Autor fotografie: U.S. Defenseimagery.mil, CC Public Domain Mark 1.0|Popisek: Tu-95 zachycený letounem F-106 v roce 1982
Poslední americký letoun svého určení, Convair F-106 Delta Dart, sloužil v roli záchytného stíhače relativně velmi dlouhou dobu, od 60. do 80. let 20. století. Přes své nasazení v rámci desítek jednotek na území USA včetně Aljašky, ale také na Islandu, v Německu a v Jižní Koreji se nikdy nedostal do horkého střetu, a přes stále zřejmější zastaralost koncepce dlouho odolával nástupu progresívnějších strojů. Téměř dvě stovky jich po vyřazení dolétaly jako bezpilotní cíle při výcviku pilotů a jejich vlastností využila také NASA.
Úkolem záchytných stíhacích letounů bylo a zůstává, byť čistě záchytných již mnoho nelétá (prakticky asi už jen ruské MiGy-25 a 31 a čínský J-8), protože jejich roli byly schopny díky rostoucím výkonům plně převzít víceúčelové stíhací letouny a stíhače pro vybudování vzdušné převahy, odrážet a ničit především protivníkovy bombardéry a průzkumné letouny cestou nad cíl. Během studené války, a v době před masivním nástupem balistických raket, kdy byl stále hlavní strategickou zbraní těžký bombardér, zůstávaly záchytné stíhací letouny nezbytnou součástí výzbroje.
F-106 je typickým zástupcem své kategorie, kam v jeho době patří také sovětský Suchoj Su-15 či britský English Electra Lightning. Byl výsledkem programu z počátku 50. let, jehož vítězem se stal letoun F-102 Delta Dagger; F-106 vznikl jeho dalším vývojem. Byly součástí tzv. Stovkové série (Century Series) stíhacích letounů s označením F-100 – F-106, které se vzájemně doplňovaly ve svých specifických rolích: F-100 Super Sabre jako nadzvukový nástupce F-86, F-101 Voodoo jako dálkový doprovodný stíhač, F-102 Delta Dagger, F-104 Starfighter a F-106 Delta Dart jako záchytné a F-105 Thunderchief jako stíhací-bombardovací.
video: youtube
Stejně jako F-102 ani F-106 nebyl vyzbrojen kanóny, ani nemohl nést bomby či jinou protizemní munici. Byl úzce specializován pro boj proti vzdušným cílům, a nesl čtyři radarem a infračerveným paprskem naváděné střely AIM-4 Falcon a jednu AIM-26(A), což byla radarem naváděná střela s jadernou hlavicí (kvůli nevýhodám nasazení jaderné byť defenzívní zbraně nad vlastním či spojeneckým územím vznikla také konvenční varianta), anebo neřízené rakety AIR-2 Genie, rovněž s jadernou hlavicí, jejichž typickým cílem měly být formace nepřátelských bombardérů. Zbraně nosil F-106 ukryté ve vnitřním zásobníku; pod křídly mohl nést přídavné nádrže. Proti čemu byly tyto zbraně určené popisuje například článek Mjasiščev M-4/3M Molot - nepodařené kladivo sovětského svazu (1953-1994).
Letoun byl vybaven na svou dobu velmi pokročilou avionikou, která mu poskytovala velmi dobrou pozici pro vyhledávání a ničení cílů. Kromě jiného mohl být také dálkově ovládán pozemní obsluhou.
Přes úvodní nedostatky, které bylo třeba odstranit (například problém s vystřelovacím sedadlem, jež zabilo prvních 12 pilotů, kteří se z F-106 katapultovali), byl letoun mezi piloty velmi oblíbený. Vývoj mu nepřál, racionálnímu tlaku na standardizaci výzbroje letectva však odolával dlouho. Univerzálnímu F-4 Phantom nepodlehl ani koncepčně jako F-105, ani v přímém srovnávání v leteckém duelu, jakkoli pro boj s agilními stíhači nad Vietnamem se F-106 v žádném případě nehodil – ne snad pro své letové vlastnosti, ale pro nedostatečnou a jinak zaměřenou výzbroj i avioniku.
Phantomy jej ještě nenahradily, ale proti progresívní F-15 již žádnou naději neměl. Celkem bylo vyrobeno 342 kusů, které sloužily jak v letectvu, tak v leteckých jednotkách národní gardy. Šest upravených strojů užívala také NASA.
Zdroj: f-106deltadart.com