Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Stalin, Truman a Churchill v Postupimi v červenci 1945
Kódové označení operace Unthinkable pojmenovává postupně dva Churchillovy plány pro potenciální otevřený konflikt s dosavadním spojencem, ale od počátku politickým a mocenským rivalem, Stalinem. První varianta počítala s ofenzívním postupem spojeneckých jednotek proti Rudé armádě v Německu. Druhá pak předběžně reagovala na situaci stažení amerických jednotek z Evropy, čehož by Stalin využil pro rozšíření svého vlivu silovými prostředky.
Vztahy mezi západními spojenci a Stalinovým Sovětským svazem byly velice pragmatické. Ve chvíli, kdy Hitler zaútočil proti svému dosavadnímu neformálnímu spojenci (můžeme zmínit třeba "nejvřelejší blahopřání sovětské vlády u příležitosti brilantního úspěchu německých ozbrojených sil" ze 17. června 1940), premiérovi Velké Británie spadl kámen ze srdce, a Západ začal Sovětský svaz především materiálně podporovat. Bylo nezpochybnitelné, že má-li být nacistické Německo úplně poraženo a jeho režim odstraněn, bez spolupráce se Sovětským svazem to nebude možné.
Od června do prosince 1941 ztratila Rudá armáda 20500 tanků a v listopadu bylo k obraně Moskvy k dispozici jen necelých sedm stovek bojeschopných strojů. Navzdory rozšířené představě, že západní vojenská pomoc nehrála příliš významnou roli, což jsou tvrzení opřená především o porovnání celkových počtů vyrobené a dodané techniky během celé války, tvořily britské tanky asi třetinu počtu středních a těžkých tanků bránících Moskvu v prosinci 1941, a celkem do konce roku Velká Británie dodala Sovětskému svazu 466 tanků. V daném okamžiku to byla velice účinná pomoc.
Německé armády byly odraženy, a po prvních těžkých letech bojů na východní frontě začalo být zřejmé, že se Hitler pustil do nesmyslného podniku, který skončí jeho porážkou. Zatímco generálové řešili způsob, jak toho reálně dosáhnout, politici se začali soustředit na strategické otázky budoucích vztahů a uspořádání světa po porážce společného nepřítele, a vyvstávaly nové hrozby. Zatímco americký prezident Roosevelt měl pro Stalinovy nároky určité pochopení, přinejmenším proto, že osud střední Evropy se Spojených států domněle nedotýkal, Churchillova Velká Británie bude muset s mocným a nevyzpytatelným sousedem vedeným totalitní mocí a vyznávajícím nebezpečnou ideologii, která se v principu od Hitlerových konceptů mnoho neliší, nějakým způsobem koexistovat. A snažil se již během války přicházet s řešeními, která by budoucí pozici Sovětského svazu v Evropě co možná oslabila.
Mezi ně patří například plán na vylodění západních spojenců na Balkáně, díky níž by západní síly jednak zajistily prozápadní orientaci balkánských zemí a jednak "odřízly" svým východní spojencům cestu. Politicky i vojensky neprosaditelný plán pak vyústil v Churchillovy "procentuální dohody" se Stalinem z října 1944, při níž si rozdělili na Balkáně sféry vlivu.
Kromě Balkánu byl na stole i osud Polska, kde se SSSR nechtěl vzdát svých nároků, kterých "slavně" dobyl zbabělým útokem Polákům do zad ze září 1939, ale také Maďarska, Československa a Německa samotného, kdy byly diskutovány různé způsoby jeho rozdělení jak pro období poválečné okupace spojeneckými silami, tak nového státního uspořádání, jež by vyloučilo znovunabytí vojenské moci. Formální dohody o sférách vlivu proběhly na Jaltské konferenci v únoru roku 1945.
V květnu 1945 zastavily západní i východní armády svůj postup na demarkačních liniích. Obrovská síla Rudé armády a zřejmá sovětizace obsazeného prostoru zejména Churchilla velmi znepokojovala a byla přesně tím, před čím v posledních letech války varoval a snažil se bránit. Vzájemná nedůvěra byla značná.
Jako jedno z východisek vznikl plán operace Unthinkable - Nemyslitelná. Plán útoku proti Rudé armádě, který měl započít 1. července 1945. Počítalo se s momentem překvapení a nástupem 47 britských a amerických divizí (asi polovina západních sil) směrem na Drážďany, které ležely zhruba na středu linie sovětského postavení. Svým způsobem dala situace za pravdu představám některých německých důstojníků, kteří se společným postupem Wehrmachtu a západních spojenců poněkud naivně počítali v různých plánech, jak Německo vyvést z nevyhnutelné katastrofy. A plán operace Unthinkable skutečně počítal se zformováním deseti divizí ze zajatců Wehrmachtu.
Operace však byla skutečně "nemyslitelná". Z vojenského hlediska proto, že početní převaha byla zřetelně na straně Rudé armády, která měla v prostoru předpokládaných operací více než dvojnásobný počet divizí. Čísla byla zřejmá: západní spojenci disponovali na jaře roku 1945 asi 6,5 miliony vojáků, 22 tisíci tanků a obrněných vozidel, 70 tisíci děly a 28 tisíci letadel. Proti nim by Rudá armáda mohla nasadit přes 7 milionů vojáků, 12,5 tisíce tanků a obrněných vozidel, přes 121 tisíc děl a 19,5 tisíce letounů. Měla převahu v počtu pěších divizí, obrněných divizí a taktického letectva. Západ měl třikrát silnější strategické letectvo.
Pro vyčerpané státy by pokračování v konfliktu nadto v nesrovnatelném měřítku nebylo snadné, resp. nemožné. Svou roli sehrála také obava, aby se Sovětský svaz nespojil s Japonskem - zatímco v zájmu především Američanů byl pravý opak, a o zapojení Rudé armády do finální fáze války v Tichomoří probíhala intenzivní jednání.
Nicméně plán skutečně vznikal, a je možné, že se o něm Sověti něco dozvěděli, případně sami od sebe s nějakou podobnou alternativou počítali: v červnu 1945 maršál Žukov nařídil jednotkám Rudé armády v Polsku přeskupení a přípravu k obraně. Jedním z vysvětlení těchto pohybů mohou být zvěsti o operaci Unthinkable. Ta kromě jiného závisela především na momentu překvapení, a i tento okamžik tedy mohl přispět k jejímu odvolání.
Byl-li Churchillův plán invaze na Balkán neproveditelný, smysl původního plánu operace Unthinkable je snad jedině ten, že sám sebe vyvrací, a byl opuštěn. Mnohem reálnější kontury měly následné úvahy o možnostech obrany Britských ostrovů v případě, že by naopak Sovětský svaz podlehl pokušení využít své převahy v situaci, kdy by se z Evropy stáhly americké síly, které by bylo třeba nasadit do pokračující války s Japonskem. Šlo de facto o první defenzívní plán studené války. Britské velení přitom odmítlo možnost snažit se držet pozice na kontinentu jako nereálné, a jedinou naději v takovém případě vidělo v obraně ostrovů prostředky letectva a námořnictva, tedy situaci rámcově analogickou té z léta roku 1940.
Zdroj: nationalarchives.gov.uk; thehistorypress.co.uk