foto: Národní archiv, Wikipedia
25. února 1948 si připomínáme výročí komunistického převratu, který na více než 40 let zavedl totalitní režim se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Nekomunistické strany svůj boj musely prohrát, protože neexistovaly zahraničně-politické ani vnitřní předpoklady pro jejich vítězství. Ale nemusely prohrát tak špatně. A mohly komunistům jejich nástup k moci ztížit.
Únorové události uzavřely přechodné období let 1945-1948, které už neslo v sobě zárodky budoucí totality. Samotný únor 1948 byl pak výsledkem nashromážděných rozporů mezi KSČ a nekomunistickými stranami. Protože se v roce 1948 blížily druhé poválečné volby, nervozita stoupala v obou táborech. KSČ pozvolna v popularitě ztrácela a radikální komunisté, jako například ministr zemědělství Julius Ďuriš či ministr informací a skalní stalinista Václav Kopecký volali po rychlém vyřešení mocenské otázky ještě před volbami, mimoparlamentní cestou. Demokraté pak spoléhali na to, že právě volby nově rozdají karty a výrazně mocensky oslabí komunistickou stranu.
Psali jsme
Po únoru 1948 nastolila KSČ mocenský monopol a s tím souvisí i administrativně-mocenská likvidace ostatních stran.
Během února 1948 pak vyvrcholily rozpory i v bezpečnostní otázce. Komunisté měli jasný plán ovládnout bezpečnostní složky, v čemž jim chtěly nekomunistické strany (marně) zabránit. 20. února 1948 podalo 12 nekomunistických ministrů demise, aby si vynutily splnění usnesení z 13. února, jež mělo zastavit přesun 8 nekomunistických obvodních velitelů, které předtím nařídil ministr vnitra Václav Nosek. Cílem demokratů bylo vynutit si pád Gottwaldovy vlády a vypsání předčasných voleb. Nicméně protože podala demisi pouze menšina vlády, ta mohla vládnout dál a premiér Gottwald tak mohl argumentovat, že musí být pouze doplněna.
Zatímco nekomunistické strany se během vládní krize spoléhali na její parlamentní vyřešení, komunisté prakticky ihned začali mobilizovat ulici. Svolávali demonstrace, nátlakové akce, 22. února proběhl sjezd závodních rad, 24. února pak výstražná stávka. Místo toho, aby nekomunisté postupovali stejně, počínali si neuvěřitelně bohorovně. Někteří funkcionáři národně socialistické strany odjeli na lyžařské závody, další třeba na zabijačku. Jiní se zase účastnili plesů. Strana vyzývala ke hlavně ke klidu a k tomu, že řešení má v rukou churavějící prezident Edvard Beneš. Ten však nemohl ovlivnit ze své pozice prakticky nic. Komunisté zcela ovládli politické pole, tzv. akční výbory přebíraly moc na všech stupních ve státě a vyhazovaly nekomunistické zástupce ve státní správě.
Až když se blížilo finální rozuzlení vládní krize, začalo nekomunistům docházet, že KSČ provádí pod pláštíkem vyřešení ,,bežné" vládní krize státní převrat, který měl výrazné prvky puče. Proto hlavně národní socialisté spoléhali na Beneše, že učiní komunistickým plánům přítrž a nepřijme demise ministrů a místo toho svou autoritou donutí komunisty k ústupu. To se však nestalo a KSČ po bolševicku stupňovala nátlak. Komunistické vedení mělo jasno v tom, že chce vyřešit do 25. února vládní krizi, a proto tlačila na Beneše, aby demise přijal. Počítalo se i s variantou, že prezident demise nepřijme. Pokud by k tomu došlo, měli komunisté svolávat veřejné schůze a manifestace za odstoupení prezidenta. Významně do hry měla vstoupit i generální stávka a masové zatýkání zástupců nekomunistických stran podle předem sepsaných seznamů. Nic z toho se však nakonec nerealizovalo, protože Beneš demise 25. února přijal.
Psali jsme
Před 71 lety zemřel československý prezident Edvard Beneš. Jaké byly poslední politické okamžiky jeho života?
Pro zcela pasivní demokraty to byl šok, protože se právě na Beneše spoléhali. V pamětech bývalých vysoce postavených politiků pak svádějí vinu za Únor na prezidenta, který je zradil. Tak tomu však nebylo. Nekomunisté sice museli svůj boj v únoru 1948 prohrát, ale nemuseli jej ztratit takovým způsobem. Národní socialisté jako vedoucí síla protikomunistického bloku sice chtěli pořádat demonstrace, ale až koncem února, a to již bylo na nějaké akce pozdě. Výzýváním ke klidu plně otevřeli prostor komunistům, kteří každý den stupňovali své nátlakové akce a požadavky. Vládní krize tak musela skončit tak, jak skončila - drtivou porážkou demokratů a vítězstvím nastupující totality.
Tagy