Zrada vždy bolí, zrada od někoho, komu jste věřili, navíc bolí dvakrát a turecká agrese na Rojavu je důsledkem zrady vůči syrským Kurdům. USA zradily své spojence. Zradily lidi, kteří bojovali proti Islámskému státu a mnoho z nich při těchto bojích položilo i své životy. Donald Trump se velmi rád chlubí tím, že to byl on, kdo porazil Islámský stát. Opak je pravdou. Islámský stát na území Sýrie porazili hlavně Kurdské milice a SDF. USA jim poskytly materiální pomoc, leteckou podporu a pár set mužů ze speciálních jednotek, ale bez jejich odhodlaného boje na zemi by Islámský stát poražen nebyl, a pokud by byl, tak by ztráty vojáků USA a dalších koaličních sil byly mnohem větší.
Na syrské Rojave jsem strávil několik týdnů v roce 2015. Cvičil jsem kurdskou protiteroristickou jednotku HAT a při té příležitosti jsem měl možnost tyto úžasné lidi poznat blíž. Jsou to lidé, kteří bojují srdcem. S obrovskou odvahou a s minimem vybavení dokázali porážet mnohem silnějšího nepřítele. Bojují za svůj národ, za svou zem a jsou ochotni položit i život. Oni však nebojovali pouze za svou zem. Oni bojovali i za nás. Bojovali proti zrůdné teroristické organizaci, která necílila pouze na blízký východ, ale cílila na celý civilizovaný svět. Věřili, že je západní svět v tomto jejich boji podpoří, protože bojují i za něj. Bohužel se tak nestalo.
Syrským Kurdům jsme nikdy fakticky nijak výrazně nepomohli. Ne že bychom nechtěli, ale důvodem je Turecko a jeho prezident Erdogan. Ten označuje syrské Kurdy za teroristy a jakoukoliv pomoc pro ně považuje za podporu terorismu. Erdogan mistrně využívá geopolitického postavení Turecka, situace v Sýrii a uprchlické krize, aby si dělal co chtěl. Snaží se držet v šachu jak EU tak i NATO s USA a evidentně mu to vychází. Současná turecká invaze do Sýrie je pouze důsledek naší neschopnosti postavit se tomuto tureckému vyděrači. Dlouhodobě zavíráme oči před jeho kroky, za kterými zanechává krvavou stopu. Mlčeli jsme, když obchodoval s Islámským státem a dodával mu zbraně a poskytoval i další logistickou podporu. Mlčeli jsme, když vstoupil na území Sýrie, do kurdských oblastí a začal s vysídlováním a likvidací obyvatelstva. Budeme mlčet i nyní, kdy jako členský stát NATO započal s otevřenou invazí proti jinému státu?
Očekával bych, že alespoň nyní, kdy dochází k otevřené invazi a vraždění nevinných lidí, někdo mocný konečně bouchne rukou do stolu a řekne dost a učiní nějaké faktické kroky k zastavení tohoto zabíjení. Určitě existují možnosti přes různé ekonomické sankce. Konec konců když se jednalo o Krym, tak jsme byli poměrně rychlí. Nebo můžeme poslat vojáky do Sýrie, aby se postavili na stranu Kurdů místo Američanů. Fakticky se ovšem neděje nic. Politici vydali několik bezzubých prohlášení. Evropský parlament odmítl schválit rezoluci proti Turecku a Donald Trump prohlásil, „že nevidí důvod, proč by Kurdům dál pomáhal, když ani Kurdové nepomohli Američanům v roce 1944.“
A aby toho nebylo dost, tak generální tajemník NATO v Ankaře vyzval ke zdrženlivosti v protikurdském tažení. Je to k pláči, jak se chováme k lidem, kteří umírali, abychom my mohli v klidu žít. Pokud Erdoganovi projde i toto, jak bude pokračovat? Naše nečinnost jenom posílí jeho ambice a bude dál postupovat v rozšiřování nové Osmanské říše. Erdogan zjevně jedná v rámci rčení „ silnější pes mr..“ a pokud mu jasně nevymezíme hranice, těžko říct, kde se zastaví.
Autor: Lumír Němec