foto: Thor Tactical/Správné nasazení turniketu může zachránit život
Nebo také „Pomoz si sám nebo zemři“ Nemůže být horší pocit, než když vidíte, jak jiný člověk umírá na zranění, vy byste mu chtěli pomoc, ale kromě toho, že znáte číslo 112, nevíte vlastně jak.
„In coming!“, zařval „point man“ a padnul na zem, nad hlavou se ozvalo charakteristické hvízdnutí 107 rakety, která dopadla dvě stě metrů za skupinou vojáků. Výbuch rakety byl následován prudkou palbou, která přicházela z hustého křoví asi 150 m vpředu. Jsme na otevřeném prostoru, bez možnosti krytí, udělejte linii a „přelijem“ se vpravo k těm zavlažovacím kanálům, zařval velitel skupiny. Každý již ležel na zemi a snažil se identifikovat zdroj střelby. Talibanci nejsou žádní blbci, střílí z krytu, přemísťují se, identifikovat zdroj střelby je obtížné. Velmi rychle se naučili používat taktiku Hit and Run. Vědí, že když přiletí vrtulníky a oni ještě budou v kontaktu, tak budou mít velký problém. Vojáci se začali přemísťovat, tak jak to měli nacvičené, opětovali palbu, kryli se a snažili se dosáhnout nějakého krytu.
Náhle se ozvalo několik výbuchů. „Minomet!“ zařval někdo. Minomet je problém a každý, kdo se s ním setkal, tak ho nemá rád. Mina přiletí tiše, bez varování a umí hodně pozlobit. „Man down, man down, Fík to schytal!“ Rozeřval se jeden z vojáků. „Odtáhněte ho, volejte leteckou podporu a Medevac!“ štěkal rozkazy velitel. „Kam ji dostal?“ zeptal se medica „Noha. Dost to krvácí, musíme zastavit krvácení, stabilizovat a čekat na Medevac“.„Za jak dlouho přiletí?“ „Jsou na severu. Mají problém u přehrady. Takže minimálně hodina. Do prdele, udržíš ho?“ „Udělám, co můžu. Dostal turniket, oblbovák, když se nic nepodělá, měl by to zvládnout.“
Jeden z příběhů, kterých se na bojištích Afghánistánu, Sýrie, Iráku odehrávají desítky. Vojáci jsou zranění, je potřeba je ošetřit a dostat do nemocnice. Až potud je to stejné, jako když se někdo zraní při autonehodě v běžném civilním životě. Problém ovšem je, že v poušti vám žádná ambulance do 15 minut nedorazí. Medevac někdy přiletí do 30 minut, ale někdy musíte čekat mnohem déle. Je to problém, který si armáda začala uvědomovat od války ve Vietnamu, kdy až 60 procent ztrát bylo způsobeno tím, že zranění umírali na vykrvácení dříve, než se dostali do nemocnice.
Proto vojenská medicína začala vyvíjet různé prostředky, které může používat obyčejný voják v polních podmínkách. Takový prostředek první pomoci musí být jednoduchý, musí být spolehlivý a hlavně musí být vymyšlen tak, aby si jej zraněný mohl aplikovat sám. Vojáci dobře vědí, že v boji mohou být odkázáni pouze sami na sebe a musí být schopni se ošetřit. Velký pokrok nabrala vojenská medicína během posledních patnácti let. Dnes je naprosto běžné, že každý voják má u sebe škrtidlo (turniket), prášek na zastavení krvácení a kvalitní tlakový obvaz. Je vybaven tak, aby si dokázal sám zastavit krvácení. Dobře ví, že tyto super věci mu mohou zachránit život.
Dnes je na trhu mnoho firem, které prodávají speciální vybavení, původně určené pro armádu i na civilním trhu. Toto vybavení si pořizují hlavně lidé, kteří sice nejezdí do války, ale mají rádi hory, treky nebo jenom pobyt v přírodě a vědí, že ne všude se lékařská pomoc může dostat včas. Představte si, jak v rumunských horách spadnete ze skály, ošklivě se poraníte a následně voláte ambulanci???? Stále více lidí si také uvědomuje, že včasné poskytnutí první může zachránit i příslušníky jejich rodiny. Někdy je i těch 15 minut dlouhých. A tak si nakupují vybavení k poskytnutí první pomoci a navštěvují různé kurzy.
Branná výchova zmizela, na vojnu se nechodí, a někde se musí naučit poskytnout první pomoc. Je dobře, že mezi obyvateli vzrůstá zájem o to, jak poskytnou první pomoc. Nemůže být horší pocit, než když vidíte, jak jiný člověk umírá na zranění, vy byste mu chtěli pomoc, ale kromě toho, že znáte číslo 112, nevíte vlastně jak.
Autor: Lumír Němec
Tagy