Vzpoura muslimských esesmanů byla krvavě potlačena – přeživší čekala poprava kulometem, nucené práce nebo koncentrační tábor

Vzpoura muslimských esesmanů byla krvavě potlačena – přeživší čekala poprava kulometem, nucené práce nebo koncentrační tábor
foto: Bundesarchiv, Bild 146-1973-116-11 / CC-BY-SA 3.0/Bosenští příslušníci SS

V dubnu 1941 porazilo hitlerovské Německo Jugoslávii a Hitler nařídil vytvořit na zemí dnešního Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a části Srbska loutkový fašistický stát pojmenovaný Nezávislý stát Chorvatsko. Kromě protižidovské, protisrbské nebo protiromské politiky byly násilné akce ustašovských milicí namířené také proti bosenským muslimům. Jejich vůdci hledali ochranu u nacistického Německa. A tento střet v důsledku vedl ke zformování muslimských divizí SS - útvarů nevalné bojové kvality, které se "vyznamenaly" pácháním válečných zločinů. Během výcviku divize v létě 1943 ve Francii se ale část divize postavila proti svým německým důstojníkům.

Pro vznik těchto útvarů měly význam patrně určité romantické představy, které o bosenských muslimech choval říšský vedoucí SS Heinrich Himmler. Islám obecně mu imponoval. Z rasového hlediska přistoupil k bosenským muslimům jako k Árijcům íránského původu. V březnu 1943, po setkání s Himmlerem, napsal generál a člen NSDAP Edmund Glaise von Horstenau, německý zplnomocněnec pro Chorvatsko, o Himmlerově nadšení pro založení muslimské divize SS v Bosně následující řádky:

"Himmler jistě schvaloval můj nesměle vyslovený názor, že v bosenské divizi by konvenční kulturní politika SS byla dobře doplněna o polní muftí. Křesťanství zavrhl jednoduše kvůli jeho změkčilosti. Naději na mohamedánský ráj bylo třeba u Bosňáků za každou cenu podpořit, protože to zaručovalo hrdinské vystupování... Himmler litoval rozpadu rakousko-uherské vojenské hranice a znovu a znovu hovořil o velkých Bosňácích a jejich fezech."

O tomto Himmlerově přístupu k islámu a bosenským muslimům svědčí řada dalších výroků. Ještě v březnu 1945 chválil "neohrožené mohamedány Waffen-SS“. Stejně jako důstojníci wehrmachtu i on a jeho podřízení v Hlavním úřadu SS často uvažovali o možnostech globálního propagandistického dopadu muslimských vojáků v německých uniformách. Při představě panislámské jednoty Himmlerův pobočník Gottlob Berger vysvětloval nasazení muslimských jednotek v jihovýchodní Evropě jako pokus "oslovit mohamedány celého světa, protože se jedná o 350 milionů lidí, kteří jsou pro boj s britským impériem rozhodující". Podobně interní zpráva SS zdůrazňovala, že divize má ukázat "celému mohamedánskému světu", že Třetí říše je připravena postavit se "společným nepřátelům nacionálního socialismu a islámu".

Náboráři SS se nejprve zaměřili na muslimy na Balkáně, kde počátkem roku 1943 hrozilo, že si partyzánská válka vyžádá nasazení rostoucího počtu vojáků německé armády. Ta byla přitom již značně oslabená porážkami na východě a v severní Africe. Od února 1943 verbovali Němci tisíce muslimů do budoucí 13. horské divize SS (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS). Tuto formaci nadšeně podpořili přední muslimští autonomisté, a mezi nimi Velký muftí jeruzalémský Mohamed Amín al-Husajní – zdůrazňovali přitom ovšem podmínku nasazení divize v Bosně. Zformování divize proběhlo pod záštitou divize "Prinz Eugen" a jejího cholerického velitele SS-Gruppenführera Artura Phlepse.

Jádro divize tvořili příslušníci obávané muslimské milice majora Muhameda Hadžiefendiće, kterou v roce 1941 vytvořila ustašovská vláda v severovýchodní Bosně. Vychvalováni německou propagandou v Chorvatsku jako "bojovníci proti bolševismu a židovství" se měli stát politickou i vojenskou silou v regionu a hlavním úkolem divize byl boj proti Titovým komunistickým partyzánům, díky čemuž by nemuselo být na této vnitřní frontě nasazeno tolik německých jednotek. Zdaleka ne všichni příslušníci 13. divize přitom byli muslimové - přibližně desetinu tvořili v důsledku nedostatku dobrovolníků odvedení bosenští katolíci, a až 40 % vojáků byli Volksdeutsche, etničtí Němci, a ti také samozřejmě tvořili, spolu s převelenými důstojníky SS, prakticky kompletně důstojnický sbor a zaujímali i vyšší poddůstojnické posty. Výcvik divize proběne v létě 1943 ve Francii, což se ukáže jako nerozumná volba.

Němečtí představitelé na Balkáně, především Horstenau, vyjádřili obavy z přesunu divize v této kritické fázi války. Himmler námitky chladně odmítl. Zanedlouho se však ukázalo, že obavy důstojníků jsou opodstatněné. V létě 1943 Tito zahájil velkou ofenzívu v Bosně a příbuzní muslimských dobrovolníků se stali terčem útoku partyzánů jako první. Ve Francii se o vývoji situace doma brzy dozvěděli jejich synové a manželé. Věděli, že jejich rodiny zůstaly zranitelné a bez obrany. Mnoho bosenských dobrovolníků bylo těmito událostmi vyvedeno z míry, zejména proto, že jim Němci při náboru slibovali nasazení v jejich vlastní zemi a na obranu jejich domovů. Z nedorozumění vznikla nespokojenost, která s každým dnem narůstala. V noci z 16. na 17. září se v jihofrancouzském Villefranche de Rouerge vzbouřila skupina dobře vyzbrojených bosenských vojáků, zajala a zastřelila velitele ženijního praporu a čtyři další důstojníky, a obsadila místní policejní stanici a nádraží. Němci reagovali rychle, město uzavřeli a vzpouru potlačili silou.

30-40 vzbouřenců bylo zabito během boje, dalších sto následně seřazeno a popraveno kulometnou palbou. Bosenští vojáci SS tak okusili hned ze startu své později nechvalně proslulé kariéry vlastní medicínu. K paradoxům celé situace patří i fakt, že se části bosenských esesmanů podařilo uniknout a přidali se k francouzskému odboji. Jeden z nich si v dalším průběhu války vyslouží francouzský Válečný kříž. V divizi proběhly čistky. Na 900 Bosňáků bylo z SS vyřazeno a přiděleno pracovní organizaci Todt. Kdo odmítl, skončil v koncentračním táboře. Divize byla k dokončení výcviku přeložena do Slezska, kde jí byl přidělen název Handschar, a odsud se vrátila na Balkán, kde byla nasazena do protipartizánského boje. Z jeho definice a pro tradiční balkánské antagonismy posílené nacistickou ideologií nevyhnutelně provázeného nejodpornějšími zvěrstvy. Na konci války se divize vzdala Britům. Syřané a Iráčané mezi nimi naverbují nemálo dobrovolníků pro první arabsko-izraelskou válku.

Zdroj: Mark Felton Productions; weaponsandwarfare.com

Tagy