Od mého posledního dobrodružství s mojí sestrou ve zbrani Laryskou už uplynuly dobré dva roky. Měla jsem dost starostí ve svém osobním životě, takže jsem si od toho všeho báječného toulání v divočině a lovů dala nucenou pauzu – ale to víte, že mi to chybělo. Kdo má v žilách krev lovce, toho budou vždycky volat džungle a hvozdy.
Když se na mě proto při práci na počítači poťouchle zašklebila superlevná letenka do Miami, nevydržela jsem a okamžitě si ji koupila. Jak dlouho jsem Laryse slibovala, že za ní dorazím? A výlet by mi přišel zatraceně vhod, odreagovat se jsem potřebovala jako sůl. Takže jsem jí napsala a za pár dní mě úsvit zastihl sice rozespalou, zato spokojenou se sbalenými kufry na letišti.
Čekal nás lov na aligátora. Ačkoliv vím, že je místní loví na spoustu způsobů, osobně jsem se nikdy žádného nezúčastnila. Larysa je naproti tomu v téhle disciplíně veteránem, takže jsem se klidně mohla nechat překvapit. Jistou představu jsem měla, ale ukázalo se, že zcela laickou a mylnou. Ale k tomu se dostaneme za chvilku.
V Miami jsme si dali pár dní na aklimatizaci. Hergot, nejedete přece na Floridu, abyste ani nenavštívili pláž, ne? Navíc tam panovalo vedro a já si připadala spíše jako kostka ledu v hrnku grogu než střelec v životní formě. Po několika dnech jsme vyrazily vstříc novým zážitkům. Večer jsme opustily Miami, přes noc cestovaly a ráno jsme dojely do cíle
Byla jím typická jižanská farma jak vystřižená z filmů o buranech. Několik amerických „rednecků“ ve vysokých botách, kteří vypadali, že mají doma cokoliv od revolveru po raketomet, nás uvítalo svým žoviálním přízvukem, ze kterého kapal žvýkací tabák a zde stále ještě přežívající hrdost na tradici Konfederace. Jeden z nich nám měl dělat průvodce; kromě toho se k nám přidal také kameraman. Bylo nás na můj vkus příliš mnoho. Taková skupinka vám může lov pěkně zkomplikovat; nemluvě o tom, že natáčení je vždycky problém navíc. Ale co nadělám.
Vklouzli jsme do pevného a zároveň pohodlného loveckého oblečení. Vnitrozemí Floridy je totiž jedna velká bažina, a pokud nechcete koukat na břehu jako plavec začátečník, musíte se jí brodit. Jedině tak najdete ten nejlepší kus k odlovu. Sotva jsme vyrazili, všimla jsem si, že můj průvodce nese prut na ryby. Z legrace se ho ptám, zda si vyšel na lososy, ale on se jen zašklebil. Střílet aligátora ho prý moc nebaví; víc si lov užije touhle „old school way“, staromódním způsobem. K tomu dodal, že až budeme aligátora chytat živého, mám jej držet za ocas a být co nejvíc vzadu, jinak by se mohl ohnat – a jeho kousnutí obvykle znamená nejméně infekci a pár měsíců léčení, v horším případě vám překousne ruku jako suchou větev. Možná si myslel, že na mě dělá bu bu bu, ale já jsem jen přikývla. Český lovec není žádný vyjukaný posera.
Povolenku jsem měla na „ten feet alligatora“, tedy kus, který měří lehce přes tři metry. Průvodce už měl vytipované místo, kde by takového našel. Bylo to jezírko mezi bažinami, celé obrostlé trávou a částečně i hustým křovím. Právě tam jsem zjistila, že mé fešácké gumáky sahající ve stylu pruského důstojníka až po kolena nejsou dost vysoké, takže jsem si dva malé rybníky táhla s sebou v botách. Jezírko vypadalo jako přesně to místo, kde se vyvalíte s knížkou a budete si dopřávat relax, a to přesně do momentu, než jsem si všimla desítek svítících očí, jež se postupně vynořovaly a zase zanořovaly do vody jako periskopy ruských ponorek.
Když jsme se přiblížili, můj průvodce vytáhl obrovitý háček, jenž vypadal jako na lov žraloků, a začal jej házet do vody. Nejdřív jsem si myslela, že na něm bude nějaká návnada a my budeme čekat, ale kdeže. Zkušený lovec nemá tohle divadélko zapotřebí. Podle velikosti očí a vykukující části hlavy pozná, jak velkému kusu čelí, a hází tam háček s olovem, dokud aligátora nepodsekne a nepropíchne jeho tvrdou kůži. Pak jej prostě vytáhne ven. Když mi to vysvětlil, přeci jen jsem koukala. Jako rybář s pár sumci na kontě mi nešlo do hlavy, jak silný může aligátor být.
Najednou „zabral“ a vtipálek průvodce mi rovnou strčil prut do rukou. Obrovitý tah aligátora mě zarval do bahna a málem vtáhl do jezírka za ním. Sakra, můj největší sumec byl nejméně dvakrát slabší! Zalil mě pot. Holka, musíš máknout! Jinak si buď poprvé a naposledy zaplaveš v aligátořím jezírku, nebo budeš muset pustit prut a do jezírka skočí spáchat sebevraždu tvoje důstojnost. Nechci mít natočené, že jsem srab. Larysa se mi za zády rozesmála. Během našich výletů v Evropě a v Africe jsem jí provedla nejeden žertík, z nichž některé patřily do kanadské kategorie, a ona měla radost, že srovnává skóre. Nic ale nedodá sílu jako výsměch, takže jsem zatnula zuby, zabrala a jala se vzpurného krokodýla tahat ven. Dokázala jsem ho dostat až na mělčinu a v ten moment jsem pocítila, že začínám mít dost. Ruce se mi rozklepaly jako zvonkohra ve vichřici a já s pokerovým výrazem v obličeji kývla na kameramana, ať si to jde taky vyzkoušet. Vyměnili jsme se, on vzal prut, já kameru a boj s predátorem pokračoval.
Po dalších asi 5 minutách jsme aligátora dostali na břeh. Náš průvodce, jenž v ten moment připomínal Krokodýla Dundeeho, když ve skrz naskrz promoknutých botaskách a ošoupaných džínách poflakoval po břehu, ukázal, ať chytím zvířeti ocas. Sám začal aligátora bez mrknutí oka plácat po tlamě, aby ji zavřel, takže jsme jej mohli zasednout a nafotit. Byla to samice, které se nesmí lovit, a my ji nechtěli trápit. Udělali jsme si tedy jen pár fotek na památku a nechali ji jít zpět za kamarády do jezírka, kde si nejspíš doteď říká, jak jsou ti lidé otravní ☺
Tak velký aligátor, na jakého jsem měla papíry, se nám ale dosud vyhýbal, takže jsme museli dál prohledávat bažiny. Stálo to den a půl pěkně mokré, hmyzuplné a nepříliš zábavné práce, při které jsme se brodili mokřady, číhali v úkrytu či popojížděli bažinovým povozem. To je mimochodem neuvěřitelně vysoké, pouštní buginu připomínající auto s širokými koly a odolným motorem, se kterým nějaká ta kapka vody ani nehne. Na druhou stranu jsem se seznámila s novým biotopem, poslechla si řadu loveckých příhod a něco se dozvěděla.
Osud nás vrátil zpátky na začátek cesty, do jezírka, odkud jsme vytáhli předtím aligátoří samici. Po pár minutách s dalekohledy na očích si průvodce všiml aligátora vhodného k odlovu. Tentokrát se bude střílet, řekl mi a ukázal, kam mám mířit. Aligátora je potřeba trefit kousek na stranu od očí, kde je uložen mozek. Je to jediné místo, kde jej okamžitě zabijete, a jakmile minete, máte po trofeji. Aligátor není srnka; zmizí pod hladinou, a pokud nejste Aquaman, v životě jej nedohledáte nehledě na to že zraněný by byl dost agresivní . Trochu mě to znervózňovalo. Jasně, mám za sebou několik kurzů dálkové střelby, pravidelně trénuji a myslím, že mám docela obstojnou mušku, ale je něco jiného střílet na papírový terč a něco jiného stát po pás v bahně, kde se vám klepou nohy, div nespadnete, srdce vám buší jako při běhání maratonu a váš mozek našeptává, že máte jen jeden pokus, a jestli jej zvoráte, budete za neuměla a zmaříte celý den . Všechny tyhle rozptylující vlivy jsem musela odbourat, zavřít je v hlavě do sejfu a získat tak několik vteřin poctivého, klidného soustředění. S výdechem jsem zacílila a stiskla spoušť.
Aligátor nevydal žádný zvuk; jen se otočil na záda, a jak Laryska trochu cynicky zavtipkovala, naposledy zamával. To už jsem si v duchu blahopřála k dobré ráně, zatímco mě ostatní uznale poplácávali po zádech a i průvodce, který byl jinak na dobré slovo celkem skoupý, mi pochvalně stiskl ruku. Moc mě to potěšilo.
Zbývala jen otázka, jak dostat mrtvého aligátora na břeh, když má kolem sebe desítky, ne-li stovky svých bratrů? Můj průvodce vyplivl stéblo z pusy a řekl, že pro něj jde, a rovnou se vydal do jezírka. Jenom jsme na sebe koukali, Larysa si klepala na čelo a já se divila, jak se ten chlap mohl vůbec dožít dvacátých narozenin. V duchu jsme se ale obě modlily, ať se mu nic nestane – a vážně nestalo. Nejspíš dobře věděl, co si může dovolit. Vlastně bych se ani nedivila. Vypadá jako člověk, který se s nimi koupe každý den a večer je ukládá do postele.
Najednou byl přede mnou v celé své kráse, obrněné monstrum připomínající časy, kdy po zemi kráčeli dinosauři, živý tank, na jednu stranu nádherný tvor, na druhou zuřící bestie , která ukončila život nejdenoho lidského obyvatele Floridy ,schopná vás zranit ve zlomku vteřiny. Šel z něj respekt a já mu v duchu musela vzdát úctu. Někdy ulovíte zvíře vy, někdy může ulovit ono vás.
Samozřejmě jsme museli udělat spoustu fotek. Takovou úžasnou vzpomínku je potřeba řádně zdokumentovat. Byl to skvělý lov, lov nacpaný zážitky od půdy až po sklep, a vše završil večer v jedné místní restauraci, kam jsme maso prodali (nejsme přece barbaři, abychom plýtvali) a rovnou si na něm pochutnali. Přitom jsme se s Larysou domluvily, že si ještě na Floridě vyrazíme na místní prasata. Ale o tom zase příště…
Autor: Michaela Fialová