Děsivý příběh Romana Ševčíka: Jako první oběť důkazu pachovou stopou je po 30 letech propuštěn na svobodu. Zlomený a bez nohy

Děsivý příběh Romana Ševčíka: Jako první oběť důkazu pachovou stopou je po 30 letech propuštěn na svobodu. Zlomený a bez nohy
13 / 03 / 2019, 17:00

Muž, který si odseděl 30 za dvě vraždy, které nespáchal, byl před několika dny propuštěn na svobodu. Roman Ševčík (49) si část trestu odseděl ve Valdicích, část byl v ústavní léčbě. Případ je nejhorším známým selháním českého justičního systému. Mráz běhá po zádech z toho, co všechno je možné.

Případ dvojnásobné vraždy v Brně otřásl v roce 1989 celou republikou. Je v něm cosi děsivého: Rodina v klidu spí u sebe doma, oknem vleze dovnitř vrah a začnou jatka.

Když Ševčíka v roce 1989 policie zatýkala, bylo mu 19, byl pohledný, měl husté blond vlasy a život před sebou. Justiční mašinérie ho po 30 letech vyplivla jako trosku. Přišel o nohu (po pokusu o sebevraždu skokem pod vlak), vypadaly mu zuby a vlasy, rysy má strhané hrůzou z toho, co si musel vytrpět.

Případ je mimořádný také tím, že v něm byl zřejmé poprvé v historii české kriminalistiky proveden důkaz „pachovou stopou“. Unikátní je také podpora, s jakou se v boji o Ševčíkovu nevinu semkli jeho příbuzní, sousedé a všichni, kdo ho znali.

K nedávnému propuštění Romana Ševčíka došlo především díky dlouhodobé aktivitě spolku za nezávislou justici Šalamoun, který se případem dlouhodobě zabývá . Nyní usiluje o nový proces s cílem dokázat, že Ševčík není a ani nemohl být pachatelem.

Podle rozsudku spáchal Ševčík dvojnásobnou vraždu, když měl umlátit svou tetu sifonovou lahví a její matku (svou babičku) ubodat. Má to ale jeden velký háček: Tři svědci potvrdili, že byl Ševčík v době vraždy doma ve Křtinách, které jsou vzdáleny 25 km od místa vraždy, tedy rodinného domu v Brně.

V domě hrůzy byly kromě dvou zavražděných žen a vraha ještě další čtyři osoby, z nichž dvě vrah při odchodu pořezal. Policie tedy měla k dispozici celkem podrobný popis pachatele: Byl svalnatý, černovlasý a měl kotlety. Ševčík, jak řečeno výše, byl blond a hubený. Navíc ho všichni přeživší jako svého příbuzného samozřejmě znali a zcela vyloučili, že by vraždil on.

Široká medializace vytvořila tlak na policii. Očekávalo se, že policie rychle (v řádech měsíců) vraha vypátrá, a pokud ne, bude si veřejnost myslet, že je policie neschopná.

Podobný tlak na dopadení pachatele známe z mnoha jiných případů, ve kterých je na základě zájmu médií „pachatel“ odsouzen na základě vratkých či dokonce neexistujících nepřímých důkazů. Například případ Kramný (vražda v Egyptě), případu Balhar (vražda pošťačky), nebo případu Nečesaný (napadení kadeřnice) a dalších.

V kauze dvojnásobné vraždy v roce 1989 v brněnském domě hrůzy policie několik měsíců tápala. Veřejnost již začala být netrpělivá. Média se ptala, kde je vrah a do jakého okna vleze příště. V sázce byla pověst policie jako instituce, jako opory státu. Bylo třeba jednat.

Pak policie zatkla příbuzného obětí Romana Ševčíka ze Křtin. Mladíka, který by podle sousedů neublížil ani mouše a byl vyhlášený dobrák. Mnozí ho považovali a mírně duševně zaostalého, ale podle jiných byl jen trochu pomalejší.

„Vraha už máme, teď ještě nějaké ty důkazy“ dalo by se říci s ironickou nadsázkou. A tak začala policie shromažďovat proti Ševčíkovi „fakta“, která by umožnila nasytit potřebu soudu po důkazech.

Byl tu ovšem stále onen velký problém, že podle svědků byl v době vraždy o 20 km jinde, vypadal jinak než pachatel a neměl motiv. Protože na místě činu policie nenašla nic, co by vedlo k Ševčíkovi, musel se najít „důkaz“ nad jiné pádný. A tím je přiznání.

Podle svědků i výpovědi samotného Ševčíka z něj policisté přiznání doslova vymlátili. Z výslechů se vracel s modřinami, od krve, poraněným okem a naraženými žebry. „Věděl jsem, když jim nevyhovím, budou mě mlátit dál,“ uvedl Ševčík. „Tak jsem ji řekl, co chtěli, abych měl pokoj.“

Přiznání bylo na světě a aby to měli policisté pro potřeby soudu ještě více „vyfutrované“, přihodili dva další, samozřejmě nepřímé důkazy: pachovou stopu a znalecký posudek. Dnes již na základě nových vědeckých poznatků víme, že důkaz pachovou stopou má výpovědní hodnotu asi tak jako když si hodíme mincí. V mnoha zemích je zakázán i jako důkaz nepřímý.

Znalecký posudek sice přímo neoznačil Ševčíka za vraha, ale vytvořil rámec, že to udělat mohl. I tak soudce na první pokus Ševčíka osvobodil s tím, že nejsou dostatečné důkazy. Pak se ale něco stalo a tentýž soudce na druhý pokus Ševčíka odsoudil k 21 letům vězení a následné ústavní léčbě.

Když po několika letech spolek Šalamoun poprvé žádal o podmínečné propuštění Ševčíka, dostalo se mu nebývalé podpory od sousedů a spoluobčanů. K záruce se připojil starosta obce, obyvatelé mezi sebou udělali petici za propuštění, sbírku peněz, vysbírali snad u 80 % obyvatel obce částku kolem 12.000 Kč. Pro Ševčíka zajistili ubytování (postavili mu srub) a dokonce měl připravenou i práci pastevce.

Soud však Romanovi Ševčíkovi navzdory snahám a zárukám (včetně rodiny pozůstalých) nevyhověl. V roce 2011 po zamítnutí žádosti o ukončení ústavní léčby Ševčík situaci nezvládl a pokusil se zabít skokem pod vlak. Přežil, ale přišel o nohu. Dostal se tak na svobodu až po 30 letech - jako mrzák a zlomený člověk.

Jeho příběh je mementem pro ostatní případy, kdy je „kdosi“ obviněný na základě tlaku veřejnosti (po medializaci kauz – a vytvoření prodejné verze příběhu) odsouzen na základě tzv. „uceleného řetězce nepřímých důkazů“, ve kterém hraje hlavní roli pachová stopa a někdy ani ta ne (viz kauza Kramný).

Na základě důkazu pachovou stopou byly v České republice odsouzeny desítky lidí. Pozorovatelé se shodují, že další to mají za pár – viz například právě probíhající kauza myslivce Žondry (pořezání tenistky Kvitové). Také v tomto případě policie dlouho tápala, údajný pachatel byl v době vraždy jinde a jeho rodina a známí za něj poskytli záruky.

Kdo bude další?

 

Autor: hop

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace