Popisek: Takadžiro Óniši uprostřed, 30. léta
S nezadržitelně se mateřským ostrovům blížící vojenskou mocí Spojených států a spojenců obecně hledalo císařské Japonsko prostředky, jimiž by mohlo odvrátit neodvratitelné. Ve směsici národních válečných tradic, militarismu, japonské odrůdy fašismu, přísné hierarchizaci společnosti a bezmoci tváří v tvář nezvladatelné početní i technologické převaze vznikly v říjnu 1944 "Speciální útočné jednotky" proslulé pod označením kamikaze - božský vítr. Za otce ideje kamikaze lze označit admirála Takadžiro Ónišiho. Lze jej proto označit za zločince?
Před válkou v řadách námořnictva, které neslo hlavní tíži bojů v Tichomoří, převažovali opatrní skeptici, a mezi nimi na prvním místě velitel Spojeného loďstva, admirál Isoroku Jamamoto. Ten také velmi realisticky předpověděl, že Japonsko může vést úspěšně válku proti Spojeným státům nejvýš rok. Do té doby bude třeba rozhodnout, pak již průmyslová převaha a lidský potenciál USA japonské vítězství neumožní. Ve skutečnosti nedrželo Japonsko iniciativu déle než půl roku, a dalšího půl roku ještě dokázalo být víceméně (spíše méně) rovnocenným protivníkem. Po dalších dvou letech války se sešly oba hlavní směru amerického postupu Pacifikem, jižní vedený generálem MacArthurem, a střední, vedený admirálem Nimitzem, před Filipínami.
Jedním z jejich protivníků v nadcházejícím tažení byl právě Óniši. Viceadmirál, od 20. října v čele 1. leteckého loďstva. Šlo o formaci, která válku v Tichomoří zahajovala útokem proti americké základně Pearl Harbor. Tehdy ještě jako ve své době nejmocnější námořní uskupení, jehož sílu tvořily letecké skupiny šesti velkých letadlových lodí. Po bitvě u Midway, kde byly čtyři potopeny, bylo rozpuštěno a obnoveno v červenci 1943 - nadále složené z jednotek operujících z pozemních základen. Nyní, v říjnu 1944, se mělo opět zapsat do dějin.
Takadžiro Óniši se narodil v roce 1892 v rodině s významnými samurajskými předky, což předurčilo jeho životní dráhu. S výbornými výsledky absolvoval námořní akademii v Etadžimě. A přesto, že byl vychován v tradičním duchu, je nadšený pro technické novinky a stává se jedním z prvních námořních pilotů. Již v roce 1916 pilotuje hydroplán z nosiče Wakamija Maru. A účastní se také jednoho z prvních námořních leteckých útoků a pumou potápí německou minolovku. Svým neortodoxním životním stylem (je vyhlášeným požitkářem a milovníkem eufemisticky řečeno nočního společenského života) a novátorskými postoji v otázkách vedení námořní války (to především) si znepřátelí mnohé z představených. Své budoucí protivníky pozná přímo na Havaji, kam je odklizen do služeb japonské rozvědky.
Je autorem příručky "Námořní letectvo v boji" (1934), která mu otevřela cestu ke spolupráci mj. a především s admirálem Jamamotem. Moderní názor na vedení budoucí války, důraz na roli námořního letectva a takticko-technické znalosti ovšem dokáže skloubit s principy, které mu byly předány výchovou, se samurajskými tradicemi. Vydává další spisek: "Bojová etika japonského námořnictva" (1938) - věnuje se zde mj. otázce ochoty splnit úkol za cenu vlastního života. Což v žádném ohledu neznamená, že byl horlivým zastáncem války. Je třeba přísně rozlišovat prostředky a způsob vedení války, pokud nastane, a vůli válku vést. Óniši se stává členem štábu, který sestavuje odvážný plán útoku na americkou základnu, jíž on osobně zná. Patří nicméně k opatrným skeptikům. Ví, že takový útok rozpoutá válku, kterou Japonsko nemůže vyhrát. Nerozhoduje však on. Sám se v čele 11. leteckého loďstva účastní útoku proti Tchajwanu a Filipínám. A právě na Filipínách rozehraje s nepřítelem svou poslední partii.
Japonské námořní i armádní letectvo hrubě podcenilo systém přípravy a výcviku nových letců. Zatímco v době míru dokázalo ve 30. letech cvičit piloty velmi účinně, a ti nadto získávali cenné a relativně levné zkušenosti nad Čínou, jakmile vstoupily do hry válečné ztráty ve střetnutí s rovnocenným protivníkem, systém v podstatě zkolaboval. K frontovým jednotkám byli odesíláni piloti, kteří sice uměli pilotovat svůj stroj, ale nebyli k dispozici instruktoři, kteří by jim předávali především moderní taktické znalosti. A zatímco protivník se ve střetnutích s první generací japonských pilotů poučil a své zkušené letce stahoval do role instruktorů, Japonci tápali a čelili nejen početní, ale také kvalitativní a technologické převaze. Důsledkem byly nejen narůstající ztráty a spirálovitý efekt výše řečeného, ale také nízká až zcela zanedbatelná efektivita konvenčních útoků mj. a především proti hladinovým cílům.
Kombinace vysokých ztrát a nízké efektivity přivedla Ónišiho k myšlence sebevražedných útoků. Nebyly nové - individuálně je v tísni nejen japonští piloti prováděli i dříve. Známý je neúspěšný pokus pilota těžce poškozeného amerického Marauderu, který chtěl zasáhnout Nagumovu vlajkovou loď Akagi. Ónišiho přístup byl něčím jiným. Šlo o systematizované sebevražedné nasazení pilotů. Vedené v zásadě racionální úvahou opřenu o zkušenosti, že konvenční útok nezpůsobí srovnatelné škody (piloti, byť by se přes stíhací ochranu a protiletadlovou palbu dostali k cíli ve vhodné pozici, nezasáhnou), a přinese paradoxně vyšší vlastní ztráty. Sebevražedný útok sice znamená teoreticky jistou ztrátu stroje a především pilota, ale také vyšší naději na zásah, protože tímto stylem útočící pilot (často ač nikoli výlučně v pumou vyzbrojeném rychlém a obratném stíhacím letounu) si může vybrat mnohem více různých pozic pro zahájení útoku, včetně nepřítelem nečekaných. Zbytek je pak jen otázkou vhodných počtů.
Jinak řečeno: z individuálního pohledu vypadá takový systém necivilizovaně a nelidsky, protože předem bere vojákovi sebenepatrnější naději v případě úspěšného útoku přežít. Ovšem z pohledu celkových čísel a při vědomí, jak velké procento pilotů beztak nepřežije, je již otázka složitější, zejména přičteme-li obecně bezvýchodnost japonské pozice z hlediska čistě vojenské situace. Ale i další faktory: nižší spotřebu nedostatkového paliva, nemá-li se útočící letoun vrátit na základnu. Nižší nároky na výcvik.
Óniši nebyl v pozici, aby uzavíral mír. Byl v pozici, v níž se mohl snažit vést v rámci situace a možností, prostředků, jimiž disponoval, efektivnější boj. Usednout do japonského střemhlavého bombardéru a napadnout svaz letadlových lodí lze v roce 1944 označit celkem bez přehánění za v podstatě rovněž sebevražedný podnik. Do hry vstupuje výše zmíněná ochota položit život pro splnění úkolu. A při předpokládaném brzkém napadení mateřských ostrovů.
Problematickým rozměrem fenoménu kamikaze zůstává otázka dobrovolnosti. Formálně a teoreticky se příslušníkem speciálních útočných jednotek stávali piloti dobrovolně. V praxi mnohdy neměli na výběr, a zde zřejmě lze hovořit o zločinu. Óniši sám odešel jako samuraj: 16. srpna 1945 provedl ve svém hlavním stanu obřadní seppuku.