Geopolitická situace Československa v září 1938 byla mimořádně nepříznivá, říká k 81. výročí podepsání Mnichovské dohody historik Vít Smetana

Geopolitická situace Československa v září 1938 byla mimořádně nepříznivá, říká k 81. výročí podepsání Mnichovské dohody historik Vít Smetana
Autor: CC BY-SA 3.0 de
01 / 10 / 2019, 09:00

K 81. výročí podepsání Mnichovské dohody poskytl Security magazínu na toto stále živé téma rozhovor doc. PhDr. Vít Smetana, Ph.D., pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, který je odborníkem na dějiny diplomacie a mezinárodních vztahů v letech 1939-1945, v období studené války, a dále se zabývá britskou zahraniční politikou ve 20. století a britsko-československými vztahy.

Pane docente, v jaké geopolitické situaci se v září 1938 Československo nacházelo?

Geopolitická a geostrategická situace Československa v září 1938 byla mimořádně nepříznivá. Z více než devadesáti procent byla země obklopena územím států, které měly vůči ní územní nároky. České země byly po německém anšlusu Rakouska prakticky celé obklopeny Německem, které mělo za cíl Československo zlikvidovat. Spojenectví s Rumunskem v rámci Malé dohody se navíc vztahovalo jen k případu maďarské agrese. Spojenecká Francie se nacházela až za územím hlavního potenciálního nepřítele, tj. Německa. Navíc její vojenská strategie byla defenzivní, když její osou bylo hájení Maginotovy linie – rozsáhlé soustavy gigantických pevností vystavěných v první polovině třicátých let v blízkosti hranice s Německem. A Sovětský svaz, jehož případná pomoc byla smluvně fixována na předchozí zásah Francie, byl oddělen územím dvou států, které v žádném případě nemínily poskytnout své teritorium pro přesun sovětských vojsk na pomoc Československu – tj. Polska a Rumunska.

Proč západní mocnosti ustupovaly A. Hitlerovi do té míry, že si v kritickém září 1938 mohl diktovat v podstatě své podmínky?

Západní mocnosti se svou nečinností dopustily velkých chyb v letech 1935 a 1936, když Hitler v rozporu s Versailleskou smlouvou nejprve zavedl všeobecnou brannou povinnost a následně remilitarizoval Porýní (čímž navíc pošlapal smlouvu z Locarna z roku 1925, kterou Německo přijalo dobrovolně) – a přitom jeho Německo bylo tehdy ještě velmi slabé. Ale západním mocnostem se nechtělo ani do omezené či krátké války – zvlášť když část politiků měla pocit, že s Německem bylo po první světové válce nakládáno příliš tvrdě, mělo by být zrovnoprávněno a koneckonců proč by nemohlo mít své jednotky rozmístěné na celém svém území… Navíc s Británií Německo v roce 1935 chytře uzavřelo námořní dohodu, která ostrovní mocnosti zajišťovala jasnou převahu.

„Klidného roku“ 1937 Němci využili k další akceleraci zbrojních programů, a tak v roce 1938 už byl poměr sil odlišný, protože Německo zesílilo, ba dokonce ohledně své síly úspěšně blufovalo. Možná se ale zkusme na tehdejší situaci podívat ne výhradně českýma očima. Hrůzy Velké války s více než dvěma miliony padlých jen na straně Francie a Británie byly ještě příliš živé. A lidem je denně připomínali váleční invalidé, jichž žily v obou zemích stovky tisíc. Naopak hrůzy holocaustu a nacistické okupace většiny Evropy si zatím stěží kdo dokázal představit. Vnitropolitická slabost Francie jen posílila závislost na Británii, navíc francouzská vláda spatřovala vedle německé expanze téměř srovnatelné nebezpečí v Mussoliniho ambicích ve Středomoří. Také na britské straně vylučovali náčelníci štábů možnost vést současně válku proti Německu, Itálii a Japonsku – a to i v případě spolupráce s Francií a Sovětským svazem. Po vojenské stránce nebyla Británie na válku připravena, i vzhledem k nedostatečným investicím do zbrojení (a je třeba říci, že také opoziční labouristé až do roku 1937 kritizovali doslova každou penci vynaloženou pro tento účel). Britská dominia od jara jednoznačně odmítala účast ve válce na obranu Československa. A když premiér Neville Chamberlain večer 27. září vykreslil jako noční můru kopání zákopů a zkoušení plynových masek „kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“, vystihl tak smýšlení velké části britské veřejnosti.

Británie se nicméně nestáhla do své splendid isolation, jak bývá často mylně uváděno, ale naopak se snažila moderovat smírčí urovnání sudetské krize – nejprve vysláním lorda Runcimana jakožto prostředníka a poté premiérovým osobním nasazením při jeho třech cestách za Hitlerem. Výsledná dohoda o předání území obývaného z většiny německým obyvatelstvem se přinejmenším části západních politiků jevila jako realizace práva národů na sebeurčení. Pravda, přání (zachování míru) tady bylo otcem myšlenky (práva na sebeurčení)… A řečeno s klasikem se ani ne do roka jasně ukázalo, že to bylo celé horší než zločin – byla to chyba!

Pokud by Československo nepřijalo mnichovský diktát, je skutečně jisté, že by Německo Československo vojensky napadlo? Mnoho německých generálů - L. Beck, F. Halder i W. Canaris - před válečným konfliktem v této fázi varovalo

Hitler si určitě přál svou malou válku proti Československu. Když byl ovšem 26.-28. září z britské i francouzské strany varován (nejdřív v prohlášení Foreign Office a poté z úst Chamberlainova poradce a posla Horace Wilsona a francouzského velvyslance André Françoise-Ponceta), že pokud i přes veškeré dosud přislíbené ústupky na Československo zaútočí, dojde v takovém případě k celoevropské válce, tak raději couvl a spokojil se jen s připojením Sudet.

Takže situace, na kterou se ptáte, mohla nastat jen v případě, že by se bylo Československo postavilo se zbraní v ruce proti řešení přijatému v Mnichově. Jenže toto řešení v podobě, jak bylo 30. září prezentováno Československu, se nikterak zásadně nelišilo od britsko-francouzského plánu, který československá vláda schválila, byť pod nátlakem, už 21. září a následně, i v době mobilizace, opakovaně ubezpečovala Paříž a Londýn, že tento závazek – tj. odstoupení oblastí s více než 50% německým osídlením – nadále platí. (O tom, že byl konečný výsledek ještě mnohem nespravedlivější, rozhodla při stanovování tzv. „pátého pásma“ až pětistranná jednání v Berlíně v prvních deseti říjnových dnech). Bylo tedy těžké najednou změnit názor poté, co čtyři velmoci v Mnichově stvrdily už dříve odsouhlasené řešení – a jít do války pouze s nadějí, že se snad v západoevropských mocnostech změní vlády a ty pak Československo podpoří.

Nicméně pokud by nakonec skutečně došlo k válce až v hypotetické situaci, kdy by Československo nepřijalo Mnichovskou dohodu a postavilo se postupujícím německým jednotkám, tak jsem přesvědčen, že by Hitler tu situaci vnitropoliticky zvládl. V takové konstelaci, tj. s mezinárodní dohodou v zádech, by nějakému vystoupení ze strany nedostatečně zformované opozice nejspíš vůbec nemusel čelit.

Co říkáte na názory, že prezident Edvard Beneš v důsledku mnichovského diktátu 5. října 1938 z Československa „zbaběle uprchl“ a nezůstal v kritických chvílích s národem? Lze to Benešovi vůbec v dané situaci klást na vinu?

Edvard Beneš 5. října pouze rezignoval a následně se přesunul do své vily v Sezimově Ústí. Do Londýna odletěl až 22. října. Je známo, že s odkazem na jeho předmnichovský projev z 21. září, v němž oznámil, že „má svůj plán“, si lidé s hořkostí začali říkat, že tím plánem byl ve skutečnosti „aeroplán“… To lze v tehdejší atmosféře naprosté deziluze pochopit. Lidé hledali hlavního viníka národní katastrofy – a poněkud zkratkovitě jej nemalá část národa nalezla právě v Benešovi. Jeho popularita se tehdy dotkla svého dna – a vzhledem k útokům, jichž se stával terčem, nemělo další setrvávání ve vlasti smysl. Ten odlet byl racionální volbou i vzhledem k potenciálním nebezpečím z německé strany, jimž by byl vystaven. Když pak bezprostředně po 15. březnu 1939 zahájil Edvard Beneš svou druhou exilovou akci, dal lidem doma naději, že ze zahraničí může snad časem znovu přijít svoboda a že národ má v cizině svého schopného zastánce a vůdce. V roce 1945 se Beneš vrátil jako nezpochybnitelná, všeobecně respektovaná autorita v čele státu.

Měl nějakou šanci na uskutečnění tzv. Zenklův puč, kdy skupina poslanců – V. Patejdl, V. Kopecký či K. Gottwald – uvažovala ve spojení s některými důstojníky a E. Moravcem o instalaci takové vlády, která by zvrátila Benešovo stanovisko, a to i cestou státního převratu?

Neměl. A ten často používaný termín „Zenklův puč“ je tady vlastně dost nepřípadný… Generál Prchala a plukovník Moravec dvakrát přišli za pražským primátorem Petrem Zenklem, podruhé v přítomnosti dalších politiků (kromě jmenovaných rovněž Ladislav Rašín, Hubert Ripka, Hubert Masařík, Jaromír Nečas, František Richter…, komunisté tomu opravdu nedominovali). Jenže ta schůzka se konala až 2. října večer! To už byly pevnosti opuštěny a obsazovány wehrmachtem…A Zenkl sám zůstal k návrhům na převrat a ustavení nové vlády velmi skeptický. Vše tak zůstalo jen v rovině úvah a odkladů. Nějakou akci by bývali museli kriticky naladění důstojníci provést hned 30. září. Ale bylo zjevné, že se do ní vlastně nikomu příliš nechce... Postavit se násilně proti svému prezidentovi a vládě, s nejistou podporou velmi rychle demoralizované veřejnosti, s tím nikdo neměl zkušenost. S každou další hodinou se tak celý „plán“ stával méně a méně reálným, a brzy bylo jasné, že už je prostě pozdě.

Marxistická historiografie vždy zdůrazňovala, že Sovětský svaz nám byl ochoten v září 1938 vojensky pomoci, pokud by byl o to oficiálně československými politickými představiteli požádán. Byla v září 1938 sovětská pomoc reálně ve hře?

Podle dostupné dokumentace se Stalin chystal zasáhnout jen do evropské války, nikoli pomoci osamocenému Československu. Potenciální forma a intenzita případné sovětské pomoci byla navíc limitována nedávným zdecimováním důstojnického sboru v rozsáhlých čistkách, jakož i faktem, že polská i rumunská vláda odmítaly dát souhlas k transferu sovětských jednotek přes území svých států. Jediné varování adresovala sovětská vláda v kritických dnech nikoli Německu, nýbrž Polsku, jež výhledově představovalo hlavní cíl sovětské expanze – a i toto varování zůstalo po Mnichovu a polském obsazení Těšínska nenaplněno. Naopak českoslovenští generálové, kteří přiletěli počátkem září 1938 do Moskvy jednat se sovětskými partnery, se dočkali nanejvýš přípitků, a navíc nepříjemných prohlídek zavazadel a kontrol osobní korespondence – jako by nešlo o spojence, ale nepřátelské špióny. Když se Beneš 19. září dotazoval, zda Sovětský svaz pomůže na základě spojenecké smlouvy (tj. v závislosti na Francii), resp. na základě aktivace příslušných článků Paktu Společnosti národů, dostalo se mu v obou případech kladné odpovědi. Když se však po 21. září, tj. už po přijetí britsko-francouzského plánu, ptal sovětského vyslance Sergeje Sergejeviče Alexandrovského, zda by bylo možné smlouvu modifikovat, tj. aby sovětská pomoc přestala být závislá na Francii, už se odpovědi nedočkal. Když volal alespoň po vyslání vzdušného výsadku, který by v Československu už samotným svým příletem pozdvihl morálku, nedočkal se opět ničeho. Sám Alexandrovskij si v dlouhé zprávě sepsané 19.-20. října stěžoval, že v posledních dnech před Mnichovem neměl Benešovi co nabídnout a na jeho stále úpěnlivější prosby o pomoc nemohl nic konkrétního odpovědět.

Sovětský svaz sice v posledních zářijových dnech uvedl do bojové pohotovosti své jednotky v západních vojenských okruzích, nicméně vzhledem k míře mezinárodního napětí nebylo divu. Ostatně, částečnou mobilizaci tehdy provedla i Francie, zatímco Británie mobilizovala své loďstvo. A co dělal v závěru září Josif Vissarionovič Stalin? Své podřízené ponechal v nejvypjatější mezinárodní krizi od roku 1918 bez instrukcí a od 27. září až do 2. října se scházel výhradně s týmem vybraných stranických propagandistů z Moskvy a Leningradu, s nimiž pracoval na sepisování stručných dějin Všesvazové komunistické strany (bolševiků)…

Jak se díváte na srovnání Mnichova 1938 a okupace Československa v srpnu 1968, kdy jsme se podle názorů některých ,,odborníků” mohli (a podle nich měli) také bránit? Lze hledat mezi Mnichovem 1938 a srpnem 1968 nějaké hlubší analogie?

Československé komunistické vedení bylo v tomto směru v roce 1968 asi v ještě složitější situaci než prezident Beneš a Hodžova, resp. Syrového vláda v září 1938. Ostatně, představa, že by země mohla mobilizovat a bránit se svému sovětskému vzoru a hlavnímu spojenci, přesahovala mentální horizonty Alexandra Dubčeka, Ludvíka Svobody a jejich spolustraníků. Sám Dubček studoval v Moskvě a zemi Sovětů upřímně miloval. Byl jen zklamaný, co mu to provedli – jako když vás zradí přítel, nikoli napadne nepřítel…

Do jaké míry se změnily vztahy sudetských Němců k Čechům či Židům po 29. září 1938 v odstoupeném pohraničí? Jak s nimi bylo zacházeno?

Velmi nedobře. Na Židy se samozřejmě začaly vztahovat všechny právní normy a vyhlášky vycházející z norimberských zákonů. Tlaku antisemitské perzekuce tak byli vystaveni dříve a intenzivněji než ve zbytkovém Československu. A Češi se proměnili ve víceméně jen trpěné obyvatelstvo podřadné slovanské rasy bez reálných profesních či jiných příležitostí.

Existovala nějaká ohniska odporu při obsazování zbytku Česko-Slovenska 15.3.1939?

Šlo spíše o sporadické výrazy vzdoru a zoufalství. Jediný skutečný odpor vedla posádka Čajánkových kasáren v Místku – vojáci 3. praporu 8. Slezského pluku. Němci tady totiž zahájili okupaci už 14. března odpoledne – patrně v obavě, aby se je v průmyslovém regionu nepokusili předejít Poláci. A tehdy ještě žádný rozkaz k nekladení odporu nebyl vydán. Asi padesát vojáků v čele s velitelem 12. roty kapitánem Karlem Pavlíkem se bránilo s použitím pušek a lehkých kulometů téměř hodinu. Nakonec jim došly náboje a současně dostali od vyššího velení rozkaz k zastavení palby. Nepříteli nicméně způsobili ztráty několika mrtvých a vícero raněných (přesná čísla se liší), při vlastních ztrátách pouhých dvou lehce raněných.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace