KOMENTÁŘ
Tento komunistický slogan, známý z filmu Černí baroni a mnoho dalších podobných, jsme mohli vídat na nádražích, továrnách a veřejných místech. Slova, kterými se bolševická klika snažila ukázat nám všem, jak důležité je bojovat proti buržoaznímu nepříteli a jeho pomahačům. Pár slov o ničem, která jen dokreslovala debilitu komunistického vedení. Bohužel, prohlášení a návrhy opatření, které zaznívají z úst politických špiček nyní, se těmto sloganům mírou své debility téměř vyrovnají (jistě, mohl bych to říci korektněji, jsem si toho vědom, ale nějak se mi zrovna nechce).
Evropa je zmítána teroristickými útoky, které všechny spojuje radikální islamismus a v poslední době také imigranti (ať přemýšlím, jak chci, tak mi stále vychází, že nově příchozí imigrant stejně jako „integrovaný“ imigrant je pořád imigrant, ba dokonce i tehdy, když je frustrovaný, v depresi či po deseti pokusech o sebevraždu).
Minimálně dva ze tří útoků, které spáchali imigranti během posledních několika dnů, měly teroristické pozadí. O tom třetím útoku, tedy útoku mačetou, se můžeme pouze domnívat, na kolik to byl čin řekněme z nešťastné lásky nebo v hádce a nakolik byl tento čin ovlivněn mentalitou a náboženským smýšlením útočníka. Nicméně mě napadá srovnání s těžce zraněnými ženami v Afghánistánu, Pákistánu a jiných muslimských zemích, které byly polity kyselinou jen proto, že odmítly nabídku muže k sňatku. Tímto odmítnutím se muž cítil uražen a věc řešil po svém. Je to však pouhá spekulace, to připouštím.
Ovšem co dělají naši (vy)volení představitelé ve vládě, jak české, tak evropské? Jejich prohlášení o tom, že nám žádné nebezpečí nehrozí (protože to už by bylo možná na zvážení jejich hospitalizace na psychiatrii), vystřídala prohlášení o tom, jak podobným činům nelze stoprocentně zabránit.
S tím se dá souhlasit. Policie skutečně nemůže být všude a budeme si muset zvyknout, že se budeme muset bránit sami. Ale jak, když ruku v ruce s těmito prohlášeními se zcela proti vší logice opakovaně volá pro zpřísnění držení legálních zbraní? Jak se máme bránit? Máme případného teroristu natáhnout přes záda deštníkem, házet po něm kameny nebo jim ukázat kouzelné náramky s nápisem „nezabíjejte nás, není to správné“?!
Po pátečním útoku v Mnichově, u kterého zatím nebylo prokázáno spojení s islámským terorismem, a který byl spáchán nelegálně drženou střelnou zbraní, by se dalo očekávat, že politici začnou uvažovat o zjednodušení nebo alespoň o zachování stávající legislativy pro držení zbraní. Opak je pravdou. Německá vláda volá po zpřísnění držení legálních zbraní a někteří „rektoskopové“ z českých politických špiček jim nadšeně přitakávají. Jedním z jejich argumentů je to, že případný držitel zbraně by mohl ohrozit někoho z nezúčastněných na životě. Je to stejně absurdní, jako kdyby nám začali odebírat řidičské průkazy, protože někdo druhý boural.
Samozřejmě se nedá vyloučit, že člověk, který použije střelnou zbraň v sebeobraně, přitom zraní či zabije někoho nevinného. I toto riziko se dá však snížit. Ne však plošným zákazem zbraní, ale například zintenzivněním střeleckého výcviku a zpřísněním praktických střeleckých zkoušek. Současné střelecké testy jsou koncipovány tak, aby absolventi znali perfektně legislativu, včetně tak „důležitých věcí“ jako je odolnost skla proti vnějšímu tlaku ve vitríně, kde jsou vystaveny zbraně, ale praktická část a střelecký výcvik před získáním zbrojního průkazu již skutečně nezaručí, že zbraň bezpečně ovládáte.
Možná by tato cesta byla přínosnější, než pouze laciné zakazování a omezování. Musí se tomu ovšem věnovat někdo, kdo má o zbraních znalosti, a ví o nich něco víc, než že se z nich dá střílet, tedy ne aby jeho nejvyšší kvalifikací v oboru byla stranická legitimace.
Už jsem skoro překvapen, když se ráno probudím, a k ranní kávě se z médií nedozvím nějakou další „jobovku“. Mám chuť místo kávy bouchnout šampus, když místo sirén, blikajících aut policistů a výčtů obětí můžu ráno sledovat, že pod jezem rybáři chytili velkého sumce nebo jak Lojza Vomáčka vyhrál soutěž v pojídání švestkových knedlíků.
Zrovna tak jsem si už částečně zvykl, že to, co předvádí naši politici od Prahy po Brusel, často připomíná Kocourkov. Ale že se dočkám vyjádření, neřkuli činů, vyrovnávajícím se svou moudrostí proslulému kocourkovskému chytání světla do pytlů, to jsem opravdu nečekal. Protože reagovat na teroristické útoky radikálních islamistů vyjádřeními o špatném vlivu počítačových her a šikaně na školách, případně o potřebě zvýšení investic do integrace imigrantů, to zní asi tak příčetně, jako na střelbu z nelegální zbraně do lidí reagovat omezením zbraní legálních. To už vážně zavání velmi špatným humorem, protože k smíchu to není ani trochu.
Připomíná mi to scénu z filmu Vetřelci, kdy po zuby ozbrojená vojenská jednotka jde vysvobodit zajatce z hnízda příšer. Ve chvíli, kdy do hnízda proniknou, se od svého velení dozvědí, že tam nesmějí střílet. Na jejich reakci „A co teda máme dělat, máme jim nadávat?!“ si poslední dobou vzpomenu opravdu často. Možná měla Ripleyová a spol zkusit vetřelcům nabídnout azyl a zkusit je integrovat na Zemi. Kdoví, třeba by to vyšlo. Nebo také ne…
Autor: Lumír Němec