foto: Redakce SM/Izraelské vlajky v Jeruzalémě
V pondělí 7. října uběhl rok od útoku teroristů Hamásu na Izrael. Sedmnáctiletá přeživší Inbal Rahaf se s naší redakcí podělila o svou zkušenost, když jako zázrakem v ono sobotní ráno unikla ozbrojeným mužům.
V pondělí 7. října uběhl rok od útoku teroristů Hamásu na kibucy v jižním Izraeli a hudební festival Nova, při kterém zemřelo přes 1 200 občanů Izraele a dalších několik tisíc bylo zraněno. Lidé po celém světě si připomínali nejen smrt svých blízkých, ale také příběhy přeživších, kteří jako zázrakem unikli před tisíci dobře informovaných a připravených teroristů. Právě mezi takové osoby patří sedmnáctiletá Inbal Rahaf, která se s naší redakcí podělila o svoje zážitky z onoho sobotního rána.
Sobota 7. října byla pro Inbal jako každá jiná
Inbal pochází z kibucu Mefalsim, který leží přibližně 1,5 kilometru od hranice s Pásmem Gazy. Dívka již od 8 let dělá triatlon, tedy běh, plavání a cyklistiku a v sobotu 7. října měla se svou sportovní skupinou stejně jako každý týden naplánovaný cyklistický trénink. Za tímto účelem se s kamarády, čtyřmi dalšími chlapci a dívkami z týmu a trenérkou, sešla okolo 6 hodiny ráno před bránou kibicu Kfar Azza vzdáleného asi 2,5 kilometru od hranic s Pásmem Gazy a přibližně 3 kilometry od kibucu Mefalsim. Po seznámení se s plánem výcviku se tým rozjel na různé strany směrem od kibucu Kfar Azza.
Již přibližně po třech minutách však Inbal se svými kamarády, uslyšeli první rakety vystřelené z Pásma Gazy a následně výbuchy pravděpodobně izraelského protivzdušného systému jako Iron dome nebo MIM-104 Patriot. Jelikož všichni členové týmu byly děti z přilehlých kibuců, příliš je zvuk raket nevyděsil a postupovali podle dobře známého protokolu: lehnout si na zem, dát ruce nad hlavu a čekat, až rakety přestanou. Toto opatření má izraelské občany případně uchránit od šrapnelů střel, které by je mohly zasáhnout.
Když však salvy raket z Gazy nepřestávaly, Inbal a jejím přátelům začala být celá situace divná. Vstali a rozhodli se, že se skryjí v krytu nacházejícím se před kibucem Saad, který sousedí s Kfar Azza. Přibližně v 6:31zavolal Inbal její otec a zeptal se jí, zda nechce odvézt domů. Inbal, která si myslela, že se jedná o rutinní útok raket Hamásu na Izrael, jeho nabídku odmítla a odpověděla, že je v pořádku s kamarády schovaná v krytu. O několik minut později však její telefon zazvonil podruhé. Byla to její matka, která jí vysvětlila, že v žádném případě nesmí opouštět kryt a v případě ohrožení musí zavolat policii. Inbal byla zmatená. Nerozuměla sice intenzitě naléhání své matky, ale z jejího hlasu poznala, že je situace vážná.
Vzpomínky na 7. říjen zůstanou v paměti Inbal navždy
Inbal nakonec na policii zavolala, ale ani na potřetí jí nikdo nebral telefon. Teprve později se podle vlastních slov dozvěděla, že se v bezprostředním okolí kibucu již v té době pohybovaly desítky ozbrojených teroristů, kteří měli za úkol zabít nebo unést jakéhokoli občana Izraele bez rozdílu, zda jde o civilistu nebo vojáka. Policejní stanice, na kterou v té době volala byla již napadena a většina jejího personálu byla zabita nebo bojovala s teroristy. Pro některé z Inbaliných kamarádů si záhy přijeli rodiče, ale dívka byla tím spíše zmatená, když místo uklidňujících slov, že dorazili v pořádku domů, slyšela z telefonu jejich pláč a zprávy, že byly po cestě napadeni a jsou postřeleni.
Inbal se proto o celé situaci poradila se svou vedoucí Jehudit, která jí poradila, aby vyšla z úkrytu a schovala se v blízkém kibucu Saad, v němž žilo několik příbuzných dívky. Tato rada jí pravděpodobně nakonec zachránila život, protože právě Saad byl jedním z mála kibuců okolo Pásma Gazy, jehož ochranka byla relativně brzy informována o útoku teroristů a dokázala ochránit většinu svých obyvatel. Když Inbal slyšela, že všudypřítomné zvuky střelby na čas utichly, nasadila si brýle a helmu, se svým kamarádem rychle nasedla na kolo a společně se přesunuli z krytu do bezpečí kibucu. Inbal její rodiče nakonec byli schopni vyzvednout až o více než den později.
Sami totiž v kibucu Mefalsim čelili útoku teroristů. Její otec bránil jejich dům se zbraní v ruce a zbytek rodiny se schovával v krytu. Sedmnáctiletá dívka podle vlastních slov nikdy nezapomene na šílené zvuky střelby, ale především na to, co viděla po cestě domů z kibucu Saad do Mefalsim. Kromě ohořelých aut a budov viděla množství mrtvých těl. Rodina byla následně nucená se kvůli hrozícímu nebezpečí evakuovat ze svého domova a Inbal s rodiči a sourozenci měsíce žili po domech příbuzných a hotelech. Inbal sice vzpomínky na události sobotu 7. října nevymaže z hlavy, ale cítí nutnost sdílet svůj příběh protože na rozdíl od mnoha svých přátel hrůzný den přežila. Část její rodiny se sice přibližně před měsícem vrátila do jejich domova v kibucu Mefalsim, ale její bratr nyní slouží na severní frontě s Libanonem.
7. říjen, jako symbol neštěstí nebo rezistence?
Podobné příběhy přeživších útoku ze 7. října ať už z kibuců nebo Nova festivalu nemají za cíl upozornit pouze na utrpení jedné ze stran nebo štvát posluchače k nenávisti vůči obyvatelům v Gaze. Mají ukázat na hrůzy, k nimž 7. října došlo a upozornit na skutečnost, že celá akce byla ze strany teroristické organizace velmi dobře měsíce až roky plánována, což je mnohými médii často opomínáno. Propalestinští protestující označující události 7. října jako rezistanci totiž dost často nejsou seznámeni s realitou a skutečností, že množství z teroristů Hamásu bylo k útoku posíleno drogami, které jim umožnili bezohledně vraždit stovky civilistů. Samotným přeživším pak povídání o zážitcích slouží jako terapeutický nástroj, jak se vyrovnat s prožitým traumatem. Za každým válečným konfliktem je třeba vidět utrpení civilistů, jejich prosby za ukončení konfliktu a výzvy k uzavření příměří.
Tagy