Autor fotografie: archiv Petra Blahuše
Výsadek s krycím jménem Violet byl nejen historicky poslední spojeneckou výsadkovou operací v Evropě, ale také zároveň první operací typu SAARF. Na rozdíl od podobné záchranné operace, kterou na Filipínách provedli v japonském týlu ve prospěch zajatců US Army muži 6. praporu Rangers, sice nebyla zcela úspěšná, ale i tak zachránila většinu zajatců - včetně Čechoslováků- před německou pomstou.
První plány na záchrany vojáků vězněných v koncentračních nebo zajateckých táborech se v hlavách západních plánovačů objevily už v roce 1943, kdy se pod krycím názvem Vicarage začaly rozpracovávat plány na jejich záchranu v okamžiku německé porážky, kdy bylo možné očekávat nával pomsty ze strany německých věznitelů nebo i Rudé armády (západní plánovači totiž SSSR zuřivě nenáviděli a uznávali jejich vzájemné spojenectví jen jako z nouze ctnost - pozn. red.). Proto byly připraveny plány na výsadky speciálních zpravodajských a sabotážních jednotek a týmů v okamžiku zhroucení německé fronty, které by byly vysazeny v blízkosti těchto zajateckých táborů, osvobodily by zajatce nebo kontaktovaly vedení lágrů a zabránily masakrům zajatců od německých strážných - tak jako se to často opravdu dělo. Značným posílením pro chystané akce bylo zapojení bývalé zpravodajské organizace francouzských zajatců CLD (Centré pour liaisonet documantation - Středisko pro spojení a dokumentaci) a nově budovanou francouzskou zpravodajskou službou DGSS, resp. DGER.
Dne 29. března 1945 vzniklo u spojeneckého štábu SHAEF zvláštní uskupení SAARF (Special Allied Airborne Reconnaissance Force) složené zpočátku z mužů britské sabotážní organizace SOE a obdobné americké složky OSS (předchůdkyně CIA) a 13. , 82. a 101. výsadkové divize v čele s britským generálem J. S. Nicholsem. Ten pod sebou nakonec soustředil kromě Britů a Američanů také 120 Francouzů, 30 Belgičanů a 18 Poláků. Naprostá většina z nich měla už za sebou bojové zkušenosti z výsadků SOE, OSAS nebo předinvazních operací typu Jedburgh. I tak ale prošli znova rychlým speciálním výcvikem, a kdo zatím neměl výsadkářský výcvik, naučil se skákat na padáku. Pak byla jednotka rozdělena do tří částí: v první byli Britové a Belgičané, v druhé Američané a Poláci a ve třetí Francouzi. Z původních asi 90 týmů bylo nakonec připraveno do akce kolem 60.
Do první akce odstartoval tříčlenný francouzský tým kapitána I. Lacaze, který byl vysazen poblíž Kolína nad Rýnem. Sice se jim podařilo zmocnit městského vězení, ale přišli pozdě - našli v něm jen mrtvoly 150 zmasakrovaných francouzských zajatců.
23. dubna 1945 bylo rozhodnuto o masivní operaci v prostoru Altengrabow, který měl připadnout do sovětské zóny, což pro asi 60000 zde v zajateckém táboře Stalag XI-A vězněných francouzských, ruských, britských, belgických, srbských, italských, amerických, holandských, polských a československých vojáků znamenalo kvůli německé neochotě dodržovat smlouvy o válečných zajatcích smrtelné nebezpečí. Operace byla bleskově naplánována, dostala krycí jméno Violet a do akce bylo povoláno šest spojeneckých týmů. V zóně I měl seskočit britský tým Eraser majora Woralla a francouzský tým Briefcase poručíka Pierra Cambona. Na zónu II směřoval britský tým Pennib majora Forshalla a americká skupina Casbox kapitána Browna. V zóně III seskočil kolem půlnoci 25. dubna 1945 francouzský tým Sealingwax tvrdého veterána z operace Jedburgh v roce 1944 kapitána Aussearesse, a americký Pencil kpt. Wartfielda. Všichni muži měli u sebe kromě zbraní také dokument v angličtině, němčině a ruštině, který je prohlašoval za příslušníky humanitární mise.
Operace, provedená třemi Dakotami C-47 ze základny RAF Great Dunmow (dnešní letiště London Stansted), ale neproběhla bez problémů. Během několika dnů po vysazení byli Britové z výsadku Eraser zajati a uvězněni - a to přímo v cíli své mise, zajateckém táboře Stalag XI-A, kde se setkali s už předtím zajatými francouzským týmem Briefcase a částí americké mise Casbox. Major Worral se nechal předvést k veliteli tábora plukovníku Ochernalovi a ten po rozhovoru souhlasil (v obavě před blížící se Rudou armádou) s tím, aby desátník Jones, jeden za zajatých radistů, dostal zpátky vysílačku a spojil se s velitelstvím SHAEF a vykorespondoval zásilku léků. Mezitím se o chod tábora vedle Němců začali starat sami spojenečtí vojáci z kontrolní komise ACC v čele s ruským zajatcem v hodnosti plukovníka. Strážní službu převzali ozbrojení sovětští zajatci. Situace se zdramatizovala, když štáb SHAET odmítl do tábora shodit zásoby, což Němce rozzuřilo a začali vyhrožovat povražděním zajatců. Nakonec se 2. května podařilo domluvit s velitelem americké 38. pěší divize evakuaci Američanů, Britů, Belgičanů a Francouzů. Konvoj 70 nákladních vozidel, 30 sanitek a 40 válečných reportérů dorazil do tábora o den později. Zbytek zajatců, hlavně Slovanů, měl smůlu - na ně západní spojenci už nemysleli. O den později, 4. května, tábor osvobodila Rudá armáda, která povolila ještě odejít zbylým Francouzům a Holanďanům - Srbové, Poláci, Čechoslováci a Italové zůstali dál ve volné internaci. Spojenečtí výsadkáři dostali lhůtu dvě hodiny na odchod ke svým liniím, které byly vzdáleny jen pár desítek kilometrů.
Podstatně dramatičtější byly osudy francouzské mise Sealingwax drsného kapitána Ausaresse a poručíků Wagnera a Grangeauda. Chybou navigátora nebyl vysazen u zajateckého tábora u Zerbstu, ale o 24 km dál, přímo na německo- sovětské frontě, a dokonce přímo v prostoru velitelství německé tankové divize. Přesto se Francouzům podařilo z nebezpečného prostoru probít a dostat se do své operační zóny u lágru v Zerbstu, který podle plánu zajistili. 15. května 1945, tedy skoro týden po skončení války, byli zajati vojáky sovětské 33. armády generála Žukova spadající pod 1. běloruský front. Sověti je po tři dny nonstop vyslýchali kvůli podezření, že se jedná o špiony, pak je šoupli do vlastního zajateckého tábora a opět tvrdě vyslýcháni. 7. června se jim ale podařilo vinou nedbalosti strážných uprchnout a dostat se za linii mezi Rudou armádou a západními spojenci. Do štábu SAARF se dostali těsně před jeho rozpuštěním až na konci června, kde zjistili že už byli prohlášeni za mrtvé.
Zdroj: M. Kovář: Diverzanti a agenti v akci