Autor fotografie: Volné dílo|Popisek: Francouzská ponorka Surcouf
Francouzi postavili jednu z nejpůsobivějších ponorek druhé světové války. Ve skutečnosti byla ponorka jménem Surcouf největší ponorkou, jaká kdy byla do té doby postavena, než Japonci představili třídu I-400. Impozantní plavidlo ale záhadně zmizelo.
Podle Washingtonské námořní smlouvy byla Francie, stejně jako mnoho dalších, omezena typy a počtem lodí, které mohla zařadit do své flotily. Pro ponorky však žádná taková omezení neexistovala. Francie se proto rozhodla vybudovat rozsáhlou ponorkovou flotilu, která se měla skládat ze 79 plavidel.
Surcouf měl být první ze tří křižníkových ponorek, ale nakonec byla jedinou zkonstruovanou a dokončenou. Po jejím dokončení byla podepsána Londýnská námořní smlouva, která na rozdíl od své předchůdkyně obsahovala ustanovení i o ponorkové válce. Surcouf dostal zvláštní výjimku z těchto omezení. Francouzi ji mohli zachovat, ale nemohli postavit další.
Surcouf měl dvouhlavňovou věž s děly ráže 203 mm, 10 torpédometů (šest ráže 550 mm a čtyři 400 mm). Byla také schopna nést jeden plovákový letoun Besson MB.411 ve speciálně postaveném hangáru a také dva motorové čluny. Během případného konfliktu, byla připravena pojmout 40 válečných zajatců nebo stejný počet cestujících.
Ponorka měřila 110 metrů, maximální rychlost 18,5 uzlů při vynoření a 10 při ponoření. Provoz ponorky této velikosti vyžadoval mnoho pracovních sil. Její posádku tvořilo osm důstojníků a 110 mužů, kteří to měli s obrovskou ponorkou dost složité.
Surcoufu trvalo tři a půl minuty, než se vynořil na hladinu a mohl vypálit, a téměř dvě minuty, než se opět ponořil, čímž se vystavoval riziku útoku. V noci také nedokázal přesně střílet, což byl problém, který ještě zhoršovala jeho náchylnost ke kolébání se v rozbouřené vodě.
V době, kdy Německo v roce 1940 napadlo Francii, byla gigantická ponorka v přístavu v Brestu a podstupovala nápravu mnoha problémů. Když se nepřítel přiblížil, ponorka se vydala s rozbitými motory do Anglie, kde zakotvila. V rámci operace Katapult, byla ponorka obsazena Brity, aby zabránili jejímu padnout do německých rukou.
Velení přešlo na kapitána Pierra Ortoliho a fregatní kapitán Georges Louis Blaison, jediný původní důstojník, který nebyl repatriován, působil jako jeho zástupce. Posádku tvořili příslušníci Svobodných francouzských námořních sil. Ponorka primárně doprovázela spojenecké konvoje přes Atlantik během války, dokud nebyla poškozena německým bombardérem a odeslána do Spojených států k opravě. V lednu 1942 byla poslána do Pacifiku, mířila z Kanady na Bermudy a odtud do Panamského průplavu.
Během cesty přes Karibské moře ponorka záhadně zmizela v noci z 18. na 19. února 1942. Nebyl vyslán žádný nouzový signál, ale předpokládalo se, že její 130členná posádka byla ztracena. Svobodní Francouzi ztrátu oznámili až později v dubnu.
V průběhu let se objevilo mnoho teorií o tom, co se stalo. Nejčastěji přijímaná je ta, že se srazila s americkou lodí Thompson Lykes. Americká posádka ohlásila srážku s částečně ponořeným objektem, o kterém si mysleli, že je německý U-Boot, což znamená, že nezastavili a plavili se dál. Proti této teorii ale mluví například to, že škody na Thompson Lykes byly příliš malé na to, aby ji způsobila srážka s ponorkou o velikosti Surcoufu a plavidlo, které členové posádky údajně viděli, bylo příliš malé.
Další teorie říká, že ztrátu ponorky způsobila americká 6. bombardovací skupina, která ráno 19. února 1942 potopila velkou ponorku. I když to mohl být německá U-Boot, nepřítel v té době nenahlásil ztrátu žádné ponorky.
Vrak Surcoufu nebyl nikdy nalezen, a proto dodnes neexistuje definitivní odpověď na to, co se s obrovskou francouzskou ponorkou stalo.
Zdroj: warhistoryonline.com, HI Sutton