40 hodin bez jídla a delšího spánku, pochod v teplácích a cvičkách. Únos v Angole pro nás byla kombinace šoku a strachu, říká Petr Kocian

40 hodin bez jídla a delšího spánku, pochod v teplácích a cvičkách. Únos v Angole pro nás byla kombinace šoku a strachu, říká Petr Kocian
Autor fotografie: Petr Kocian|Popisek: Petr Kocian
15 / 04 / 2023, 16:30

SM přináší rozhovor s Petrem Kocianem, nynějším spoluzakladatelem a generálním ředitelem očních klinik NeoVize, přesně před 40 lety zajatcem povstaleckého hnutí UNITA v Angole. Jak se Kocian ocitl ve svých 10 letech v Angole, jak vzpomíná na přepadení povstalci a nekonečný pochod 1 300 km? A vzal si pro sebe nějaké ponaučení z dramatických chvil strávených v Africe? Více již v našem rozhovoru.

1. Pane Kociane, jak se vlastně malý chlapec ocitl v roce 1983 na horké angolské půdě?

Do Angoly jsme přijeli v prosinci 1982. Přijeli jsme tam za tátou, který tehdy pracoval jako expert v papírně a celulózce v Alto Catumbele. Papírnu vybudovali ve 2. polovině 50. let Portugalci. Když Angola získala v roce 1975 nezávislost, tak se Portugalci většinou stáhli a z Angoly odešli. Ještě před svým odchodem továrnu perfektně zakonzervovali a nechali ji v dokonalém stavu. Od roku 1977 zde jako experti fungovali českoslovenští odborníci. Táta do Angoly přijel v roce 1982, a poté, co mu byl prodloužen kontrakt, tak jsme za ním mohli přijet my. Do Angoly jsem se strašně těšil. Byla to úžasná představa, že poznáme Afriku, budeme cestovat a dostaneme se z ČSSR.

2. Právě v tomto roce došlo k nějvětšímu únosu v dějinách Československa, když příslušníci povstaleckého hnutí UNITA zajali v městě Alto Catumbela celkem 66 československých občanů. Můžete popsat našim čtenářům, co se stalo?

Jeli jsme do Angoly, protože táta měl výborné reference od kamaráda, který v Alto Catumbele pracoval v předchozích letech.

Když jsme přijeli do Angoly, tak se bezpečnostní situace zhoršovala, ale o tom jsme neměli prakticky žádné informace, nebo jsme příznaky příliš nevnímali. Pamatuji si, že mě jako dítě překvapilo, že cesta z Benguely od Alto Catumbely probíhala v organizované koloně s ozbrojeným doprovodem. Když jsem se ptal, proč s námi jedou vojáci, tak mi táta odpověděl, že v horách jsou banditi zvaní „kwačové“, a že je to takto bezpečnější. Z cesty mi utkvěl také pohled na vlak, který jel po benguelské železnici naším směrem, a lokomotiva před sebou tlačila dva vagóny naložené kamením jako ochranu před minami. Dalšími událostmi, které předcházely našemu zajetí, bylo zničení vodní elektrárny Lomau, která zásobovala Alto Catumbelu a papírnu elektrickou energií a postupný odjezd kubánských učitelů (profesionální vojáci, kteří učili v místní civilní škole) z Alto Catumbely. Nejdříve Kubánci stáhli ženy a následně 14 dní před naším přepadením i muže. Jednu část stáhli v ozbrojené koloně vybavené obrněnými transportéry a pro druhou přiletěly vrtulníky, což pro nás děti byla velká událost a šli jsme si je prohlédnout. To, že Kubánci v Alto Catumbele nezůstali, bylo velké štěstí. Přestože to byli učitelé, tak to byli hlavně vojáci, kteří stále chodili v uniformě se zbraní u pasu a doma měli kulomety, samopaly i RPG. Určitě by se úporně bránili a pravděpodobně bychom na to doplatili i my. Občas také přilétaly vrtulníky Alouette III angolské armády se zraněnými. Přes toto všechno jsem ale žádné nebezpečí nevnímal a život v Angole se mi velmi líbil.

K samotnému přepadení Alto Catumbely a našemu zajetí došlo v sobotu 12. března 1983 ráno. Už před šestou ráno se začala ozývat střelba. Když se stupňovala a přibližovala, tak jsme se vstali a oblékli se. Nejprve jsme si mysleli, že se třeba někdo opil a střílí, ale později jsme pochopili, že jde o něco jiného. Před okny našeho domu nám pobíhaly ze sem a tam zástupy civilistů s provizorními zavazadly. Táta šel zjistit, co se děje, a za chvíli poté se před domem objevili zvláštní vojáci s copánky na hlavách. Ti nám po chvíli začali střílet do domu. My jsme stihli padnout na zem a jen sledovali, jak kulky vyvrtávají díry ve zdi za námi. Potom vedle domu vybuchl granát a roztříštil malé okno, které jsme měli v dětském pokoji pod střechou. Byli jsme omámeni hlukem a šokování z událostí, které nastaly. V tu chvílí už vojáci rozbíjeli prosklené vchodové dveře do našeho domu a přikázali nám odejít. Pamatuji si, jak vojáci posměšně po nás opakovali slovo „boty“, protože nám máma říkala, ať se obujeme. Já jsem bohužel odešel ve cvičkách.

Vojáci nás odvedli z domu a vedli nás po ulici směrem k louce, kde před pár týdny přistály kubánské vrtulníky. Po cestě jsem na jedné předzahrádce viděl zastřeleného jednoho z vojáků, kteří hlídali oblast, ve které jsme bydleli. Chvíli nato jsme se setkali s tátou a dalšími Čechoslováky. Poté nás vojáci vedli pryč z města přes most až do eukalyptových lesů, které obklopovaly celé městečko a sloužily jako surovina pro výrobu papíru. V lese nás začali vojáci sepisovat. Dozvěděli jsme se, že jsou z povstaleckého hnutí UNITA. Někdo naštěstí zaslechl rozhovor důstojníků, že připravují vyhození papírny do vzduchu a upozornil vojáky, že v továrně je zásobník s 5 tunami chlóru a případná exploze může způsobit katastrofu a všechny nás zabít podobně, jako usmrcoval yperit za 1. světové války. Po přestávce v lese jsme se v koloně vypravili dále do hor. Poprvé jsme brodili řeku a stoupali do kopců. V podvečer jsme došli na první základnu UNITA na vrcholcích kopců, odkud byla vidět i Alto Catumbela.

                Společná rodinná fotografie na Slonovce před propuštěním (Foto: Album Petra Kociana)

 

3. Co proběhne tehdy desetiletému chlapci, kdy je unesen neznámými lidmi a ještě v cizí zemi? Věřil jste, že se v pořádku vrátíte domů?

Byla to kombinace šoku, vyděšení a strachu. Netušili jsme, co se děje a co s námi bude. Když jsme se následující den dozvěděli, že půjdeme 600-650 km pěšky, tak jsme byli přesvědčeni, že to nemůžeme přežít. Jediné oblečení, které jsem měl, bylo bílé tričko, tepláky, slipy, ponožky a cvičky. Nic víc. A podobně na tom byla spousta z nás.

4. Musel jste s ostatními ujít stěží představitelných 1 300 km na vojenskou základnu povstalců. Jaké největší problémy vyvstaly s tak náročným přesunem?

Šílené byly celonoční pochody. Mnohdy jsme pochodovali i 40 hodin bez jídla a delšího spánku. Překonávání bažin, brodění řek, výstupy na vysoké hory v obtížně schůdném terénu. Pohybovali jsme se v oblasti, kde je nejvyšší hora Angoly Morro do Moco (2620 m.n.m), a chvíli jsme byli 1400 m.n.m. a pak zase 2500 m.n.m. a opět zpět do údolí. To vše o hladu, nevyspalí, nemocní a špatně vybavení. Několikrát jsme se dostali do přestřelky a museli se vracet. Pokud jsme překonávali silnici nebo železnici, tak tempo pochodu vzrostlo až na 10km/hod., takže jsme prakticky běželi. Tato část Angoly je plná řek a některé jsme museli překonávat i na gumových člunech.

5. Vy sám jste trpěl nějakými závaznějšími zdravotními problémy?

Během pochodu jsem měl příšerné průjmy, malárii, horečky, ale také nějaké asi ledvinové obtíže, které mi způsobovaly takové bolesti, že jsem nedokázal stát. Zdravotník UNITA mi na to dal nějaké prášky, které vylovil z velikého pytle, v němž byly smíchány do sebe. Naštěstí rychle zabraly a mé trápení zmizelo. Měli jsme ohromné štěstí, že kromě Jaroslava Navrátila nikdo neměl úraz nebo jiné smrtelné obtíže. Je vlastně zázrak, že z nás zemřel jen jeden.

                                          Petr Kocian s bratrem a matkou (Foto: Album Petra Kociana)

 

6. Vámi zmíněný československý občan Jaroslav Navrátil zmíněný přesun nepřežil. Co se mu vlastně stalo, vzpomenete si?

Jaroslav Navrátil byl Slovák z Bratislavy. Mladý a silný, ale během pochodu začal mít zdravotní potíže. Slabosti, potřebu sladkého a trpěl žízní. Je možné, že se mu rozjela cukrovka ze stresu a oslabení. Obtíže měla tak silné, že ho museli nést na nosítkách, z kterých ale jednou nešťastně spadl hlavou na velký kámen. Stěžoval si na bolest hlavy. Další den po konci pochodu byl malátný a začínal být apatický. Potom jsme se dozvěděl, že upadl do bezvědomí a doktorka Hudečková žádala velitele UNITA, aby okamžitě zajistit transport vrtulníkem, což ale odmítl. Chvíli nato se rychle rozšířila zpráva, že Jaro zemřel. Byl to pro nás ohromný šok. Smrt se stala součástí našeho zajetí a mohla potkat kohokoli z nás. Druhý den večer se konalo smuteční rozloučení. UNITA vyrobila rakev z jakýchsi skříní. Dodnes nechápu, kde je uprostřed pustiny vzala. Zpívali jsme československou hymnu a do rakve vložili kytice z rostlin natrhaných okolí. Pak vojáci odnesli rakev údajně na soutok tří řek, kde prý rakev uložili do kamenné mohyly.

7. Zaznamenal jste ve Vaší skupině určitý náznak vzpoury či nesouhlasu nebo snahu o nějakou pasivní rezistenci?

Snahy o odpor se objevovaly spíše sporadicky. Většinou byly vyvolány předchozím vypětím a náročným pochodem. Opakovaně se někdo zastavil a sedl si, že už nejde dál. Vojáci do něj pak strkali a občas i kopali, aby se šlo dále. Jednou nám důstojník Aleluja kopl vzteky do plechovky s vodou a byla z toho hádka. Většinou ale nebyla na odpor síla. Pasivní resistence měla nejčastěji podobu pomalé chůze nebo požadavku na nesení na nosítkách.

8. Objevily se i nějaké vypjatější situace? Hrozili například únosci, že někoho zabijí, pokud nebudou poslouchat?

Taková situace naštěstí nenastala. Mně osobně se stalo, že mě Aleluja postrkoval hlavní samopalu při nočním pochodu. UNITA se většinou snažila, abychom zajetí přežili a dostali nás na jejich hlavní základnu Jamba. Podmínky, na které byli oni zvyklí, tak pro nás představovaly velkou hrůzu.

9. Když skupina dorazila na hlavní základnu Jamba povstalců, co se dělo pak? Řekl Vám někdo, co se bude dít?

Na Jambu jsme dorazili 4. června 1983. Navštívil nás sám Jonas Savimbi (vůdce hnutí UNITA) a s každým si potřásl rukou. Pak se sešel s našimi zástupci a sdělil jim, že probíhají jednání s Červeným křížem o našem propuštění. Na Jambě jsme strávili asi 3 dny a pak nás naložili na náklaďáky a odvezli asi 70 km na menší základnu, kterou jsme nazývali Sloní báze nebo Slonovka. Tam jsme každá rodina dostali jednu chýši z větví a trávy. Měli jsme v ní postele i stolek, před domkem ohniště a za domem i suchý záchod. Na Slonovce nás vykrmovali, dostávali jsme poměrně kvalitní jídlo, hodně jsme spali a já se začal zase učit, abych dohnal to, co jsem zanedbával během pochodu.

    Letiště v Kinshase, kde Kocianovi čekali na odlet zpět do Československa (Foto: Album Petra Kociana)

 

10. Za jakých okolností probíhal Váš návrat zpět do Československa?

23. června 1983 za námi přijela skupina zahraničních novinářů. Ti s námi dělali rozhovory, fotili nás a filmovali. Od nich jsme se dozvěděli, že Červený kříž řeší naše propuštění a že druhý den mají domu odjet všechny ženy a děti. Druhý den nás naložili na náklaďák a odvezli zpět na hlavní základnu Jamba. Předtím bylo velké loučení s tátou a všemi muži, kteří zůstávali. 24. června nás na Jambě uvítal Savimbi. UNITA uspořádala velkou slavnost a nás přivedli doprostřed velkého stadionu, kam za námi přišel Savimbi, s každým si potřásl rukou a rozloučil se s tím, že doufá, že nás brzy bude moci přivítat ve svobodné Angole. Dodnes si vzpomínám, jak voněl kolínskou, kterou jsem ještě dlouho cítil ze své ruky.

V sobotu 25. června nás navštívili zástupci Mezinárodního Červeného kříže (MČK). Udělali nám zdravotní prohlídky a fotili nás na Polaroid, aby nám mohli vystavit prozatímní doklady. Přivezli nám také dopisy o příbuzných a přátel. Pak jsme pár dní čekali na odjezd, který se stále odsouval. V den odjezdu jsme se dozvěděli, že se s námi vrátí i můj otec, protože byl vybrán do skupiny 7 nemocných mužů, kteří se mohli vrátit. Ráno 30. 6. jsme přijeli na polní letiště, kde na nás čekal botswanský Hercules, který nás odvezl do Johanesburgu. Tam nás uvítali zástupci jihoafrických Čechů a Slováků, kteří nás pohostili a nabízeli azyl v JAR. Po pár hodinách jsme odlétli směr Kinshasa, kde na nás čekalo československé letadlo se zástupci naší vlády. V Kinshase to moc příjemné nebylo. Naše letadlo obklopili ozbrojení vojáci, kteří nevypadali o moc jinak než vojáci UNITA. Odvedli nás do špinavé části letiště, kde jsme nekonečně dlouho čekali, než se vyřešily dokumenty mezi MČK a naší vládou. Probíhaly různé rozhovory s televizí a československými novináři. Nad ránem 1. června jsme nasedli do vládního Iljušinu-62 opět pod dohledem vojáků a odletěli směr Praha. Poslední fáze návratu se ale neobešla bez komplikací. Nad Egyptem se vedle letadla objevily  stíhačky a my museli přistát, protože letadlo nemělo povolený průlet. Po několika hodinách čekání jsme opět vzlétli a okolo 17. hodiny přistáli v Praze. Z letiště nás odvezli rovnou do nemocnice Na Bulovce, kde jsme byli hospitalizovaní další měsíc.

11. Jakou lekci dala angolská anabáze desetiletému chlapci do dalšího života?

Asi největším poučením je, že se během hodiny mohou naprosto změnit podmínky, v nichž jste. Z míru do války. Z dostatku do hladu. Snažím se mít vždy rezervní plán a „nejet na doraz“. Mít rezervu, která pomůže překlenout i neočekávanou situaci.

 

 

 

Tagy článku