foto: archiv J. Čvančary/Nepolapitelný český skaut Jan Smudek byl černou můrou všech gestapáků
Obyčejný český skaut Jan Smudek vytřel zrak celému německému gestapu i jemu v rámci Interpolu podřízených policií v okupované Evropě. Ačkoliv byla na jeho dopadení navíc vypsána vysoká odměna, za pomoci dobrých lidí tento národní mstitel unikl a jako pěšák československé divize ve Francii a později jako letec RAF bojoval s otevřeným hledím až do kapitulace Německa. Na motivy jeho příběhu bylo ještě za války natočeno několik filmů, včetně legendární Casablanky.
Do odboje vstoupil teprve 23letý rodák z Bělé pod Radbuzou jako jeden z vůbec prvních Čechů: už večer 15. března 1939 on i další domažličtí skauti 3. oddílu vedeného rovněž budoucím vojákem západní i východní fronty Karlem Matesem, přísahali ve sklepě pod obrazy prezidentů Masaryka a Beneše na československou vlajku slovy pozměněné vojenské přísahy: „Budeme ze všech sil proti vetřelcům bojovati, v nebezpečí při sobě státi, druh druha neopouštěti a nikdy nikoho z nás nezradíme, ale i životy své ochotně za svobodu své vlasti dáme, jak nám káže občanská povinnost.“ Ještě před tím se ale Smudek, v té době studující na Kladně, už během květnové a zářijové mobilizace v roce 1938 hlásil dobrovolně do československé armády, ačkoliv měl kvůli škole povolený odklad.
Smudek se stal kurýrem nově vznikajícího vojenského (nekomunistického) odboje a spojkou mezi chodským regionem a Prahou, konkrétně vůdčí osobností odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme JUDr. Valentou. Krom toho se snažil, jako ostatně celý náš odboj, shánět zbraně. Ke své první pistoli, Lugeru P.08 přišel opravdu kuriózním způsobem, když jí na tancovačce v Praze šikovně „štípl“ opilému německému poddůstojníkovi. Druhou zbraň se pokusil spolu s kamarádem Františkem Petrem ukrást 7. června 1939 německému policistovi Wilhelmu Kneistovi v Kladně poblíž hospody U Šimsů na rohu Váňovy a Hruškovy ulice. Alkoholem posilněný Němec ale sáhl po své pistoli a tak nocí zahřměly tři výstřely: první šel mimo, druhým byl Kneist vystrašenými kluky, kteří stříleli poprvé v životě, lehce poraněn na ruce a konečně až ta třetí ho trefila se štěstím do úst a na místě usmrtila.
Smudek s Petrem na nic nečekali, sebrali německému okupantovi jeho zbraň a rychle zmizeli z města. Dobře udělali: Kniestova smrt Němce doslova rozzuřila, protože věc správně považovali za vůbec první ozbrojený útok na útok na jejich okupační režim. Do Kladna se okamžitě přiřítil „krvavý sudetský pes“ K. H. Frank, osobně vyhlásil stanné právo a oznámil odměnu 150 000 korun za informace vedoucí k dopadení mstitelů. Zatčeno a do koncentračních táborů bylo odvlečeno 111 osob, z nichž řada zde byla v nich umučena - mimo jiné i starosta Kladna František Pavel (právě tyto německé represálie byly po válce komunisty Smudkovi vyčítány- jako by on mohl za německé zločiny tím, že bojoval za svobodu své vlasti - pozn. red.). Česká policie na Kladně byla odzbrojena a ponižujícím způsobem hnána pěšky až do Prahy. Jako akt pomsty byl německými policisty zákeřně zavražděn 10. 6. 1939 ve čtyři ráno spící český policista Jaroslav Müller.
psali jsme: Věřím v Boha a ve své pistole! Před 75 lety hrdinně zemřel Václav Morávek při přestřelce s gestapem
Ke Smudkovi se ale gestapo nedostalo a tak dál působil jako kurýr odboje a navíc se spolu s dalšími domažlickými skauty připravoval na velkou železniční sabotáž. Pro vyhození německého muničního transportu dokonce tajně a s velkým rizikem dopravil domů do pohraničí z Prahy kufr s výbušninou. Ukryje jej do vodárenské šachty u svatého Vavřince. Tento plán, po němž měl následovat odchod do zahraničního odboje, ale odstartoval události, na jejichž základě si Smudek právem vysloužil přezdívku „Nepolapitelný Jan“.
Gestapu se totiž mezitím podařilo proniknout do řad odbojové organizace v Domažlicích a tak si 20. března 1940 pro Smudka domů došlo trojčlenné komando gestapáků ve složení Richard Lindner, Franz Wotawa a Jakob Neubauer. Protože akorát se dvěma skauty stavěli na dvoře kánoe, vzali Němci české mladíky ke Smudkům do kuchyně a začali se Jana ptát na kufr, který přivezl z Prahy. Jan ale zachoval ocelové nervy a odpověděl, že ho má na půdě, protože právě tam měl ukrytou pistoli. Se Smudkem šel nahoru ke své smůle jen Neubauer, na kterého český skaut najednou namířil zbraň a zvolal: „Hände Hoch!“. Přesto se na něj vrhl, ale výstřel ho srazil k zemi (později se ukázalo, že ho střela bohužel jen škrábla na hlavě - pozn. red.). Jan Smudek vyskočil tak jak byl, bez teplého oblečení a bot, z okna půdy na zahradu. Tak začal jeho legendami opředený útěk.
V celé okupované zemi bylo okamžitě zmobilizováno gestapo, SD, protektorátní policie a četnictvo. Začala největší policejní akce od obsazení republiky. Němci řádili, jen v Domažlicích putovalo do mučíren gestapa a pak až do konce války do koncentračních lágrů přes 150 osob, včetně Františka Petra, který se po šestihodinovém krutém výslechu přiznal k zabití Kniesta v Kladně (za to byl odsouzen k smrti a v září 1940 popraven sekerou v Berlíně). Jan Smudek se snažil dostat za hranice přes Prahu, ale v noci na 23. března u obce Březí na hranicích Protektorátu narazil na dvoučlennou hlídku německé pohraniční stráže. Protože neměl doklady, byl zadržen a odváděn na stanici, ale využil okamžiku, vytáhl pistoli a tmou opět zazněly výstřely. Oba Němci byli na místě mrtví, bohužel téměř okamžitě Smutka začali pronásledovat a střílet po něm i čeští četničtí kolaboranti. Smudek proto chtíc nechtíc jednoho z nich také postřelil a opět se mu podařilo z nebezpečného prostoru uniknout. 25. března se mu podařilo najít úkryt u legionáře Josefa Sedláčka, který mu pomohl změnit vzhled obarvením vlasů a brýlemi a takto maskován štvanec dorazil 27. března do Prahy.
Protektorátní kolaborantský tisk chrlil výzvy k obyvatelstvu k pomoci na dopadení „nebezpečného a násilného zločince Jana Smudka“, na jehož byla vypsána odměna 120 000 korun. Většina plakátů a novinových článků končila těmito slovy: „Pozor! Pachatel jest bezohledný násilník, který proti každému ihned použije střelné zbraně.“
V Praze se Smudek zdržel jen tři dny, načež byl za pomoci legendy čs. odboje a jednoho ze Tří králů, štábního kapitána Morávka odeslán přes Slovensko a Maďarsko do Francie. Zde vstoupil pod pozměněným jménem Jan Doubek do našeho zahraničního vojska a s ním prodělal v červnu 1940 boje na francouzské frontě, při kterých byl zraněn. Kvůli tomu nestihl poslední evakuační loď, ale nevzdal se, to by konečně ani nebyl skautem. Za dramatických okolností utekl ze zajatecké nemocnice a s novým falešným jménem Charles Legrand přešel pěšky půlku Francie a dostal se tajně na loď do Afriky. Přes kolaborantskou Casablanku se mu opět jako zázrakem podařilo dostat do Kanady a odtud konečně zpátky ke svým bojujícím kamarádům do Velké Británie. Za své mimořádné zásluhy byl osobně představen prezidentu Benešem a vyznamenán Válečným křížem. Janu Smudkovi se ale nicnedělání v Británii brzy začalo zajídat, a tak se navzdory zprávám o strašných ztrátách dobrovolně přihlásil k RAF. Absolvoval navigátorský kurz a byl zařazen k československé 2. letce 68. britské noční stíhací perutě, kde společně s výborným pilotem Jaroslavem Taudym nalétal na Mosquitech a Beaufighterech 140 operačních hodin. Pak byl převelen k Inspektorátu čs. letectva.
psali jsme: Statečná odbojářka, která byla krutě mučena nacisty. Andrée de Jonghová se přesto dožila 90 let
Už v roce 1943 o něm v SSSR natočil gruzínský režisér Vladimír Petrov hraný film „Uchinari Jani“ (Nepolapitelný Jan). Jeho osudy se ale nechal inspirovat i autor mnohem známějšího filmu Casablanca z roku 1942 s Humphrey Bogartem v hlavní roli. Ještě před návratem do osvobozené vlasti se Smudek stačil v Británii oženit.
Domů se pak vrátil až v srpnu 1945 jako odbojová legenda a válečný hrdina. Přesto svlékl uniformu a dal se na dráhu národního správce fabriky v Hranicích u Aše. Přesto ho sláva dostihla, a tak zkusil politiku. Ve volbách roku 1946 ale neuspěl, a navíc do něj už tehdy Státní bezpečnost nasadila svou konfidentku, sudetskou Němku, aby jí nelegálně převedl přes hranice. Měl štěstí, že soudy ještě držela pravice, vyfasoval jen 14ti denní vězení; o rok později by to bylo už mnohem horší. Smudek pochopil, co se chystá. Legálně poslal zpět do Anglie svou manželku i obě dcery a už na podzim 1948 za nimi přes Šumavu, kterou tak dobře znal, utekl i on, „Nepolapitelný Jan“. V exilu pracoval nejdříve v Německu a pak ve Francii jako konstruktér, zpět do vlasti se vrátil až v roce 1990. Tento neprávem zapomenutý český hrdina zemřel v Dílech u Domažlic 17. listopadu 1999, přesně v den 10. výročí tzv. sametové revoluce.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Defence - tanky, lodě, letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více
Zdroj: J. Čvančara: Někomu život, někomu smrt
Tagy