Autor fotografie: Pahcal123 / Wikimedia commons / CC-BY|Popisek: Vitráž z kostela Angoville-au-Plain s motivem amerického parašutisty
Dvěma americkým zdravotníkům se v prvních dnech vylodění v Normandii na počátku června 1944 podařilo přímo uprostřed urputných bojů vytvořit nečekané místo míru. V kostele uprostřed vesnice Angoville-au-Plain léčili raněné bez ohledu na jejich příslušnost k jedné ze stran válečného konfliktu.
Hlavní hrdinové příběhu, zdravotníci Robert Wright a Kenneth Moore, byli členy 101. výsadkové divize, která měla za úkol v rámci vylodění v Normandii přerušit komunikaci mezi Cherbourg a Paříží. Silnice představovala strategické spojení mezi jednotkami wehrmachtu v Normandii a hlavním městě Francie sloužící především k zásobování. Za tímto účelem byla proto výsadková skupina složená z amerických vojáků v brzkých ranních hodinách 6. června 1944 poslána přibližně 10 km od Seinské zátoky směrem do vnitrozemí.
Divize provedla výsadek v oblasti malé vesnice Angoville-au-Plain s asi 80 obyvateli jihovýchodně od Cherbourg. Podobně jako tisíce dalších příslušníků spojeneckých parašutistických skupin se vojáci rychle museli zorientovat ve francouzské rurální krajině a najít potřebné záchytné body. Hned při rozednění se mezi wehrmachtem a parašutisty však ve vesnici rozhořel urputný boj o to, kdo ovládne její důležité strategické pozice a raněných vojáků na obou stranách začalo přibývat.
Wright a Moore proto urychleně hledali místo, ze kterého by mohli udělat provizorní polní nemocnici a jako řešení se jim nabídl malý katolický kostel svatého Kosma a Daminána z 12. století ležící uprostřed vesnice. Oba muži riskující své životy vyběhli z úkrytu a v moři kulek si našli cestu ke kostelu, který následně zabrali. Již první večer zdravotníci ošetřovali desítky vojáků, ale také pár civilistů, kteří byli zraněni střelbou. Wright a Moore dokonce poblíž kostela našli kolečko a z frontové linie na něm přiváželi raněné do kostela, kde je následně ošetřovali.
Během příštích tří dnů, když v blízkém okolí kostela probíhaly ty nejtěžší boje, vesnici postupně okupovali spojenci, ale střídavě také jednotky wehrmachtu. Mezi raněnými se proto začali objevovat němečtí vojáci, které se oba muži rozhodli i přes možná bezpečnostní rizika ošetřit. Podle slov Moora sice šlo o nepřátele, ale jejich život a přežití bylo pro zdravotníka stejně důležité, jako zdraví vlastních mužů. Wright a Moore navíc trvali na tom, že každý z ošetřovaných vojáků nechá své zbraně za dveřmi kostela, čímž předešli mnoha potenciálním sporům mezi nepřátelskými skupinami.
.jpeg "Xfigpower / Wikimedia commons / CC-BY")
Třídenní zázrak ve francouzském Angoville-au-Plain
Podle očitých svědků však v rozporu s urputnými boji ve vesnici v kostele panovala po celou dobu velmi klidná nálada. V průběhu jednoho ze tří dnů dokonce oknem do kostela vlétla střela, která však jako zázrakem nevybuchla. Zbytky po jejím dopadu je možné až dodnes vidět na kamenné podlaze kostela. Jeden z amerických tanků Abrams také začal v jednom s intenzivních etap bojů pálit ze svých kulometů na kostel. Budovu si totiž posádka stroje nejspíš spletla s nepřátelskou pozicí. Po Wrightově zběsilém úprku směrem k tanku a jeho výzvám na zastavení palby nakonec kulomety utichly.
Spojeneckým skupinám však po třech dnech bojů nakonec začaly docházet síly a byly nuceny se ze svých pozic ve vesnici stáhnout. Velitel jednotek proto přišel k oběma zdravotníkům a přesvědčoval je, aby opustili svou pozici a zachránili se. Wright a Moore však nechtěli nechat raněné neblahému osudu a nakonec se rozhodli zůstat. Němečtí vojáci proto po odchodu spojenců několikrát vstoupili do kostela, ale když uviděli raněné muže ve svých uniformách, složili zbraně.
Němci tak neublížili svým zraněním nepřátelům a do kostela ke dvěma americkým zdravotníkům začali dopravovat také své postřelené muže a potřebné zásoby. Wright a Moor nakonec ošetřili asi 80 raněných a pouze dva z nich se jim nepodařilo zachránit. Krev zraněných, která se vpila do kamenné dlažby a dřevěných lavic je v kostele možné vidět až dodnes a některé ze zničených oken byly nahrazeny vitrážemi s upomínkou na činnost obou zdravotníků v důležitých prvních dnech vylodění v Normandii.