Autor fotografie: armadninoviny.cz|Popisek: Horizontální obchvat- výsadek- je oblíbenou a poměrně bezpečnou metodou skrytého vysazení agentů, záškodníků i vojáků pravidelnách jednotek do týlu protivníka
Vysazování agentů CIA a CIC vzduchem v letech studené války do Československa patří na rozdíl od pěších průniků agentů - chodců přes „kopečky“ k nejméně známým kapitolám moderních československých dějin. Tyto operace jsou totiž dodnes chráněny státním tajemstvím, což vzhledem k tomu, že i největší utajení 2. světové války - systém Ultra - bylo odhaleno už po 20 letech od skončení války, znamená jen jedno: osoby, které se tehdy v rámci III. odboje angažovaly ve snaze USA zpravodajsky pokrýt Československo (resp. jejich potomci) jsou stále ve styku s touto špionážní organizací.
Redakci to jako nejvíce pravděpodobné prozradil bezpečnostní expert, který si z pochopitelných důvodů nepřál být jmenován; redakce ale jeho totožnost dobře zná a s ohledem na tiskový zákon, který ji umožňuje neprozradit své zdroje, jeho inkognito bude tolerovat.
Podle dosud zcela kusých dokladů bylo po zahájení výstavby „železné opony“ v roce 1952 nad Československem vysazeno minimálně v sedmi operacích z balonů, startujících ze západního Německa, kolem 10 mužů. Nejméně čtyři další na naše území pronikli ve službách západních špionážních center pod vodou za pomocí skafandrů. A to nejen přes Dyji, Moravu a Dunaj přes území Rakouska, resp. Německé spolkové republiky, ale v minimálně jednom případě i přes Labe skrz území tzv. Německé demokratické republiky.
psali jsme:Proč demokratické strany v únoru 1948 svou bitvu prohrály?
Dále je nutné ke vzdušným operacím CIA připočíst nejméně tři hromadné seskoky padákových agentů (což byla její specialita, prováděná hojně například v Polsku nebo i do týlu SSSR na Ukrajině, ve prospěch tzv. banderovců). Doposud je znám jen tragický příběh jednoho z nich, architekta Josefa Martínka z Prahy. Zdá se, že ostatní antikomunistické výsadkáře se buďto komunistické StB nepodařilo nikdy dopadnout, nebo jejich osudy ukrývají dosud neprozkoumané archivy z dob komunistické nadvlády.
Pražský rodák Josef Martínek odešel v roce 1950 do západního exilu, protože mu hrozilo zatčení od Státní bezpečnosti. Už záhy po tzv. „Vítězném únoru“ se totiž zapojil do III. (protikomunistického) odboje. Jeho manželku a děti, které nechal v Praze, komunisté vystěhovali z jejich bytu a oni se museli přestěhovat ke švagrovi Antonínu Vladařovi do Neuraz u Blovic.
Martínek byl po svém přechodu železné opony v Německu urychleně zverbován orgány CIA, prošel krátkým konspiračním, střeleckým, zpravodajských a vzdušným výcvikem a už v listopadu 1950 byl vysazen z letounu DC-3 Dakota na jednu louku nedaleko Blovic.
Spolu s ním podle svědectví jeho později zatčených blízkých letělo ještě dalších šest výsadkářů - kurýrů, kteří byli vysazeni na dosud neznámých místech dál ve vnitrozemí. Po dopadu si už nemladý Martínek (ročník 1902) poranil nohu, ale podařilo se mu ještě téže noci dojít ke svým příbuzným a v rozporu s taktikou zpravodajských výsadků běžně používanou už za 2. světové války je kontaktovat. Svého švagra poslal najít a zakopat padák, ale tomu se to přes veškerou snahu nepovedlo. Je pravděpodobné, že stejně jako za války našel padák z kvalitního hedvábí náhodný kolemjdoucí a jeho nález neoznámil, aby ho pak prodal na černém trhu nebo sám použil jako látku: padáky byly totiž šité z kvalitního přírodního hedvábí, a tak si z nich mladá děvčata šila třeba svatební šaty.
Z bytu svého švagra si pak Martínek vybudoval svůj štáb a základnu, ze které začal plnit svůj úkol - vybudovat novou zpravodajskou síť, pracující ve prospěch CIA proti Československu. K tomu mu sloužil značný objem operačních peněz, se kterým seskočil. Svůj úkol před příbuznými ale pečlivě tajil, mnohdy zmizel beze slova na celé dny ze svého úkrytu. Ve volných chvílích rýsoval návrhy nových domů, protože se podle výpovědi svého švagra hodlal po skončení své mise přestěhovat do USA a zde začít nový život jako architekt.
psali jsme: Přežil kulku do hlavy, seskok bez padáku a bojoval i proti komunistům: letecké eso Václav Cukr
K tomu však už ale nedošlo. Za doposud blíže neurčených okolností a na neznámém místě byl už po půlroční operační činnosti Josef Martínek (pravděpodobně po zradě nebo vynucené výpovědi po zatčení) na schůzce se svými spojkami obklíčen zatýkacím komandem StB. Statečný architekt se ale nehodlal vzdát jen tak snadno, vytáhl zbraň a pustil se do svého posledního, nerovného boje s přesilou komunistické policie. Bojoval doslova do posledního dechu - byl několikrát postřelen a na místě zemřel, aniž z něj estébáci cokoliv dostali. Po zjištění jeho totožnosti provedla StB několik zatýkacích razií a domovních prohlídek, při čemž našla mj. jeho výsadkářské kanady, opasek s penězi a nástin politického provolání.
Komunistické soudy poslaly 4. ledna 1952 jeho manželku a matku jejich dvou nedospělých dětí za napomáhání k vlastizradě na 12 let vězení, jeho švagr Antonín Vladař si odseděl sedm let (zemřel nedlouho po svém propuštění). V období Pražského jara československá justice rozsudky nad ním i Miladou Martínkovou zrušila. Skutečného zadostiučinění se však vdova dočkala až po roce 1989.
Zdroj: Ivo Pejčoch - Přechody přes železnou oponu