Soudili soudkyni

Soudili soudkyni
25 / 10 / 2019, 08:30

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pod předsednictvím Miluše Doškové soudil dne 22.října 2010 zlínskou soudkyni Ivetu Šperlichovou, kterou čtenáři mých starších článků mohou znát pod označením „soudkyně OLO“. Nebyl to zřejmě soud ledajaký, protože přilákal pozornost nejen regionálního tisku, ale i serveru Česká justice. Díky tomu veřejnost dostala pohotové informace, byť někdy lehce nepřesné. Dostavila se i veřejnost – malý hlouček obětí podjatosti paní kárně obviněné.

Přitažlivost určitě dodala kauze osoba kárného žalobce, kterým byl sám předseda Nejvyššího soudu prof. Pavel Šámal. Hlavním lákadlem byla ale paní kárně obviněná, která se v r. 2017 proslavila díky úniku zvukového záznamu jejího monologu na poradě senátu, v němž se chlubila, že odklízí lidský odpad, obhájce počastovala lichotkami jako „kripl“ či „blbeček“, důstojnou padesátnici označila za „hulákající mladou krávu“, teskně vzpomínala, jak dobře se soudilo v době předlistopadové a řeč trochu přikořenila výrazy, jež by kultivované dámě (tuto kvalifikaci jí rozhodně neupírám) z úst vypadnout neměly. Vyneslo jí to zásah Ústavního soudu, který ji uznal za podjatou. Důsledkem bylo zrušení dvou jejích rozsudků, odebrání případu z jejích rukou a vrácení věci procesně zpět na začátek. Státu to přineslo značné výlohy, proti nimž je uložený trest směšný.

Její historický výrok ale nebyl důvodem k podání kárného návrhu, neboť záznam byl získán nezákonně. Přesto zmínky o něm zaznívaly v soudní síni v průběhu celého jednání. Kárný žalobce ji však žaloval kvůli tomu, že vynesla rozsudek nad obžalovaným, ačkoli musela vědět, že jej z důvodu podjatosti neměla  soudit. Zpochybnila tím profesionalitu, nestrannost a důvěryhodnost justice. 

Kdo přišel k soudu v naději, že uvidí soudkyni, jak trpí hájíc své počínání a kajíc se ze svých vin, dožil se zklamání. Paní kárně obviněná ve vztahu ke kárnému řízení neprojevila pokoru: sdělila prostě soudu, že  využívá práva nevypovídat a k jednání se nedostaví. Vše ostatní pak nechala na svém obhájci, brněnském advokátovi Jaroslavu Brožovi, a v daný den soudila. Nicméně v písemném vyjádření  ke kárné žalobě připustila, že neúmyslně selhala. Soud její přítomnost nevynucoval, byť jednáním v nepřítomnosti se vytratila část účinku kárného řízení. Kdyby se řadový obžalovaný obdobně postavil k obsílce k hlavnímu líčení v trestní věci, soud by si pro něj poslal policejní eskortu. Někteří soudci si ale přisvojují vyšší společenský status než mají řadoví občané.

Kárný žalobce ve svém vystoupení vytkl paní kárně obviněné, že v rozporu s ústavním nálezem se úmyslně nevyloučila z řízení, na které se rozhodnutí Ústavního soudu vztahovalo, a vynesla rozsudek. Tím vědomě porušila ustanovení trestního řádu a porušila tak povinnosti soudce, tedy ohrozila důvěru  v nestranné a odborné rozhodování justice. Zmínil se o výše zmíněném zvukovém záznamu pouze jako o podkladu pro rozhodnutí Ústavního soudu o podjatosti. Navrhl, aby jí kárný soud uložil snížení platu o 10% na dobu šesti měsíců.

Předsedkyně senátu přečetla stanovisko kárně obviněné, která v něm především vyjádřila lítost nad tím, že ohrozila důvěryhodnost justice. Bránila se pak proti používání výše  zmíněného zvukového záznamu proti ní, protože byl pořízen na poradě senátu, která je tajná. Došlo tím k zásahu do jejích soukromých práv i do veřejného zájmu. Hájila se odkazem na subjektivní reakci na chování účastníků řízení. Vynesení rozsudku ve věci, v které se měla vyloučit, vysvětlila jako profesní nedůslednost, ale hájila se upozorněním na skutečnost, že pan odsouzený nebyl účastníkem ústavní stížnosti. Nepatřičnost jejího jednání nenamítal ani obhájce, ani přítomný státní zástupce.  Usoudila, že byla dostatečně potrestána již ústavním nálezem a celý příběh považuje za trpkou zkušenost a poučení do budoucna. Připomněla různé své dobré skutky a dosavadní bezúhonnost. Přiložila několik dobrozdání o své činnosti.

Obhájce Jaroslav Brož především zdůraznil, že nejde o případ neposlušnosti závazného pokynu soudcem. Projevil názor, že celá kauza je zatížena vlivem výše zmíněného zvukového záznamu. Namítl porušení  zásady povahy porady senátu jako tajného jednání a porušení ochrany veřejné moci proti nezákonným zásahům. Z bezprávného jednání podle něj nemůže povstat právo. Také upozornil, že sám obžalovaný se proti jejímu postupu nebránil. Podle jeho názoru intenzita pochybení nedosahuje úrovně kárného provinění a návrh na snížení platu je nepřiměřený.

Předsedkyně senátu pokračovala provedením listinných důkazů, připojených kárným navrhovatelem. V této souvislosti citovala z ústavního nálezu pasáž, v které Ústavní soud vyslovil přípustnost zásahu do osobnostních práv paní kárně obviněné zveřejněním výše zmíněné nahrávky a její použitelnost jako důkazu podjatosti.

Předložila pak přehled hodnocení osobnosti kárně obviněné nadřízenými, která byla všechna vysoce kladná. Mimo jiné z nich vyplývalo, že dosud nebyla kárně obviněná. K její podpoře se pochvalně mimo jiných vyjádřila i její kamarádka Pavlína Nesvadbová, vedoucí místní pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně. Je pozoruhodné, že hodnotitelé přehlédli některé hrubé justiční omyly, jež  byly jejímu senátu  prokázány v poslední době.

Paní předsedkyně se ani slůvkem nezmínila, že kromě oficiální cestou podaných kladných vyjádření soud obdržel také podání, zaslané na doporučení kárného  navrhovatele, které mohl  pojednat jako nabídku  svědectví, jež by ovšem bylo pro paní kárně obviněnou jednoznačně nepříznivé. Soud podlehl stavovské solidaritě a zřejmě z formálně právních důvodů je ani nezaložil do spisu.

Kárný navrhovatel Pavel Šámal se v závěrečném návrhu vymezil proti některým výhradám obhájce. Zdůraznil, že paní kárně obviněná jednoznačně naplnila skutkovou podstatu kárného provinění, které je o to závažnější, že nezhodnotila správně význam ústavního nálezu. Její provinění je nepříjemné právě proto,  že v současnosti ve veřejnosti zaznívají projevy nedůvěry k justici. Na dotaz předsedkyně senátu znova objasnil, proč její jednání považuje za úmyslné: znala ústavní nález a jeho důsledky, a přesto soudila. Navrhl pak, aby soud vyhověl jeho návrhu.

Obhájce Jaroslav Brož označil vývody kárného žalobce o úmyslnosti jednání jeho mandantky za spekulace. Poukázal na to, že obhajoba přece připouští selhání z nedbalosti, nikoli však úmyslné porušení zákona. Dožadoval se přihlédnutí k subjektivním okolnostem jejího poklesku. Velmi mě pobavil výrokem, že paní kárně obviněná soudí ráda, a to spravedlivě.

Po přestávce vyhlásila předsedkyně senátu rozhodnutí, jímž soud uznal, že se soudkyně Iveta Šperlichová dopustila žalovaného kárného provinění,  a potrestal  ji srážkou 10% z platu po dobu tří měsíců. V odůvodnění pak vysvětlila, že soud nepřisvědčil názoru kárného žalobce, že se poklesku dopustila úmyslně.

Na závěr podotýkám, že hlouček zvědavců při debatě o přestávce velmi zaujala zpráva, že „soudkyně OLO“ dosud nikdy nečelila kárné žalobě. Je to ale pochopitelné. Svou roli hraje samozřejmě i bezradnost obviněných, kteří nevědí, jak hájit svá práva, i taktizování obhájců, kteří se bojí rozhněvat soudce či státního zástupce a raději si nestěžují. Vedle toho je významným činitelem stavovská solidarita kárných žalobců s pokleslými příslušníky jejich stavu. Příkladem je zrovna tento případ. Celá posloupnost kárných žalobců filtrovala kárné podněty proti ní od nejnižšího až po bývalého ministra Jana Kněžínka, který patrně usoudil, že „už je toho dost“. Jako nejvyšší kárný žalobce mohl sám podat kárný návrh a případně postavit kárně obviněnou mimo službu. Sice sám nekonal, ale předal štafetu předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Skutků, jež by se daly posuzovat jako kárné provinění bylo podle mého laického názoru více, ale ty se zhodnocení kárným soudem nedočkaly.

Mocným nástrojem ochrany pokleslých jedinců je právní formalismus. Ten se projevil i v tomto případě v názoru, že tajně pořízená nahrávka, která unikla na veřejnost, nesmí posloužit jako důkaz v kárném řízení. Jako laik jsem přesvědčen, že myšlení soudce, který se takto projevuje, je natolik deformované dlouholetým výkonem funkce, že mu brání v nestranném posuzování věcí. Takový soudce je veřejným nebezpečím a neměl by soudit, byť se jinak může jednat o slušného, kultivovaného  člověka. Obhajoba takových výroků emotivně náročným děním v soudní síni je nesmyslná, neboť soudce musí být psychicky tak ustrojen, aby se dokázal s nepříjemnostmi vypořádat a nepodléhal emocím. Ostatně v daném případě jsem byl na rozdíl od pana obhájce přítomen v soudní síni při kritických hlavních líčeních a žádný důvod k hysterii jsem nepozoroval. V případě „mladé krávy“, matky obžalovaného, kterého poslala „soudkyně OLO“ do vězení, mám pochopení, že neunesla psychické napětí a opustila soudní síň. Nikdo neměřil decibely jejího oslovení paní soudkyně, subjektivně bych „hulákání“ vyloučil a její následnou reakci předsedkyně senátu považuji za hysterickou. Ke způsobu, jakým se vyjadřovala k obhájcům, by měla podat vysvětlení. Chovali se slušně, jednali standardně, nedocházelo k významným slovním přestřelkách mezi nimi a soudkyní,  pouze hájili obžalované, kteří se jí nelíbili.

Z tohoto důvodu hodnotím průběh a výsledky kárného řízení jako další důkaz toho, že tlak na odpovědnost státních zástupců a soudců je nedostatečný a obtížně se prosazuje. To vede svými důsledky v krajním případě  až k justičním přehmatům. Zlepšení nenastane, dokud stát neskoncuje se „samoobslužným“ dohledem nad etikou jednání státních zástupců a soudců, v kterém provinilce chrání stavovská solidarita, projevující se ve smířlivosti při posuzování jejich poklesků.

==================================================================================

Internetové vydavatelství Bez vydavatele vydalo mou knihu ŠKŮDCI V TALÁRU. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků , postupně získáváných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné.

Kniha je dostupná na //www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1389

 

Autor: Zdeněk Jemelík

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace