Západ vs. Východ. Technické legendy studené války na zemi

Západ vs. Východ. Technické legendy studené války na zemi
Autor: Pfc. Damien Gutierrez, volné dílo|Popisek: Tank M1A1 Abrams střílí ze svého 120 mm kanónu
26 / 06 / 2022, 11:00

Studená válka probíhala na všech frontách, politických, ekonomických i vojenských, na moři, ve vzduchu i na zemi. Stejně jako v letecké technice, i v pozemní bylo patrné vzájemné přetlačování. Sovětské tanky měly ráži kanonu 100 mm, Západ zavedl 105 mm, SSSR zavedl 115 mm, Západ oplatil ráží 120 mm, tak SSSR zavedl ráži 125 mm, a u toho už zůstalo.

Tanky

Na počátku studené války se stále ještě v inventáři SSSR nacházely střední i těžké tanky z druhé světové války. Velkým překvapením proto bylo představení T-54 později modifikovaného na T-55. Někdy jsou tyto tanky uváděny samostatně, jindy je to popsáno jako T-54/55. Každopádně se jednalo o zcela novou konstrukční koncepci a zesílení výzbroje. Navíc tyto tanky již disponovaly filtroventilačním zařízením k ochraně před zbraněmi hromadného ničení (ZHN), tedy před plyny nebo radioaktivním prachem, a zároveň i úprava pancíře měla poskytovat ochranu před ozářením. Palebná síla kanonu 100 mm, rychlost palby, mobilita a úroveň pancéřové ochrany v podstatě převyšovaly možnosti a schopnosti těžkých tanků IS-3, což vedlo k zániku kategorizace střední a těžký tank a vznikla současná definice "hlavní bojový tank" (MBT – Main Battle Tank).

Doposud tanky měly kanon s rovným zakončením, nebo u výkonnějších zbraní, jako měly Tiger a Panther byla instalována úsťová brzda, T-55 je prvním tankem s technologií ejektoru instalovaného u ústí hlavně. Do té doby nejrozšířenějším tankem na Západě byl M-48 s 90 mm kanonem a T-55 jednoznačně ve všech parametrech tyto tanky převyšoval. Začala tím však dodnes typická sovětská konstrukční škola, což je nízká silueta, málo prostoru pro osádku (nutné omezení výšky osádky), uložení munice ve věži a korbě (po zásahu vedoucí k výbuchu munice s totální destrukcí tanku) a omezení v depresi kanonu vzhledem k nízkému profilu věže. Každopádně T-55 byl nejvíce vyráběným MBT, byl zapojen ve všech konfliktech studené války i po ní, byť pochází z roku 1956, v mnoha armádách a modifikacích slouží dodnes. Představení tohoto tanku bylo pro Západ nemilým překvapením, jež vyžadovalo okamžitou protireakci.

Protireakcí na T-55 bylo urychlení vývoje tanku M-60 PATTON a přezbrojení starších M-48 i vyzbrojení M-60 kanonem o ráži 105 mm. M-60 byl zaveden do služby v roce 1959 a slouží dodnes. Do Evropy byl zaveden o rok později. První větší měření sil se sovětskou technikou se odehrálo v roce 1973 v Jomkipurské  válce, kde izraelské síly odolávaly náporu arabské koalice na dvou frontách, proti Egyptu na Sinaji a proti Sýrii na Golanských výšinách. A M-60 si proti T-55 a modernějším T-62 vedl velmi dobře. Nejmodernější variantou z roku 2007 je M-60 SABRA, jenž má již kanon 120 mm a byl i nabízen jako možnost pro AČR k náhradě za T-72.

Je jednoznačné, že T-55 změnil pravidla hry v pojetí chápání tankových sil a jejich nasazení, ale M-60 dokázal, že evoluce probíhá na všech stranách. V duelech vychází M-60 vítězně, byť ne beze ztrát

Ale vývoj šel dál a SSSR představil zcela novou koncepci, a tou byl T-62 následován T-64, kdy oba typy byly pro Západ velkým překvapením vyžadujícím okamžitou protireakci. T-64 byl prvním tankem majícím 125 mm s hladkým vývrtem jeho předchůdce měl 115 mm. Tady nejde o ráži, ale hladký vývrt, jenž umožňuje z hlavně kanonu odpalovat i protitankové řízené střely (PTŘS). A pokud má tank obvykle dostřel na 2-3 km a najednou je schopen ničit cíle až na 4 km, je to pro druhou stranu zásadní problém. T-64 byl exkluzivní technologií v tankových silách, takže na rozdíl od T-55 nebo T-62 nebyl exportován a byl zařazen pouze u elitních jednotek v rámci sovětské armády. Měly jej jednotky skupiny sovětských vojsk v NDR a Jižní skupiny v Maďarsku.

Po rozpadu SSSR jej měl Kazachstán, dodnes tanky  používá v boji Ukrajina a Rusko ho má ve skladech či dalších mnoho připravených k sešrotování. T-64 je na první pohled rozpoznatelný, pro sovětskou tankovou konstrukční školu, neobvyklým designem pojezdových kol. T-64 dal též základ pro další vývojovou linii T-72, T-80 a T-90. A dle informací byl zřejmě prvním sovětským tankem se sendvičovým pancířem. Takže z komplexního pohledu zcela nová technologie a velká hrozba.

Západ samozřejmě musel reagovat. Prvním krokem byly změny ráží u tankových kanonů a dalším krokem byl vývoj nových typů MBT. Hlavním představitelem moderní západní konstrukční vlny je M-1 ABRAMS, jenž však byl zaveden až v roce 1980. Hlavní výzbrojí je 120 mm kanon s hladkým vývrtem od německé firmy Rheinmetall, jež je, dá se říci, dvorním dodavatelem tankových kanonů pro většinu západních, ale i někdy dálně východní, státy. M-1 též disponuje sendvičovým keramickým pancířem typu COBHAM. Určitou nevýhodou M-1 je zvolená pohonná jednotka, což je vicepalivová turbína. Turbína je jednak citlivá na prach a pak má vysokou spotřebu. Navíc klasické krytí pěchoty za tankem nepřipadá v úvahu, neboť výfukové zplodiny mají vysoký tlak a teplotu. I to je důvod, proč Rusko T-80 se stejným systémem pohonu nahradilo typem T-90 s dieselovým agregátem a T-80 jsou pouze v arktické oblasti. V období studené války nedošlo k přímému duelu mezi T-64 případně T-72 s tanky M-1, ale pozdější modifikace, zahrnující lepší elektroniku, optiku, pancéřování i munici, v konfliktu v Zálivu jasně potvrdily svoji dominanci nad sovětskými typy techniky.

Otázkou jistě zůstává, proč USA tak dlouho čekaly s modernizací tankové techniky. Nahradit zastarávající M-60 měl společný americko-německý projekt MBT-70. Avšak tento projekt se zhroutil a USA musely následně najít vlastní řešení, jež vyústilo v M-1 ABRAMS. Je to v současnosti nejúspěšnější tank západní provenience.

V konečném porovnání, v bojích mezi M-60 a T-55 případně T-62 vítězil M-60, ale analytici se shodují na tom, že to nebylo lepší technologií na vítězné straně, ale výrazně horší vycvičeností osádek na poražené straně. V duelu M-1 s T-64 případně T-72 vítězí M-1, jednoznačně vzhledem ke generačně lepšímu pancéřování a systémům, optickým i elektronickým. A navíc do hry vstupuje i problém sovětské/ruské tankové techniky, uložení munice uvnitř vozidla. Pokud je probit pancíř M-1, nedojde k sekundárnímu výbuchu, je-li zasažena munice, není zabita osádka. U T-64 zásah rovná se smrt.

Dělostřelectvo

I v dělostřelectvu probíhal vývoj a poměřování sil, a též zavedení různých ráží. Pokud vynecháme těžké dělostřelectvo nad 200 mm schopné vystřelit i jaderné granáty, tak nejblíže jsou si 155 mm USA a 152 mm SSSR. Tyto ráže obě strany drží dodnes. Diskuse o rozdílných rážích se vedou dodnes, zda je to o výkonu, technologických schopnostech, nebo v případě boje, aby protivník nemohl použít ukořistěnou munici. Asi od všeho kousek.

Samohybná houfnice 2S3 AKACIJA byla odezvou na americkou M-109. V dělostřelectvu SSSR ztratil krok, a tak doháněl, co se dalo. Ale minimálně se stal botanickou velmocí, neboť většina jeho dělostřeleckých systémů má jméno po nějaké rostlině – akácie, pivoňka a další. 2S3 byla zavedena do služby v roce 1971 a zúčastnila se mnoha konfliktů. Byla vyvezena do 20 zemí, kdy 16 z nich ji má stále ve výzbroji. Paradoxem doby je, že dnes je na straně Ruska i Ukrajiny.

Dostřel klasickou municí je 18,5 mm a municí s přídavným raketovým motorem 24 km. Délka hlavně je 27 ráží. U dělostřeleckých systémů dostřel závisí na délce hlavně, a kvalitě munice. Krátká hlaveň znamená menší přesnost a menší dostřel, což musí být kompenzováno kvalitou munice. Rychlost palby je při dlouhodobějším ostřelování jeden výstřel za minutu, maximální rychlost je 4 výstřely za minutu, což ve spojení s vysokou mobilitou a průchodivosti díky pásovému podvozku odpovídá požadavkům na moderní styl vedení boje.

Samohybná houfnice M-109 ráže 155 mm je ve službě od roku 1963, zúčastnila se mnoha bojů počínaje válkou ve Vietnamu a byla mnohokrát modernizována. Poslední verzí je od roku 2013 M-109 A7, od verze A6 zvaná PALADIN. M-109 se vyznačuje vysokou mobilitou na pásovém podvozku a vysokým dostřelem a přesností. Klasickou municí může zasahovat cíle až na 21 km, municí s raketovým motorem na 30 km a speciální municí EXCALIBUR až na 40 km. Délka hlavně je 39 ráží.

V součtu lze konstatovat, že v dělostřeleckém souboji těchto dvou systémů AKACIA nemá šanci. Oba systémy jsou kvalitní, ale AKACIA postrádá zásadní modernizace, jakými prošla M-109 a taktéž nemá k dispozici munici, jako M-109. Musela by se přiblížit o 1/3 až 1/2 vzdálenosti dostřelu M-109. Jediné, v čem 2S3 převyšuje M-109 je rychlost palby. Rychlost kontinuální palby mají stejnou, jeden výstřel za minutu, ale maximální rychlost u M-109 je 4 výstřely za 3 minuty, kdy 2S3 má 4 výstřely za minutu. Tento rozdíl je dán způsobem nabíjení a závěrovým mechanismem.

Bojová vozidla pěchoty

V období studené války se objevil nová zbraňový systém, a to bojové vozidlo pěchoty (BVP). Do té doby byly k dispozici obrněné transportéry (OT), kolové jako OT-64, pásové jako OT-62 nebo polopásové jako OT-810 (dle zařazení v ČSLA). Ale s rozvojem technologií a zrychlujícímu se tempu bojové činnosti bylo nutno vyvinout vozidla schopná doprovázet moderní tanky, přepravit pěchotu na místo určení a mít dostatečnou palebnou sílu, větší, něž velkorážný kulomet.

Na sovětské straně vzniklo a v roce 1966 bylo uvedeno do služby BMP-1 (Bojevaja Mašina Pěchoty – Bojové vozidlo pěchoty), jež pak mělo modernizační vývoj v BMP-2 a BMP-3 a též derivaci pro výsadkáře BMD-1, BMD-2 a BMD-3 kde D značí "Děsanta" tedy výsadku. Na sovětské straně obvykle byl zadán požadavek na obojživelnost vozidla a různé technické parametry, méně se již hledělo na osoby uvnitř vozidla. Hlavní výzbroj tvořil 73 mm kanon s hladkým vývrtem, z něhož byly vystřelovány tříštivotrhavé nebo kumulativní granáty obdobné konstrukce, jako střely pro RPG-7. Dále bylo vyzbrojeno protitankovými řízenými střelami 9K11 MALJUTKA. Vozidlo mělo nízko siluetu a v přední části velmi zkosený pancíř tvořící ostrou hranu, proto mu v ČSLA někdy přezdívali "žiletka". Roj, tedy pěchota, mohla vést palbu bočními střílnami nebo přímo po otevření horních poklopů. Jedna střílna byla i v zadních dveřích pro ochranu zadní části.

Kromě schopnosti plavat, vzhledem k nízké siluetě a své šířce mělo vozidlo i vysokou příčnou stabilitu, tedy mohlo jet po úbočí i poměrně příkrých svahů bez rizika převrácení. Co vylo problémem byla konstrukce pásů, kdy pojezdová kola byla umístěna mezi tzv. patkami (tanků je dvoukolo a patky jsou mezi koly), což vedlo ke snadnému smeknutí pásu v těžším terénu nebo pokud se mezi kola dostala třeba silnější větev. Takže hlavními nevýhodami vozidla bylo, že hlavní zbraň nebyla stabilizovaná, munice je uložena ve vozidle a výsadek sedí v palivové nádrži.

V této kategorii Západ poněkud zaspal, ale zase se mohl poučit ze zkušeností z bojišť studené války, nikoliv z přímé konfrontace. V roce 1971 zavedlo Německo do služby BVP MARDER, jenž je postupně vyřazován, o deset let později v roce 1981 USA zařadily do výzbroje BVP BRADLEY, jež vstoupilo do služby těsně poté, co SSSR modifikoval BMP-1 na BMP-2. Hlavní výzbroj BRADLEY tvoří 25 mm stabilizovaný rychlopalný kanon s volitelnými dvěma typy munice a dále PTŘS TOW s dostřelem 4000 metrů. Podle dostupných informací kanonová protitanková munice dokázala probít i pancíř T-55 nebo T-72, ovšem z krátké vzdálenosti. Jednoznačně optika i elektronika je u BRADLEY vyspělejší než u BMP-1 i vzhledem ke generačnímu rozdílu. Zásadní nevýhodou BRADLEY v porovnání s BMP je neschopnost plavat a poměrně vysoko položené těžiště, což omezuje jeho schopnost jízdy podél svahu s vyšším úhlem sklonu – hrozí převrácení vozidla.

V porovnání mají obě vozidla svá pozitiva i negativa. Co se týče PTŘS MALJUTKA má dostřel 3 km, TOW 4 km, obě střely jsou naváděny po vodiči. Ale BRADLEY má k dispozici dvě střely ve vnějším kontejneru, BMP 4 střely, jež přebíjí střele-operátor z vnitřku vozidla na lafetu nad kanonem. Takto naváděné střely vyžadují vozidlo v klidu, aby operátor mohl střelu správně navést na cíl. Hlavní výzbroj – kanon rychlopalný stabilizovaný u BRADLEY, nestabilizovaný u BMP-1 vyžadující zastavení vozidla, ale s výrazně větší výbušnou silou. BRADLEY však má k dispozici více typů munice, včetně šípových kinetických střel probíjejících pancíř, jenž u BMP není nijak silný. Pokud BMP nastraží léčku, má výhodu, pokud se vede dynamický boj, BRADLEY má výhodu, je-li mnoho vodních překážek má BMP výhodu stejně jako na svahu, v hrbolatém terénu má BRADLEY výhodu stejně jako při detekci cíle na větší vzdálenost, tedy mimo dosah zbraní BMP. Oba duelanti jsou ikonami a mají svá pro a proti, v boji by záleželo na konkrétní situaci.

Útočné pušky

Zřejmě není nic legendárnějšího než válka ve Vietnamu a útočné pušky na obou stranách, tedy M-16 a AK-47. Faktem je, že Michail Kalašnikov nikdy o takový fenomén nestál, ale jisté, že jeho AK-47 (Avtomat Kalašnikova) se stal nejvíce vyráběnou a kopírovanou zbraní na světě, používanou armádami, teroristy, partyzány, povstalci a dalšími. Dokonce se dostal i na státní vlajku. M-16 je legendou vzhledem k válce ve Vietnamu, kde obě tyto zbraně stály proti sobě.

Útočná puška AK-47 ráže 7,62 mm byla zařazena do výzbroje v roce 1949 a slouží v mnoha místech světa dodnes, v SSSR byla nahrazena novější AK-74 ráže 5,45. Stále se vedou diskuse o tom, zda AK-47 je upravenou kopií nebo byl inspirován německou útočnou puškou konstruktéra Hugo Schmeissera známou jako StG-44 nebo MP-44. Ale i československý Sa. Vz.58 byl často zaměňován s AK-47, byť měl zcela jedinečnou konstrukci závěru, identická byla munice, tvar zásobníku a způsob nabíjení pro další výstřel, tedy odběrem plynů z hlavně tlačících na píst a závěr. AK-47 vynikal spolehlivostí i za nejhorších klimatických podmínek, v bahně, vodě, sněhu i písku a jednoduchostí obsluhy a údržby. Nedá se však říci, že by byl jednou z nejpřesnějších útočných pušek, ale v boji ve vietnamské džungli jeho pozitiva byla důležitější než přesnost na větší vzdálenost. Tam ani boj na velkou vzdálenost nešlo realizovat. A v takovémto prostředí napomáhala i kompaktnost a kratší hlaveň v porovnání s americkými M-1 nebo M-16.

Americká strana používala a v další vývojové linii používá M-16. Tato útočná puška byla zavedena do výzbroje v roce 1964 a jednalo se o první zbraň s malorážovým střelivem, tedy 5,56x45. Toto střelivo má větší ranivost, ale menší průbojnost a je náchylnější na vychýlení vlivem vnějšího prostředí. Jedná se vynikající a spolehlivou zbraň, velmi přesnou a účinnou. Ale v boji v džungli mnozí američtí vojáci sahali raději po AK-47, protože v je menší a v podrostu ovladatelnější než delší M-16. A též měl větší průbojnost i skrz porost. Jeden americký veterán řekl, že M-16 je jednoznačně lepší než AK-47, ale v podmínkách džungle, ztrát a nutnosti výcviku nových sil, vycvičit nového vojáka na dobré ovládání a údržbu M-16 trvá týden, u AK-47 jeden den. A myslel to vážně. Proto vycvičení vojáci by měli mít svou zbraň a ostatní vycvičit na to co je nejjednodušší, aby byla zajištěna funkčnost jednotek.

Ani zde nelze říci, kdo mezi AK-47 a M-16 je lepší nebo horší. Každá zbraň má svá pozitiva i negativa. Záleží na podmínkách použití a prostředí. Je-li potřeba prostřelit zeď nebo křoví, je lepší AK-47, je-li cíl na větší vzdálenost a je přímý výhled, je lepší M-16. V obou případech hraje roli i vycvičenost střelce.

 

Zdroj: Army Technology, history.com

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace