Autor fotografie: public domain|Popisek: Poprava atentátníků Alexandra II.
Narodnaja volja byla jednou z prvních novodobých teroristických organizací v Rusku. Vznikla na konci 70. let 19. století a vešla do historie jako ta, která provedla úspěšný atentát na cara Alexandra II.
Narodnaja volja vznikla na konci sedmdesátých let devatenáctého století rozštěpením organizace Zemlja i volja (Půda a svoboda). Počátky levicové teroristické organizace Narodnaja volja bychom mohli zasadit na konec 70. let 19. století a její pozdější základnou se stal Petrohrad. Narodnaja volja vydávala od roku 1878 svůj list s názvem Zemlja i volja. Hlavním orgánem spolku byl takzvaný Základní kroužek, který se skládal ze 45 lidí. V roce 1881 už existovalo 500 ,,registrovaných" členů Narodnaja volja, sympatizantů však podle odhadů bylo daleko více, možná až desetkrát či dvacetkrát.
Narodnaja volja své aktivity uskutečňovala prostřednictvím buněk, které existovaly v různém počtu na různých úrovních - v armádě, na školách, univerzitách, dělnických kolektivech a dalších organizacích. V programovém ohledu, pokud to tak můžeme říct, usilovala organizace o některé socialistické a politické reformy, jako bylo například rozdělení půdy rolníkům, předání správy továren a podniků do rukou pracujících, vystupovala proti kastaci společnosti, respektive proti jejím vyšším vrstvám - šlechtě, aristokracii, duchovenstvu. V mnohém pak připomínali požadavky organizace základní komunistické požadavky.
V politické rovině vystupovala Narodnaja volja ostře proti samoděržaví a chtěla se zasadit o provedení významných reforem, které by zdemokratizovaly dosavadní neomezenou absolutistickou vládu cara. Stoupenci organizace požadovali svolání ústavodárního shromáždění, zavedení volebního práva pro všechny, vznik zastupitelské demokracie, svobodu tisku a shromažďování apod.
Vzhledem k době svého vzniku pak chtěla Narodnaja volja prosadit své požadavky jednak cílenou a soustavnou propagandistickou činností, a jednak politickým terorem, který se měl stát jakýmsi ,,standardním" způsobem jejích aktivit. Příslušníci organizace politický teror považovali za účinný nástroj v dosažení cílů, které si vytyčila, do hledáčku se dostali i nenávidění představitelé carského policejního aparátu.
V druhé polovině 70. let tak v Rusku stoupá počet teroristických činů, které pravidelně zaměstnávaly carskou policii. Výrazněji na sebe upozornila v roce 1878 ruská marxistická spisovatelka a revolucionářka Věra Zasuličová postřelila policejního náčelníka Fjodora Trepova. V následném soudním procesu, který se neustále protahoval, byla Zasuličová překvapivě osvobozena i díky vynikajícímu právníkovi. Další atentát už byl úspěšný, a zaplatil jej životem guvernér Charkova Dmitrij Kropotkin. Narodnaja volja spáchala sérii dalších atentátů, jimž podlehla řada příslušníků policejního aparátu.
To však organizaci nestačilo a do hledáčku se jí dostal samotný car Alexandr II, který se snažil o některé reformy mající liberalizovat alespoň částečně samoděržaví. Rozhodnutí sprovodit cara ze světa padlo v roce 1879 a začalo se uvažovat o způsobu, jak politicky motivovanou vraždu provést. Ve zmíněném roce proběhly tři pokusy o vyhození vlaku, v němž jel Alexandr II. s rodinou do vzduchu. Tyto pokusy však selhaly, jakož i následná akce v roce 1880, kdy byla umístěna trhavina v Zimním paláci, která sice cara nezabila, ale o život přišlo 11 strážců. Další dva pokusy v roce 1880 se též minuly účinkem.
Konečně přišel úspěch až (až naposedmé!) 13. března, kdy se měl car zúčastnit vojenské přehlídky. Atentát měli provést polský student Ignacy Hryniewiecki a Nikolaj Rysakov. Ten hodil na mostě přes řeku Něvu na carův kočár bombu, která ale Alexandra II. nezabila a Rysakov byl namístě zatčen. Car měl zvolat ,,díky Bohu, jsem živ.", bohužel ne na dlouho. Úspěšný byl až Hryniewiecki. Ten si počkal na cara, který vystoupil na druhém konci mostu a chtěl pomoci raněným. Hryniewiecki neváhal, po carovi hodil bombu, která jej těžce zranila. Po několika hodinách Alexandr II. zemřel., stejně jako sám atentátník.
Samotná akce pak výrazně zviditelnila teroristickou organizaci, nicméně ta pokračovala v činnosti dál. Nový car Alexandr III. totiž už nepokračoval v částečných liberalizačních reformách svého otce, ale naopak ,,utáhl opět šrouby" a šel tvrději po strůjcích atentátu. Narodnaja volja přesunula svoji centrálu do Moskvy, ale do roku 1884 přestala zcela fungovat. I tak měla svého následovníka v podobě strany socialistů-revolucionářů (známější jako eseři), která na organizaci přímo navazovala, a jež se opírala především o široké venkovské vrstvy.
Zdroj: Russia Beyond, Wikipedia