Vzácné dobové záběry: Sestřel Messerschmittu Me 262 americkým stíhačem

Vzácné dobové záběry: Sestřel Messerschmittu Me 262 americkým stíhačem
Autor fotografie: Alf van Beem / Wikimedia commons / CC-0|Popisek: Letoun Messerschmitt Me 262
11 / 05 / 2024, 10:00

Stíhací letoun Messerchmitt Me 262 byl sice vyráběný pouze rok před koncem druhé světové války, ale i přesto se stroj velmi rychle stal obávanou hrozbou spojeneckých jednotek. Existovaly však i případy, kdy se tento hbitý a rychlý stíhač podařilo sestřelit, jako na videu pod článkem textu.

Messerchmitt Me 262 byl německým stíhacím proudovým letounem, od kterého si vůdce Adolf Hitler sliboval, že se stane novou německou smrtící zbraní proti nepřítelům. Proto také, a často neúměrně, do konstrukce letounu vůdce zasahoval a pravděpodobně i kvůli tomu jeho vývoj trval tak dlouho. I přes pozdější zařazení do arzenálu německé armády se začalo s vývojem Me 262 ještě před vypuknutím druhé světové války v roce 1938. O dva roky později byl dokončen první prototyp letounu, který měl být osazen dvěma proudovými motory. V dubnu 1941 pak začaly první testy jeho prototypů. 

Nacistické Německo nakonec vyvinulo dvanáct prototypů nového proudového letounu, avšak několik z nich bylo zničeno hned při testování. S posledním z nich, modelem Me 262 V12, označovaným také jako S2 dosáhl pilot při zkouškách v červnu 1944 při střehlavém letu rychlosti 1 000 km/h. I když nebylo testování stále dokončeno a nezačala se sériová výroba letounu, Luftwaffe již v dubnu 1944 obdrželo prvních 16 strojů. V této době však už bylo k dispozici jen velmi málo zkušených pilotů a Luftwaffe navíc trpěla nedostatkem pohonných hmot, takže obrat v leteckých bitvách už byl téměř nemožný.

 

I přesto však Hitler věřil, že tato proudová stíhačka dokáže ,,získat" oblohu nad třetí říší znovu do německých rukou, a proto nařídil, aby jejich výroba probíhající od června 1944 šla na plné obrátky. Nacistické Německo proto nakonec zhotovilo přibližně 1 430 kusů této stíhačky. Po druhé světové válce se v Československu rekonstruovalo 12 kusů Me 262, a to děvět jednomístných a tři dvojmístné letounů pod označením Avia S-92. Tyto stroje byly první proudové stroje používané československou armádou, když byly v roce 1948 zavedené do výzbroje. O jejich vyřazení se rozhodlo v roce 1957.

Messerschmitt Me 262 byl poháněn dvěma proudovými motory Jumo 004B-1, z nichž každý disponoval výkonem 8,7 kN. Díky nim byly stíhací letouny schopné dosahovat rychlosti až 870 km/h. Jejich dolet ve výšce 9 000 m činil až 1 050 km. I přesto, že posádku letounu tvořil pouze pilot, byl Me 262 vybaven čtyřmi automatickými kanóny MK 108 od společnosti Rheinmetall-Borsig ráže 30 mm. Každý z kanónů měl 80-100 nábojů. Kromě palebných zbraní mohl letoun nést také dvě pumy každé do hmotnosti 250 kg, ale především až 24 kusů střel R4M.

Messerschmitt Me 262 se střelou R4M byla smrtelná kombinace 

 

Raketa R4M byla první německou střelou vzduch-vzduch, která byla určena pro likvidaci spojeneckých bombardérů. Střely byly umístěny pod křídly letounu, byly vypalovány v salvách po třech a stíhače Me 262 útočily na nepřátelská letadla vždy zezadu. Pokud se raketa strefila do trupu letounu, dokázala vytvořit tak velkou trhlinu, že tlak následně byl schopný zničit celou konstrukci letounu. R4M namířená na křídlo, dokonce také vzdušných obrů, kterým byl B-17 Flying Fortress, dokázala celou tuto část letadla bez problémů odlomit. 

Raketa R4M

Na vzácných záběrech z konce války, které naleznete na konci článku, můžete vidět souboj mezi nespecifickovaným spojeneckým letounem a síhačkou Me 262. Německý pilot nejprve dostane pár zásahů do ocasu své stíhačky a následně se začne ze stroje kouřit. Letadlo tak nakonec pravděpodobně skončí jako sestřelené, jelikož záběry dále ukazují zřícení německé stíhačky. Me 262 by sice při běžné situaci letěl rychlostí mimo dosah spojeneckých stíhaček, ale je pravděpodobné, že tento konkrétní letoun možná plánoval přistání, na což spojenečtí piloti často čekali. Na konci videa je možné vidět i německou stíhačku Messerschmitt Bf 109.

                  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Samuel Poništ

Tagy článku