Popisek: Ilustrační foto
KOMENTÁŘ
Nemám rád řeči o tom, že služba v Armádě je poslání, většinou se jedná o otřepané klišé. Faktem ale je, že služba v Armádě s sebou přináší určité povinnosti. Proto jsou také vojáci zaměstnáni ve služebním poměru.
Můžete být kdykoli poslání sloužit jinam, než kde je vaše bydliště, do zahraničí a také kdykoliv můžete být odveleni k nasazení života při pomoci druhým. Každý kdo se rozhodl pro tuto dráhu, s tímto rizikem počítá a vědomě toto riziko podstupuje.
Za tuto službu je finančně oceňován, tedy bere plat jako každý jiný. Práce vojáků je psychicky i fyzicky náročná a ne na všech pozicích ji můžete vykonávat až do důchodového věku. A protože člověk sloužící v Armádě přináší své profesi více, než je v jiném povolání běžné, po odsloužení určitých let a jeho odchodu do civilu mu náleží finanční odměna. Tato částka mu kompenzuje to, že riskoval zdraví a život a také mu pomáhá při jeho dalším začlenění do civilního života. Nárok na tuto výsluhu získáváte odsloužením určitého počtu let.
Každý z nás, kdo odsloužil 15 a více let ví, jak je těžké se začlenit zpět do civilního života a najít si práci. Přijdete do firmy, kde se vás při personálním pohovoru zeptají, co umíte, a čím budete přínosem pro firmu. Vy jim nabídnete, že umíte střílet, skáčete s padákem nebo řídíte tank. Tedy ty dovednosti, které jste v armádě získal, ale v civilním životě je příliš neuplatníte. Drtivá většina takových pohovorů končí konstatováním: „Díky za zájem, my se vám ozveme“. Není potřeba zdůrazňovat, že je to jen fráze, která se dá volně přeložit jako: „Sbohem a šáteček…“
Takže vám velmi často nezbude nic jiného, než přijmout hůře placenou práci ne proto, že jste hloupí nebo nemáte vzdělání, ale prostě protože o čtyřicetiletého veterána, který de facto nic jiného neumí, není zájem. V tomto případě je potom výsluhový příspěvek často jedinou možností, jak můžete uživit rodinu a zaplatit hypotéku. Tento nárok na výsluhu je také častým lákadlem náborářů do Armády, kteří vám slibují, jak o vás bude po odchodu do civilu postaráno. Co už vám ale nesdělí je to, jak s vámi Armáda dokáže pěkně „vyjebat“.
Vojáci neuzavírají smlouvu o služebním poměru na dobu neurčitou, ale na dobu určitou, jejíž délka je od jednoho do čtyř let. Po uplynutí této lhůty je vám služební poměr prodlužován a vy předpokládáte, že pokud si budete plnit své povinnosti, tak není důvod tento poměr neprodloužit.
Opak je ovšem pravdou.
Moudří lidé dali hlavy dohromady, a ani to nemuseli být soudruzi z NDR, a spočítali si, že když vojáka propustí před uplynutím 15 let, tak mu nemusí nic platit a stát ušetří značné finance. A jak řekli, tak také udělali. Kdesi na Ministerstvu obrany sedí úředník, možná je jich i více, s největší pravděpodobností se jedná o civilního zaměstnance, který nikdy neměl pušku v ruce, nikdy neriskoval život, ale má pravidelnou pracovní dobu a slušný plat.
A tento člověk od stolu rozhoduje o tom, který voják má nárok, aby odsloužil 15 let a dostal výsluhu a který ne. Tento člověk se rozhoduje na základě nějakých kritérií, které málokdo zná, a nebere v potaz ani vyjádření přímých velitelů vojáka, kteří žádají o to, aby dotyčný jedinec mohl zůstat ve služebním poměru a dále vykonávat svou práci.
Proti tomuto rozhodnutí nemá voják žádné odvolání, prostě mu končí smlouva a my mu ji neprodloužíme a ušetříme. Co na tom, že ten chlap bojoval v Afghánistánu nebo v Africe, riskoval život, Armádě dal své nejlepší roky. Koho to zajímá? Stěžovat si není kam, tak si většina chlapů zanadává a tím to skončí. Jeden voják, kterého vyhodili výše uvedeným způsobem, šel však dál. Pokusil se obrátit na ombudsmanku paní Šabatovou. A ta mu odpověděla.
„Souhlasím s ředitelem odboru řízení lidských zdrojů, že služební poměr vojáka z povolání je (na rozdíl od služebního poměru např. policisty nebo hasiče) koncipován jako dočasný, jehož smyslem je vycvičit potřebný počet občanů státu k plnění úkolů nejen v míru, ale i za války. Při zvažování prodloužení služebního závazku tedy není na místě se ptát, proč nebyl služební poměr prodloužen, nýbrž zda existovaly důvody pro jeho prodloužení. Smyslem služebního poměru vojáka z povolání je vojáka vycvičit, využít jeho zkušenosti a zařadit jej do zálohy, pokud se s rozvojem jeho kariéry nepočítá.“
Z její odpovědi mě mrazí.
To, že tady není funkční sociální systém, který by pomáhal vojákům (veteránům) v začlenění do civilního života, víme. (Jestliže ovšem nepočítáme rekvalifikační kurz řidiče vysokozdvižného vozíku nebo 14 denní kurz na personalistu).
To, že se Armáda nedokáže postarat o vojáky, kteří byli zraněni v průběhu své služby, také není žádným tajemstvím. Ale skutečnost, že Armáda přijme systém, který neslouží k ničemu jinému, než k cílené likvidaci déle sloužících vojáků, jehož jediným účelem je ušetření státních peněz, to už je opravdu silná káva.
Místo toho, aby byl těmto mužům a ženám vzdán hold a bylo jim umožněno důstojné začlenění do civilního života, tak se jich systém zbavuje, jako starých nepotřebných věcí. Ovšem s tím, v tom pomyslném odpadkovém koši budou čekat do chvíle, kdy by je stát ve stavu nouze třeba ještě náhodou potřeboval. Styďte se!
Autor: Lumír Němec, bývalý náčelník speciálního oddělení SOG, THOR TACTICAL