato stálost finálního produktu vedla k dotažení jednotlivých technologických kroků k dokonalosti. Jako příklad zmíním kalící linii hamon. Ta je produktem parciálního kalení, při kterém se u čepele kalí jen oblast ostří. Dochází zde k rekrystalizaci a ta se projeví jako velmi tvrdý, řezivý materiál, který je výrazně viditelný. Během kalení vznikají u různě krystalické struktury, stíny, linky. Hamon se vyskytuje i u evropských mečů. V tomto detailu však japonští mečíři dosáhli vysoké úrovně kontroly procesu. Byli a jsou tak schopni cíleně ovlivňovat výslednou podobu linie, a tím zvyšovat estetickou úroveň svých prací. Podobné je to i o struktury oceli vzniklé překládáním oceli.
Jaké technologie jsou používány k výrobě tradičních japonských mečů?
Podstatné tradiční technologie jsem už zmínil. Zásadní je technika a suroviny pro produkci oceli. Meč vyrobený z moderní oceli není japonský meč. Důležité je také leštění. Použití kamenů k odhalení struktury ocelí a metalurgie je podstatné. V moderním nožířství se používají k zvýrazňování detailů kyseliny. To je u tradičních japonských mečů nepřípustné.
Foto: Pavel Bolf
Jaké doporučení byste dal zájemci, který by chtěl jít ve Vašich šlépějích, na co se vše se má připravit kromě fyzické dřiny?
Určitě by měl být připravený po zbytek života studovat. Představa, že si stačí přečíst několik knížek a studovat obrázky na internetu, nebo jako turista jednou navštívit Japonsko je mylná.
Pak je důležité zbavit se romantických představ o mečířství. Je to krásná, ale také těžká, špinavá práce. Na jejím začátku je asi 5 let naplněno neúspěchy. A to za předpokladu, že tvrdě pracujete a snažíte se nějaké čepele produkovat. Vše co v podání zkušeného řemeslníka vypadá snadné až přirozené, je vykoupeno mnoha lety práce. Nejvíce zkušeností a dovedností získáte jen VLASTNÍ pílí a praxí.
Rodí se v ČR z Vašeho pohledu tradiční mečířská škola, nebo se stále jedná o úzkoprofilovou specializaci určenou jen pro několik velmi zručných a do oboru zapálených lidí?
V Česku je mnoho šikovných řemeslníků. Japonským mečům se věnuje tou tradiční cestou jen několik z nich a dobrou čepel jsou schopní vyrobit také jen někteří (dle mého názoru). Jejich produkce obvykle hodně omezená. Pokud mečíř vyrobí jednu nebo dvě čepele za rok, tak to je spíš koníček. Takže to tady na nějakou mečířskou školu nevidím. Ze zkušenosti se studenty vím, že pokud není mečířský adept postižen diagnózou zapálený mečíř, tak nemá šanci uspět. Pokud se někdo snaží tento obor využít jen jako možnost dobré obživy, tvrdě narazí na podstatu řemesla, která mu nic neodpustí a nedá zadarmo. A obvykle to během prvního roku vzdá. Já mám syna (12), který prozatím k řemeslu vzhlíží. Vyrábí nože, a až přijde jeho čas, možná se pustí i do mečů.