Autor fotografie: Dollarphotoclub|Popisek: Ilustrační foto
Nerýsuje se na obzoru problém kolem výběru dodavatele?
Když asi před čtyřmi lety začala Armáda ČR vážně uvažovat o pořízení nových přehledových radarů, které by měly nahradit stávající, zastaralé a značně přesluhující radary ruské výroby P-37, oslovila dokumentem RFI (Request for Information) výrobce radarové techniky se žádostí o informace o jejich produktech. Mezi základními technickými požadavky na nový radar bylo v kolonce “Pracovní frekvence” uvedeno “v souladu s národní frekvenční tabulkou”.
Obdržené informace se týkaly takřka výhradně radarů, pracujících buď ve frekvenčním pásmu L (1215 – 1400 MHz) nebo pásmu S (2700 – 3400 MHz). Po jejich vyhodnocení požádalo Ministerstvo obrany na základě stanoviska odborného útvaru GŠ NARFA o nové informace, tentokrát však již pouze o radarech, pracujících v pásmu S.
Při jednáních se zástupci výrobců radarů, která následovala na nejrůznějších úrovních (Generální štáb, Ministerstvo obrany, Výbor pro obranu Parlamentu ČR), byla tato změna v pracovní frekvenci odůvodňována stanoviskem Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ), podle něhož je údajně L pásmo již téměř zaplněné, zatímco S pásmo je úplně volné s tím, že pokud by nově pořízené radary v pásmu L rušily ostatní uživatele, mohl by být jejich provoz tímto úřadem zakázán.
Takový argument je však v rozporu s ustanoveními zákona č. 127/2005 Sb., podle nichž ČTÚ neudělí licenci k provozování radiotechnických zařízení, pokud by tím byla ohrožena bezpečnost státu a kromě toho má tento úřad ze stejného zákona povinnost přednostně zjišťovat rušení provozu elektronických komunikačních zařízení a sítí Ministerstva obrany a ozbrojených sil České republiky.
Tzv. národní frekvenční tabulka, která je součástí výše citovaného zákona, není nějakým svévolným rozhodnutím zákonodárce, nýbrž vychází z Radiokomunikačního řádu Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), který je závazný pro všechny členské státy a který určuje, jaká frekvenční pásma budou použita k jakému účelu buď celosvětově, nebo rozdělením do tří regionů. Celá Evropa je zahrnuta do regionu 1.
Je proto s podivem, že v okolních evropských zemích, kde L pásmové radary pracují, nejsou s údajným obsazením pásma L žádné problémy, pouze v ČR je toto pásmo již téměř obsazené.
Redakce má k dispozici pracovní materiál, který obsahuje vyjádření ČTÚ o důvodech, proč tomu tak je. Jedním z argumentů je např. poznámka 5.149 Radiokomunikačního řádu, podle níž musí uživatelé pásem 1330 – 1400 MHz, 1610,6 – 1613,8 MHz a 1660 – 1670 MHz podnikat veškerá uskutečnitelná opatření k ochraně radioastronomické služby, což údajně představuje možný problém při nasazení nových radarů v pásmu L. Patrně pouze nedopatřením není v tomto stanovisku ČTÚ uvedeno, že stejná poznámka 5.149 se týká i pásma S a to v rozsahu 3100 – 3400 MHz.
V jiné části pracovního materiálu je uvedeno, že pásmo 1400 – 1427 MHz je přiděleno vědeckým službám v kategorii přednostní služby spolu s radioastronomickou službou pro pasivní pozorování. Podle ČTÚ je veškeré vysílání v daném pásmu zakázáno v souladu s poznámkou řádu 5.149 a umístění radiolokační služby v blízkosti této i ostatních aplikací je velmi nebezpečné pro parazitní mimo pásmové vyzařování, způsobené velmi vysokými výkony radiolokátorů.
Ačkoliv se ČTÚ odvolává na poznámku 5.149, platí ve skutečnosti pro pásmo 1400 – 1427 MHz poznámky 5.340 a 5.341 a také Rozhodnutí č. 750, vydané ITU v průběhu Světové radiokomunikační konference v roce 2012, podle níž ITU nezakazuje žádné vysílání, nýbrž stanoví maximální doporučenou úroveň emisí k zabránění rušení pasivních satelitních senzorů. Pro úplnost je nutno uvést, že pro radary, pracující v pásmu L, je požadována úroveň -29 dBw (1 watt) a pokud je redakci známo, radary, které byly Armádě ČR v první fázi nabídnuty, takovou podmínku splňovaly.
Je pochopitelné, že jak armáda, tak zejména ČTÚ nemohou znát do detailu všechny technické parametry radarů, které dosud v republice nepracují a měly by být teprve nabídnuty.
Je však nepochopitelné, že právě proto si nevyžádá zadavatel konkrétní nabídky konkrétních radarů, z nichž by všechny potřebné informace mohl čerpat.
Pokud by bylo výběrové řízení na dodávku nových radarů otevřeno pro obě frekvenční pásma, obdržel by zadavatel větší spektrum nabídek, v nichž by, mimo jiné, bylo úkolem každého výrobce prokázat, že právě jeho radar splňuje všechny podmínky pro provoz na území ČR. Kromě toho by zadavatel mohl hodnotit předložené nabídky jak z hlediska technického, tak i z hlediska finančního a politicko-ekonomického.
Nabízí se tedy otázka: Nejsme svědky faktického vyloučení skupiny možných dodavatelů nových radarů, aniž by pro takovou skutečnost existoval nějaký relevantní důvod?
Článek byl zveřejněn v prvním letošním vydání SECURITY magazínu.