Autor fotografie: Pixabay, Free for commercial use|Popisek: Ilustrační obrázek
V souvislosti s rozvolňováním opatření po poslední vlně pandemie COVID-19 vyvstává otázka, jak budou na nové výzvy reagovat pořadatelé, organizátoři a majitelé velkých kulturních či náboženských festivalů. Pandemická doba nejen zasáhla celé odvětví svými ekonomickými následky, ale současně vytyčila pro obor nové výzvy a organizátoři tudíž musí reagovat hledáním nového směru, jak ve všech kladených požadavcích obstát.
Nejedná se samozřejmě jen o novinky v oblasti legislativy a norem, které pořádání takových akcí z preventivně-pandemického pohledu lade na pořadatele stát, ale jedná se ponejvíc o změnu poptávky u samotných návštěvníků akcí, kteří rovněž změnili preference a přidali do požadavků pocit vlastního bezpečí a to nejen toho fyzického a majetkového, nýbrž v dnešní době i epidemiologického bezpečí, které je stále častěji významným faktorem, který ovlivňuje rozhodnutí návštěvníka navštívit akci a případně na jak dlouho a za jakých podmínek.
Stojí za zmínku, že situace mezi návštěvníky festivalů bude zcela jistě zrcadlem naší české společnosti, zejména nálad v ní. Část návštěvníků bude opatření, prevenci a kroky, přijaté organizátory pro jejich ochranu vyžadovat a trvat na nich, nicméně část společnosti bude tato opatření zarytě bojkotovat, bagatelizovat a flagrantně porušovat. Je tedy nasnadě očekávat názorové a možná i jiné střety mezi oběma skupinami návštěvníků a to na všech hromadných akcích. Pořadatelé samozřejmě budou vázáni právními předpisy státu, jako minimálním rámcem pro preventivní epidemiologická opatření, nicméně všichni si asi uvědomujeme, že jedna věc je kvalitní legislativa a věc další je vymáhání těchto pravidel ze strany pořadatelské služby a ze strany státu vůči organizátorům. Může se tedy v jednotkách případů stávat, že pořadatelská služba, nebo přímo sami organizátoři budou některá povinná opatření přehlížet, nebudou jejich dodržování vymáhat, nebo budou tolerovat jejich porušování návštěvníky.
Obecně ale platí, že převyšuje poptávka nad odpovědným přístupem organizátorů a tento převis se budou organizátoři snažit reflektovat v projektech svých akcí. Více něž dříve se bude mluvit o pandemické bezpečnosti festivalu a jeho návštěvníků již před konáním samotné akce, více než kdy dříve budou do těchto opatření aktivně zapojeni sami návštěvníci a budou vznikat sofistikované systémy, metody a nástroje, jak pohodlně, rychle a efektivně seznámit účastníka s aktuálními pravidly a opatřeními, vyžadovaných jako vstupní požadavky, vyžadovaných při konání akce a při případném podezření na nákazu. Při implementaci těchto komunikačních nástrojů a zapojování účastníka akce do aktivní participace na vlastní bezpečnosti i bezpečnosti celého okolí si bezpečnostní profesionálové zcela jistě vzpomenou na postesky nad těžkým úkolem zapojení účastníka akce do aktivní bezpečnosti své i jeho okolí před pandemickou dobou. Organizátoři o bezpečnosti nechtěli s návštěvníky příliš hovořit, neboť po tomto tématu nebyla veřejná poptávka. Existovaly jen reakce na události, které měli ve svých rukou výhradně pořadatelská služba, případně bezpečnostní složky státu. Pandemie COVID-19 tedy bez nadsázky změnila ochotu návštěvníků aktivně participovat na bezpečnostních opatřeních výrazně kupředu a stále častěji se budeme setkávat s požadavky návštěvníků na jejich informovanost a organizátory, kteří budou tyto potřeby více, či méně úspěšně plnit. Zde spatřuji obrovský prostor pro to, aby se na této vlně zvýšené poptávky „svezly“ i další bezpečnostní prvky, kdy je třeba veřejnost zapojit do aktivní bezpečnosti. Ke všemu můžou velice účinně jako nástroj sloužit moderní technologie, na něž jsou uživatelé, zejména ze stále mladších ročníků, návštěvníci akcí zvyklí. Můžeme si představit například aplikaci do většiny telefonů, která v sobě bude o dané akci skýtat nejen pasivně všechny vložené informace pořadatelem, ale například i informace vložené před akcí návštěvníkem ve formě jakési dobrovolné registrace profilu a propojení například s chystanými COVID-pasy, kdy by návštěvník mohl bezpečně a důvěrně osvědčit, že splňuje vstupní podmínky z hlediska epidemiologické prevence. Jako bonus se ve vložených informacích před akcí mohou objevit na straně pořadatele organizační informace o příjezdu, možnostech ubytování, návštěvním řádu, způsobu řešení situací, jako např. ztráty a nálezy, zdravotní komplikace nebo evakuace. Návštěvník by například mohl dobrovolně vyplnit základní zdravotní údaje, kontaktní údaje na sebe a na svou osobu blízkou, číslo zdravotní pojišťovny, alergie, registrační značku vozu, který bude na akci parkovat a jiné užitečné údaje, které může velice lehce pořadatelská služba využít. Pojďme si dále představit, jak interaktivně by taková aplikace mohla fungovat přímo při realizaci kulturní akce, kdy pořadatelé by měli možnost notifikovat a informovat účastníka o probíhajících změnách, nebo informacích provozního a organizačního charakteru. Buď hromadně, nebo cíleně pro konkrétní účastníky nebo cíleně v konkrétní lokalitě účastníků. Ze strany účastníků naopak může pořadatel těžit informace o závadách, nebezpečných předmětech nebo situacích, případně o incidentech, které účastník pár kliky nafotí a odešle do aplikace.
Zní Vám to jako science-fiction? Nikoliv, taková bude realita v řádu několika let. Lze jen doufat, že organizátoři se budou sdružovat do odborných společenstev, kde toto téma budou rozpracovávat jako partneři a ruku v ruce budou schopni sdílet své postřehy, aby minimálně oblast bezpečnosti posunuli na vyšší úroveň. K tomu je samozřejmě zapotřebí podpora státu po stránce legislativní, kompatibilitě IZS a ochotě s organizátory spolupracovat více, než doposud, po stránce preventivní, mediační a partnerské. V neposlední řadě je třeba vychovávat k odpovědnému přístupu i vlastní návštěvníky, což je úloha zejména sdružení několika organizátorů, kteří jsou schopni společným postupem nastavovat trendy v této i jiných oblastech alespoň v celé ČR.
Teď zpět do reality aktuálních dní. Úloha státu s ohledem na jeho aktuální politickou vůli je ve většině zkušeností spíše represivní a reakční. Organizátoři budou ještě více, než před pandemií pod kontrolou nejrůznějších orgánů státní správy a samospráv. Hygienické stanice, živnostenské úřady, finanční úřady, hasičský záchranný sbor a mnoho dalších složek v současnosti mají zaměření zejména na kontroly, penalizace a reakci na nastalé situace. Samozřejmě existují i dobré příklady spolupráce ale bohužel jsou ojedinělé a založené na bilaterálních dohodách nad rámec požadovaný legislativou. Normotvorba je u kulturních akcí rovněž zaměřena na penalizaci, represi a výkon státní správy. Zcela absentuje vyvážení práva organizátorů vůči jejich povinnostem. Na straně organizátorů jsou přístupy různé. Někteří se snaží inovovat a vymýšlet nové a lepší postupy a to i ve zmiňované oblasti, jiní se spokojí s prostým hraničním splněním zákonných povinností. Minimální požadavky na akce tak v současnosti obsahují hlavně pandemickou prevenci před akcí, tedy vstupní požadavky na návštěvníky i pořadatele, a preventivní zajištění v průběhu akce. Je však velká škoda, že legislativa opomíná přetrvávající problém, který jsme zde řešili už před pandemií a sice absenci legislativní regulace bezpečnosti měkkých cílů a v důsledku komplexní bezpečnost účastníka-návštěvníka. Máme tedy dlouho existující požární minimální standardy akcí, hygienické standardy, standardy stavebního zákona, ale naprosto absentuje elementární požadavek na bezpečnostní systematizaci, integraci všech těchto existujících norem do jednotného standardu, který by obsahoval i základní popis minimálních bezpečnostních opatření při akci. Bohužel na tento krok, zejména na Ministerstvu vnitra absentuje vůle odborná i politická. O to více je možné nyní vyvíjet tlak na politickou reprezentaci i na organizátory a jejich sdružení ze strany veřejnosti, která si více než kdy dříve, právě v důsledku strašných následků pandemie uvědomuje, že bezpečnost není samozřejmost a že je třeba aktivně přispět. Ptát se, zjišťovat, co mohu udělat já osobně, jak mohu ochránit druhé a jak pomoci společné věci. Tak dobře jsme si to jako společnost uvědomili v několika vlnách pandemie a nezbývá než věřit, že všechny tyto draze nabyté pocity, poptávku a zkušenosti dokážeme my jako veřejnost, společnost, stát a organizátoři dynamicky přetavit do aktivního zájmu o zlepšování bezpečnosti kulturních akcí po všech stránkách a nejen té epidemiologické.
Autor: Mgr. David Rožek CPP