Demokratické strany nemohly průběh únorových událostí zvrátit, říká v rozhovoru pro SECURITY magazín historik Jiří Kocian

Demokratické strany nemohly průběh únorových událostí zvrátit, říká v rozhovoru pro SECURITY magazín historik Jiří Kocian
Autor: flickr.com|Popisek: komunismus
04 / 03 / 2017, 17:00

ROZHOVOR

SECURITY magazín Vám přináší rozhovor o únorových událostech roku 1948 s předním odborníkem na tuto problematiku Jiřím Kocianem.

Pane profesore, můžete našim čtenářům sdělit, jaké nejdůležitější události předcházely únorovým událostem 1948?

 Komunisté se stali nejvlivnější a nejpočetnější politickou silou v osvobozeném Československu již na jaře roku 1945. Umožnil jim to nejen vliv a autorita Sovětského svazu, který se podílel na porážce nacismu, ale také důvěra nemalé části obyvatel poválečné republiky. Již v roce 1945 obsadili českoslovenští komunisté významné vládní resorty vnitra, zemědělství, informací a financí, které podrželi až do února 1948. Tato skutečnost se ukázala v mnoha ohledech pro československou demokracii jako osudová.

Vítězství komunistů v parlamentních volbách v roce 1946, které ostatní strany ani prezident nepředpokládali, a jmenování předsedy KSČ Gottwalda do čela vlády pozici komunistů, jako nejsilnější politické strany jen potvrdily.

Obnovené demokraticky smýšlející politické strany – českoslovenští národní socialisté, sociální demokraté, lidovci a slovenská Demokratická strana – vliv komunistům přiznávaly, samy také s poválečnými systémovými přeměnami souhlasily, nebo jim nebránily. Navíc byly omezeny některé důležité principy demokracie – neexistovala opozice, předválečné pravicové a občanské strany byly zakázány.

Rok 1947 přinesl zásadní proměny ve vztahu politických sil na vnitropolitické i na mezinárodní scéně. Závažným signálem těchto proměn na domácí scéně se stalo Stalinovým diktátem vynucené odmítnutí československé účasti na pařížských jednáních o Marshallově plánu v létě 1947. To přivedlo zástupce demokratických stran v ČSR k myšlence nezbytné užší spolupráce, která jim přinesla během podzimu roku 1947 a na počátku roku 1948 i určité výsledky.

Na podzim 1947 zahájili komunisté v Československu z podnětu sovětských míst přípravy k definitivnímu mocenskému nástupu, který však demokratické strany včas nezaregistrovaly. Politická situace se postupně vyhrocovala od září 1947 a mezi politickými stranami narůstaly spory. Jednalo se zejména o spor o milionářskou dávku, o provokaci v podobě nedořešeného krabičkového atentátu na ministry Petra Zenkla, Prokopa Drtinu a Jana Masaryka, o vykonstruované protistátní spiknutí na Slovensku, které mělo zlikvidovat Demokratickou stranu. Dále to byly spory o nezákonné metody uplatňované komunisty v bezpečnostních složkách a ve Vojenském obranném zpravodajství, spory o novou ústavu či o pokračování ve znárodňování ad. To vše vyvolávalo tak na přelomu let 1947-1948 otázky, zda je ještě vůbec další spolupráce politických stran možná.

Ze sporů ve vládě o nezákonných metodách a postupu bezpečnostních složek podléhajících ministerstvu vnitra řízenému komunisty vyšel nakonec na počátku února 1948 podnět, který ve svých důsledcích způsobil vládní krizi a znamenal definitivní rozchod mezi komunisty a demokraty. Jednalo se o výměnu několika obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti v Praze. Národně socialističtí ministři požadovali při jednání vlády 13. února 1948 odvolání příslušného rozkazu ministrem vnitra, což komunističtí členové vlády odmítli. Dvanáct ministrů Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany poté podalo po schůzi vlády v pátek 20. února 1948 demisi.

Proč samotnou vládní krizi vyvolaly nekomunistické strany, když to byla KSČ, která chtěla uchopit absolutní moc?

 Domnívám se, že podněty k vyvolání vládní krize narůstaly v důsledku již uvedených problémů delší čas. Možná by bylo přesnější říci, že zejména spory ve vládě ale i v parlamentu o nezákonných metodách a postupu bezpečnostních složek podléhajících komunistům ale i o některé další zákony daly nakonec na počátku února 1948 řadu podnětů, které ve svých důsledcích způsobily vládní krizi. Na jedné straně tyto spory vyhrocovali komunisté svojí neústupností. Neústupnost však projevovala i druhá strana. Úvahy o podání demise ministrů tří nekomunistických stran, ke kterým by se posléze přidali i sociální demokraté, jako o kroku, který by zastavil komunisty, nabývaly na konkrétní podobě.  Přesto ještě 18. února 1948 v obou táborech převládalo přesvědčení o možném kompromisu, pokud si tlakem na svého odpůrce vynutí ústupky. Zároveň však oba tábory uvažovaly o použití krajních prostředků. 

Jakého cíle chtěly dosáhnout v únorové vládní krizi nekomunistické strany?

Od demise si ministři nekomunistických stran slibovali, že zastaví pochod komunistů za mocí, urychlí se konání plánovaných parlamentních voleb v roce 1948, v nichž by byli komunisté oslabeni či poraženi, a že dojde k okamžité nápravě poměrů v bezpečnosti.

Lišil se průběh únorové krize v českých zemích a na Slovensku?

Únorový převrat vyzníval na Slovensku méně spontánně a více uměle, byl v podstatě ozvěnou pražských událostí, kde krize vypukla a gradovala. O konkrétních opatřeních na Slovensku rozhodovalo Předsednictvo ÚVKSS od 21. 2. 1948 v čele s Viliamem Širokým, kterého poslal Gottwald na Slovensko po demisi dvanácti ministrů v Praze s instrukcí zopakovat postup komunistů v Praze též na Slovensku.  Znamenalo to dosáhnout či vynutit si nátlakem odchod pověřenců za Demokratickou stranu ze Sboru pověřenců. Již ráno 21. 2. 1948 navštívili pověřence z DS instruované delegace dělníků ze závodů a žádali od nich demisi. Pověřenci z DS to odmítli. Večer se konalo komunistickou stranou zorganizované shromáždění v bratislavské Redutě, které vysílal rozhlas. Týž den vysílal slovenský rozhlas přenos projevu Gottwalda ze Staroměstského náměstí z 21. 2. 1948. Hlavní projev v Redutě přednesl místopředseda vlády a předseda KSS V. Široký a s projevem vystoupili i předseda Sboru pověřenců Gustáv Husák a Samuel Falťan.  Všichni útočili zejména na slovenské demokraty. Také Široký v závěru své řeči vyzval k zakládání akčních výborů Národní fronty. Dále vyzval k organizování shromáždění, která mají vyjádřit nesouhlas s demisí ministrů občanských stran a podporu Gottwaldovi.  Tak se i pověřenci z DS velmi neobvyklou formou, prostřednictvím rozhlasového vysílaní dozvěděli, že jsou v podstatě sesazeni ze svých úřadů a to ještě dříve, než jim byl předán 23. 2. 1948 Husákův odvolávací dekret. Jednalo se o protiprávní krok, protože odvolat nebo jmenovat pověřence mohlo jen předsednictvo Slovenské národní rady po předchozím souhlase vlády. Husák tento fakt zamlčel a svůj list opřel o argumentaci, podle které se DS odklonila od programového vyhlášení Sboru pověřenců a vystoupení zástupců DS z vlády mělo tak dle Husáka svůj logický důsledek i na Slovensku. Pověřenci z DS proti tomuto protiprávnímu postupu protestovali. Podobně se vyslovilo i Předsednictvo SNR 23. 2. 1948, ale na jeho schůzi nedostavili jeho komunističtí členové. Kulminačním bodem politické krize na Slovensku byl 23. únor 1948. V noci z 22. na 23. 2. přicestoval z centra dění v Praze komunistický ministr zemědělství J. Ďuriš. Ďuriš ve vedení KSČ zastával názor, že na Slovensku vývoj událostí zaostává za českými zeměmi a je tu nepříznivá situace.

Ďuriš nemusel české komunisty v ústředí KSČ přesvědčovat, protože sám Gottwald pociťoval ke Slovensku nedůvěru.  Předseda KSČ mu dal plnou moc, aby konal ve prospěch urychlení převratu s tím, že Ďurišovi mají ostatní slovenští komunisté podléhat. Gottwald dal J. Ďurišovi přesné instrukce, podle kterých měli být odvoláni pověřenci z DS ze Sbor pověřenců s cílem rozdělit původní rezorty DS mezi KSS, Stranu svobody a čs. sociální demokracii na Slovensku. Dále měla být zahájena očista na pověřenectvech a v SNB. Měli být zatčeni lidé z okolí vedoucích funkcionářů DS, a měly být aktivizovány a organizovány demonstrace. Po Ďurišově příjezdu do Bratislavy tak dostaly události na Slovensku rychlejší spád. Ještě 23. 2. 1948 ráno se v Bratislavě vytvořila akční trojka, kterou tvořili J. Ďuriš, V. Široký a G. Husák. To byli ,,hlavní muži převratu" na Slovensku.

Co byla tzv. Zorinova mise? 

19. února 1948 přiletěl do Prahy přední sovětský znalec československých poměrů, do podzimu 1947 sovětský velvyslanec v Praze a poté náměstek sovětského ministra zahraničí Valerian Zorin. Někteří západní diplomaté se domnívali, že Zorin přijel do Prahy s úkolem zbrzdit či zastavit postup komunistů. Zorin měl však poslání opačné. Během svého pobytu v Praze se setkal s ministry Václavem Majerem, Janem Masarykem,Hubertem Ripkou a přirozeně s Gottwaldem. Podle svědectví Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky tlumočil Zorin vzkaz Stalina Gottwaldovi, aby komunisté využili vládní krize k rozhodujícímu mocenskému střetnutí a aby požádali sovětskou vládu o vojenskou pomoc. Tu by zajistily především sovětské jednotky soustředěné u Československých hranic s Maďarskem. Pro otevřený mocenský konflikt se tak Gottwald po několikadenním váhání rozhodl definitivně po příjezdu Zorina a po rozhovoru s ním. Stalinův vzkaz sehrál zřejmě důležitou roli. Druhou část vzkazu Gottwald odmítl. Ujišťoval Zorina, že komunisté mají situaci pod kontrolou, že vojenský zákrok Moskvy by vyvolal nepříznivý mezinárodní ohlas a důsledky. Kromě toho tento pokyn odporoval Gottwaldově představě a tehdy už i hotovému plánu na ,,ústavní řešení"  krize a o vnitropolitickém řešení konfliktu. Sovětský požadavek na potřebu vojenského zákroku v Československu zřejmě dle dostupných zpráv vyplýval ze zpravodajských informací, že se nekomunistické strany připravují v armádě k protistátnímu puči. Zorin odlétl z Prahy 23. února 1948. Během své návštěvy jednal též o dodávkách sovětského obilí do ČSR, zajímal se o situaci v sociální demokracii a na Slovensku. Tzv. Zorinova mise svědčila jednoznačně o eminentním sovětském zájmu na komunistickém vítězství v rozhodujícím únorovém střetnutí a o Zorinově pravém poslání.  

Mohl prezident Edvard Beneš v kritickou chvíli povolat jako nejvyšší velitel ozbrojených sil armádu na potlačení krize?

Role prezidenta Edvarda Beneše v únorové krizi byla a nadále je předmětem studií, diskusí a polemik. Skutečnost, že prezident jako vrchní velitel nepovolal k prosazení své koncepce řešení vládní krize a proti postupu komunistů k moci armádu, patří mezi několik zásadních kritických výtek vůči jeho postupu v únoru 1948. Je známo, že dr. Beneš se netajil názorem, že použití armády znamenalo vystavit zemi nebezpečí občanské války i zásahu sovětské armády. Jeho politika směřovala i za této kritické situace ke sblížení sporných stran, občanské války se obával. Zřejmě se však bál i toho, že i za pomoci armády by situaci neovládl dle svých představ.    

Jakou roli hrál v únoru 1948 Sovětský svaz?

Sovětští představitelé měli zájem na takovém vývoji v Československu, který byl pro Moskvu vyhovující a přivedl by k moci komunisty, a to již od roku 1945. Potvrzoval to nejen již zmiňovaný pravý účel Zorinovy mise v únorových dnech 1948. Sověti chtěli mít situaci v únoru 1948 pod kontrolou a zároveň zůstávali v přímém každodenním kontaktu s československými politiky, zejména však s vedoucími komunisty a svými zpravodajci. Sovětská vojenská delegace se společně se Zorinem zúčastnila například i ustavujícího slavnostního zasedání k založení Svazu československo-sovětského přátelství v Praze 22. února 1948. Je známo, že již od konce války do května 1948 fungovalo mezi vedením KSČ a Moskvou tajné radiové spojení, které zabezpečoval generální tajemník KSČ Rudolf Slánský. Zprávy se zejména od podzimu 1947 týkaly vývoje politické a hospodářské situace v Československu, slovenské krize a postupu jednotlivých politických stran a jejich představitelů. Další zprávy pak přicházely do Moskvy prostřednictvím sovětského velvyslanectví v Praze.   

Je pravda, že Sovětský svaz hrozil vojenskou intervencí, kdyby se únorová krize nevyvíjela přesně podle komunistického scénáře?

Spíše lze říci, že se mohlo jednat o určitý nátlakový mechanismus či otevřený náznak tohoto řešení ze strany SSSR, pokud by vývoj v únoru 1948 neprobíhal dle sovětské představy a komunisté by ztratili mocenskou iniciativu. Je však též známo, že Gottwald musel Stalinovi za svého pobytu na Krymu v září 1948 vysvětlovat a obhajovat postup KSČ v únorové krizi, zejména musel vysvětlit odmítnutí sovětské vojenské pomoci.

Měly demokratické strany vůbec šanci nějakými prostředky průběh únorových událostí zvrátit?

Nekomunistické strany měly možnost průběh únorových událostí v roce 1948 spíše zpomalit či korigovat, pokud by mobilizovaly své členy a stoupence k veřejným vystoupením proti komunistickému postupu či by se dokázaly dohodnout na svolání parlamentu. Byla tu i možnost aktivizovat členy Sokola či dalších jim ideově blízkých organizací, své stoupence měly i v armádě či v některých složkách Sboru národní bezpečnosti. V tehdejší mezinárodní konstelaci, vzhledem k pozici SSSR ve střední Evropě a vzhledem k tomu, že komunisté měli podporu Moskvy, disponovali už ozbrojenými Lidovými milicemi, měli důležité pozice ve složkách bezpečnosti, dokázali přenést mocenský konflikt „na ulici“ a využili všech mimoparlamentních forem zápasu a že dokázali kombinovat administrativní zásahy s represí - nemohly demokratické strany průběh únorových událostí zvrátit.

Komunisté i dnes prohlašují, že únorová vládní krize, která probíhala ve dnech 20.-25. února 1948, byla v souladu s ústavou. Souhlasíte s takovým tvrzením?

Často bývá opakována otázka, zda byl převrat proveden v ústavním, parlamentním rámci a demokraticky. S tímto tvrzením vystupují komunisté i dnes. V rámci ústavy a v souladu s parlamentními zvyklostmi se uskutečnilo jen formální řešení vládní krize. Ministři podali demisi, prezident ji přijal a doplnil vládu podle návrhu jejího předsedy. Vláda se ucházela o důvěru parlamentu a získala ji. Předseda vlády nebyl povinen jednat o členech vlády s vedením politických stran. Pouze v tomto bodu v mechanismu řešení vládní krize, odpovídal postup po formální stránce ústavě a parlamentním regulím. Všechna ostatní opatření a postupy byly s ústavou v ostrém rozporu. Navíc prezident činil svá rozhodnutí o demisi a o vládě pod nezvyklým silným tlakem. Cílem a výsledkem státního převratu bylo nastolení komunistické diktatury, likvidace demokracie, zničení parlamentního demokratického systému a nerespektování ústavy.

 

Prof. PhDr. Jiří Kocian (*1956), CSc. je český historik a vysokoškolský pedagog. V rámci své vědecké činnosti se zaměřuje na české a československé dějiny po roce 1945, konkrétně na vývoj politického systému a politického stranictví. Je autorem řady vědeckých i populárně-naučných publikací. Z nich například jmenujme: Československá strana národně socialistická v letech 1945–1948. Organizace, program, politika; České průšvihy aneb Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848–1989 (společně s J. Pernesem a O. Tůmou); Květnové volby 1946 – volby osudové? Československo před bouří (společně s V. Smetanou a kolektivem)

 

 

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace