Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Lydie Studničková se stala vojenskou výsadkářkou ve svých 17 letech
Byla mladá. Byla krásná. A byla také neuvěřitelně statečná a tvrdá. Teprve 17letá paragánka Lydie Studničková - Horálková strávila bojem v německém týlu 115 dní a nocí. Mezi říjnem 1944 a únorem 1945, v podmínkách kruté zimy slovenských Tater a krvavých partyzánských bojů, při kterých se nebrali zajatci, vydržela krásná Lydie víc než mnozí drsní chlapi, vojenští výsadkáři.
Lydie přitom nebyla jedinou ženou v řadách 2. československé paradesantní brigády. Spolu s ní sloužilo na různých postech (spojaři, zdravotnice) u této elitní jednotky čs. zahraniční armády dalších 14 žen. Dokonce nebyla ani nejmladší: Vlastě Kadaňkové z Opočna bylo teprve 16 let! Všechny tyto bojovnice přitom absolvovaly ten samý bojový výcvik jako muži, a to včetně seskoků z balonů a letadel. Lydii a Vlastě se navíc skákání tak zalíbilo, že si vyprosily několik seskoků nad válečný limit pěti seskoků, určený v sovětské (ale i britské) armádě k získání kvalifikace válečného parašutisty.
Lydie Studničková se narodila 16. února 1927 v Kyjevě v rodině československého legionáře Jaroslava Studničky, který se tu po bolševické revoluci oženil a zůstal na Ukrajině. Spolu s dvěma bratry chodila do české základní školy a i prvního ročníku české střední školy. Pak ale přišla válka. Protože si její otec ponechal československou státní příslušnost, byla celá rodina internována a on sám poslán na otrocké práce do gulagu. S velkou dávkou štěstí ho ale přežil a v létě 1942 dobrovolně vstoupil do československé jednotky v Buzuluku. O rok později sem za ním přišla celá rodina a všichni také vstoupili do 1. československého polního praporu. (Její bratr Jindřich, který bojoval v řadách 62. armády už u Stalingradu, bude osobním řidičem generála Svobody, druhý bratr Sergej padne na Dukle).
Lydia zatím jako nezletilá škrábala v kuchyni brambory, ale ve chvílích volna se živě zajímala o zbraně a hlavně vysílačky. V době morseovky měl výhodu ten, kdo se narodil s hudebním sluchem - a ten dívka po tatínkovi měla. Koncem roku 1943 vstoupila tajně a protizákonně do nově budované speciální jednotky československé armády, 2. paradesantní brigády. Aby se k výsadkářům dostala, musela zfalšovat své doklady a přepsat si v nich rok narození. Od ledna do července 1944 prodělala střelecký, radiotelegrafický a paradesantní výcvik v Proskurově.
Společně s muži 2. parabrigády Lydie prodělala na počátku září 1944 zničující pochod na frontu v Karpatech, kdy během pouhých dvou dnů Čechoslováci urazili po svých a s plnou polní na zádech 120 kilometrů - a pak šli okamžitě do útoku. Zažila krvavé boje na levém křídle Karpatsko-dukelské ofenzivy na Besko proti elitním německým jednotkám SS a horských myslivců a pak byla 4. října 1944 v rámci leteckého mostu přesunuta na letiště Tri Duby na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Hned po přistání se zapojila v první linii do bojů, a svou odvahou překonávala i mnohé muže. Když se povstání hroutilo a z letiště odlétala poslední letadla s důstojníky a politickými potentáty, byly výsadkářky přesvědčovány, aby odletěly i ony. „My však prohlásily, že neodletíme v žádném případě a zůstaneme s brigádou. Někteří mužští „hrdinové“ se i se samopaly cpali do letounů. Ty však vyhnali. Nám říkali: Poleťte, tady si zažijete své. Žádná z nás však neodletěla,“ vzpomínala po válce Lydie. A tak spolu s ostatními bojovnicemi odešla se zadním vojem parabrigády, která kryla ústup celé 1. československé armády na Slovensku (lépe řečeno jejich zbytků) na Donovaly a do Nízkých Tater.
Jak vzpomínají slovenští a rusínští veteráni parabrigády, mnohdy to byl právě pohled na tyto statečné ženy a jejich obrovskou odvahu a výdrž, který v těch strašných dnech „pochodu smrti“ přes horu Chabenec je nutil nenechat se před nimi zahanbit, zahodit samopal a sejít dolů z hor, kde na ně čekala amnestie vyhlášená Tisovou fašistickou vládou (Čechů v brigádě se netýkala). „Od časného rána do večera v psím počasí. Pomyšlení na takový den bere chuť vůbec žít,“ zapsala si den po odchodu do hor Lydie do svého válečného deníku. „V mokrých šatech a botách jsem již dva dny a dvě noci. Raději však zemřít, než se Němcům vzdát. A tak jdu dál. Kolem jsou jen skály, kleč a bláto. Kručí v břiše. Hlad se ozývá. Bez snídaně, bez teplého napití. Celý den, krok za krokem, bez myšlenek, depresi. Stmívá se, mlha, nedohledno...“
V listopadu 1944 po dosáhnutí Lomniské doliny byla Lydia vybrána do zvláštní operační skupiny Tarzan pod velením legendy 2. parabrigády (a vězně komunistického režimu v 50. letech) štábního kapitána dělostřelectva Františka Fišery. Obdržela krycí jméno Marie Stančíková a v noci scházela v civilních hadrech do vesnic pod horami na průzkum. „Krutá dlouhá noc, ve které klimbáme mlčky sedíc u ohníčků - díky však za tu mlhu, protože se aspoň nemusíme bát útoků ze vzduchu, když posloucháme hukot letadel nad námi,“ popsala svou partyzánskou anabázi Lydia. Na přelomu listopadu a prosince byla nejprve s vedením Tarzana obklíčena u Krpáčové, ale probila se a hned vzápětí v odvetu se zúčastnila přepadu německého velitelství v Mýtě pod Ďumbierom. V boji, který se rozpoutal, fungovala nejen jako spojka, ale i ošetřovatelka a navíc po celou dobu akce zajišťovala rádiové spojení.
V únoru 1945 se s Tarzanem probila přes frontu vstříc rumunským divizím. O strašných podmínkách, ve kterých se Lydia a zbytek nepokořené brigády ocitl, svědčí i fakt, že tohoto okamžiku se po všech strastech zimních bojů ve slovenských horách dočkalo v parabrigádě z původních cca 2000 mužů a žen pouhých 354 bojovníků. V Kežmaroku pak Lydia prošla zdokonalovacím výcvikem a v rámci obnovené 2. parabrigády na jaře 1945 znovu odeslána na frontu. Při průjezdu Žilinou byl ale jejich konvoj 8. května zastaven: válka skončila, Německo kapitulovalo.
Po válce zůstala v armádě a sloužila jako radistka na velitelství 1. divize v Praze - Kbelích. Přihlásily se ale válečné útrapy a tak si teprve 18letá Lydia poležela několik měsíců ve vojenské nemocnici. Do armády se vrátila až počátkem roku 1946, byla povýšena do důstojnické hodnosti a za své zásluhy a hrdinství obdržela Československý válečný kříž a Řád slovenského národního povstání. Sloužila jako tlumočnice a na operačním středisku letectva ve Kbelích, ale pak přišel únor 1948. Ačkoliv bojovala na té jediné „správné straně fronty“, byla Lydia Studničková z rozkazu rudého ministra obrany Alexeje Čepičky na jaře 1950 propuštěna z armády, zbavena vojenské hodnosti a bylo jí zakázáno nosit uniformu. Vdala se, narodil se jí syn Pavel a po skončení mateřské zůstala jako žena v domácnosti až do 60. let, kdy jí byl, co by ,,fronťákovi", přiznán plný vojenský invalidní důchod. Částečně byla rehabilitována teprve v období Pražského jara, ale plné satisfakce se dočkala až těsně před svou smrtí v roce 2002. Statečná lvice, výsadkářka a vlastenka Lydia Studničková - Horálková zemřela v pondělí 7. června 2004 v Nových Křečanech u Rumburku.