Děti a jejich bezpečnost

Děti a jejich bezpečnost
Autor: Pixabay|Popisek: Ilustrační obrázek
23 / 12 / 2021, 16:00

V každé společnosti se říká, že je tak kvalitní a hodnotná, jak moc se dovede postarat o své zranitelnější a slabší jedince. Toto rčení platí bezezbytku i v říši zvířat, kdy se každý druh snaží chránit své potomstvo s jediným cílem a tím je přežití druhu.

I v lidské společnosti existuje mnoho návodů, rad a činností, jak naše děti chránit nejen z důvodů přežití společnosti, ale i z důvodů zajištění jejich zdravého a bezpečného vývoje v hodnotného dospělého občana a prospěšného člena naší společnosti.

Na bezpečnost dětí lze nahlížet různě. Z pedagogického hlediska lze hodnotit bezpečný vývoj a dospívání dětí, jejich hodnotové základy, vzorce jednání a strukturu osobnosti, která se v dětském věku formuje zejména působením okolí a okolních podnětů. Druhý pohled je na fyzické bezpečí, tedy nejen přežití, ale i prevence úrazů, prevence viktimizace v důsledku jednání jiných osob, ochrana před přírodními vlivy a katastrofami. Oba pohledy jsou však neméně důležité a jeden nemůže být bez druhého. V tomto článku se však zaměříme na ten druhý, tedy fyzické bezpečí dětí. Netřeba dodávat, že přístup k této problematice je v důsledku náboženských, socioekonomických i tradičních hodnost a postojů v různých částech světa odlišný. Řeč tedy bude o aplikaci bezpečnosti v našem, evropském společenstvu.

Bezpečnost jako téma a úkol je svěřen zejména zákonným zástupcům dítěte, nebo státu. V menší časové dotaci taky škole, organizátorům mimoškolních aktivit (sportovních klubů, spolků a jiných sdružení). Vliv na dítě mají nejen zmíněné instituce a jejich představitelé, ale i jeho samotní vrstevníci.

Úkol zajištění bezpečnosti dětí je tedy rovněž soustavný a nikdy nekončící proces, vyžadující patřičnou evoluci v souběhu s vývojem bezpečnostních hrozeb. Pokud chceme děti chránit, musíme vědět před čím a jakými vhodnými nástroji a to tak, aby i chráněné dítě bylo schopno přiměřený stupeň ochrany, tedy omezení, akceptovat a nesnažilo se jej obcházet a porušovat. S ohledem na to, že dítě se vyvíjí a prodělává různá období nálad a není nastaveno vždy stejně, komunikace, a to opakovaná je základem úspěchu prevence v bezpečnosti. Stejně jako kdekoliv jinde je nutné dítě pravidelně poučit o aktuálních nebezpečích, které se váží k určitému času, místu nebo prostředí a seznámit je s adekvátním způsobem, jak nebezpečí minimalizovat. Tento úkol leží bohužel obligatorně na zákonných zástupcích. Je to však škoda, protože vzdělávací instituce, a to školní i ty mimoškolní by mohly rovněž využívat svůj vlivový a výchovný potenciál ke zlepšování samostatných dovedností dítěte předcházet nebezpečím a reagovat na nahodilé situace. Často diskutovaným tématem bývá bezpečnostní výchova na školách. Tento předmět by měl mít pramálo společného s aktivitami civilní obrany z dob socialismu, ale naopak by měl děti srozumitelně seznamovat s nebezpečími ve veřejném a kybernetickém prostoru. Některá školská zařízení a speciálně zaměřené kroužky s tím děti již seznamují, ale procento dopadu jejich činnosti do společnosti je stále příliš nízké. Odpovědnost seznámení s nebezpečími leží, a i v dlouhodobém výhledu bude ležet na rodičích. Dítě se má vždy seznamovat s nebezpečími, a to na aktivní uvážení rodiče, nebo jeho doprovodu, nebo pokud je samo aktivní, mělo by vždy dostat adekvátní odpovědi. Za tímto účelem je zřízeno mnoho webových stránek, provozovaných neziskovými spolky, které si kladou za cíl seznamovat zákonné zástupce, pedagogy a další výchovné pracovníky s možnostmi bezpečnostní výchovy v domácím a institucionálním prostředí. Je zde často možné načerpat nejen praktické rady, ale i kazuistiky, legislativní rámec a diskutovat nad vhodnými technickými prostředky. Servery se věnují i sezónním záležitostem, jako jsou úrazy dětí v létě, s nastupujícím školením rokem i bezpečnost v zimě.
Je třeba načerpat znalosti o nebezpečích a jejich řešeních a průběžně je s dětmi komunikovat. Je však současně nutné děti vybavit i potřebnými nástroji na zvládnutí situací, které kolem něj mohou nastat. Řeč je o několika skupinách nástrojů. První jsou nástroje pro vlastní ochranu. U větších dětí je dle jejich vyspělosti možné již uvažovat o sebeobranných pomůckách, jako jsou taktická pera, výstražné sirény a jiná zařízení pro denní nošení dle uvážení zákonných zástupců. Druhou skupinou jsou opatření v obydlí, jako jsou bezpečnostní dveře a zámky, alarm a panikové tlačítko nebo třeba tzv. „safe heaven“ nebo alespoň bezpečné uzamčení do skrytých prostor. V domácím prostředí, ale vlastně i v tom školním, je třeba děti seznámit s postupem vlastní ochrany proti konkrétním typům nebezpečí. Je třeba děti poučit, jak nebezpečí předcházet, jak je rozeznat a jak reagovat s použitím zmíněných prvků vlastní ochrany obydlí, nebo školy. Třetí skupinou jsou softwarová opatření do mobilních telefonů i počítačů. Dnešní vývojáři nabízí celou paletu programů k zajištění bezpečí dítěte a není to jen o jeho trackingu či monitoringu aktivity. Lze pořídit software, který hlásí, když se dítě vzdálí z vymezené zóny, volitelně i s časovým omezením, aplikace, kde lze zadat pravidelnou kontrolu, zda je dítě v pořádku s nutností potvrzení otiskem prstu a mnohá další.

Všechna technická opatření a edukace dítěte je však marná snaha, pokud dítě nebude cvičeno a učeno krizovou situaci zvládnout po psychické stránce a paralelně samostatně přijímat stále větší podíl na odpovědnosti za vlastní bezpečnost a ideálně i bezpečí druhých (sourozenců, spolužáků). Tento nelehký a dlouhodobý úkol, který závisí i na momentální rozumové vyspělosti dítěte je však základním kamenem, na kterém lze stavět další bezpečnostní dovednosti a povědomí. Zde, jak bylo zmíněno výše selhává stát a veškerou tíhu přenechal rodinám dětí, které si právě s tímto úkolem nevědí rady. V základu je třeba říci, že dítě musí kontrolovaně a adekvátně svému věku poznat diskomfort, poznat stres a učit se, jak v něm reagovat. Učit se postupovat racionálně i pod vlivem strachu a nepohodlí. Dítě je třeba více než na fyzický střet připravit dobře na střet inteligence a důvtipu. Je tím myšleno, že dítě nad pachatelem vyzraje zejména tehdy, pokud prokáže důvtip, protože v mnoha případech nebude schopno vyzrát nad pachatelem fyzicky (neuteče, neubrání se ataku, je ve virtuálním prostředí atp.). Existuje mnoho případů, kdy dítě vyzrálo nad pachateli i nad krizovými situacemi právě díky zachování chladné hlavy a důvtipu. Kombinaci obojího je možné se učit a trénovat. Nejen v rodinném prostředí, ale i v různých spolcích, věnujících se cíleně touto tématu.

Na fyzická, objektivní rizika je tedy nutná spolupráce dítěte, rodiny a vzdělávacích institucí, soustavné otevírání tématu v jakémkoli prostředí, kde se dítě nachází a zejména pravidelná a trvalá komunikace. S doplněním vhodných prvků je možné nastavit přijatelnou úroveň, kdy můžeme od dítěte očekávat adekvátní reakci i přijetí odpovědnosti ve formě respektu k preventivním opatřením.

Samostatnou kapitolou je pak kybernetická bezpečnost. Děti, jakmile vstoupí do virtuálního prostředí, mají v dnešní době světy dva. Jeden reálný a druhý virtuální. Nejčastější chybou je, myslet si, že ve virtuálním prostředí nehrozí přímé fyzické riziko. Nehrozí sice primárně, ale dítě se může stát obětí nejrůznějších podvodníků, marketingových stratégů a v neposlední řadě i kriminálníků a sexuálních devinatů. Virtuální svět dětí je snad nejméně rodiči probádaná část jejich života. Mnoho rodičů zkrátka virtuálnímu světu a jeho nebezpečím nerozumí, ale dětem hrozí různé závislosti na hraní a komunikaci, šikany a provokace a s nimi související psychopatogenní vývoj, sexuální ataky a výzvy od neznámých, anonymních, osob anebo například radikalizace v důsledku selektivního vnímání informací a touze někam patřit.

Je třeba konstatovat, že v této oblasti opět stát rodiče nepodporuje dostatečně. Školská zařízení na výchovu v této oblasti nemají personální a často ani technické kapacity, a tak úděl opět leží na rodinách. Existuje mnoho sdružení, které edukuje děti i jejich rodiče. Existuje několik kampaní, některé vedené samotnou Policií či MVČR. Efektivita je však velice malá, pokud s dítětem někdo skutečně téma neprobírá samostatně a pravidelně. Pokud dítě nezíská samo bezpečnostní návyky pro chování v kybernetickém světě (nesdělovat své kontakty, datum narození, školu, rozvrh atp.) jen těžko pochopí význam dalších opatření, která se nabízejí, jako informování o obtěžování či nevhodném chování jiných na krizovou linku, či na krizový řádek, atp. Smůlou je, že se děti tomuto chování neměly od koho přiučit a proto máme nyní první generaci mileniálů, kteří se to učili sami metodou „pokus omyl“ a na vlastních příkladech. Téma kybernetické bezpečnosti jsou pak nuceni zvedat ve společnosti filmoví tvůrci, či neziskové spolky.

V neposlední řadě stojí za zmínku rozdíl mezi přístupem k bezpečnosti vlastního a cizího dítěte. Je nadmíru jasné a platilo i v minulosti, že to, co s dítětem dělá vlastní rodič a dovolí dítěti rodič je více, než jakýkoliv jiný pedagog či vedoucí. Jde především o prevenci, zvýšené vědomí odpovědnosti a tak lze konstatovat, že s cizími je až na výjimky dítě ve větším bezpečí, než doma, pokud ke své výchovné funkci přistupují skutečně odpovědně. V dnešní době se již lze setkat s bezpečnostním školením dětí před účastí na organizované akci, sofistikovanými systémy a procedurami jejich ochrany při různých aktivitách a například i výpočtem jejich fyzického zatížení, hranice vyčerpání, psychické nepohody a jiných markantů, které signalizují, že by dítě mohlo být v nebezpečí. Školská zařízení řeší své vstupní režimy a sofistikované plány bezpečnosti, letní tábory jsou nuceny přizpůsobovat svůj režim bezpečnostním výzvám doby, od nošení reflexních prvků až po organizaci nočního programu nebo koupání. Ve všech aspektech činnosti s dětmi vzniká celá řada norem a doporučení, které si za cíl kladou více, či méně dítě ochránit a zajistit minimální stupeň jeho bezpečí, tedy alespoň toho fyzického. V tom skutečně snahu státu nelze upřít, ale je to to nejjednodušší a krátkodobé, co lze udělat. Dlouhodobý horizont a sice soustavnou edukaci stát i mnohé rodiny podcenily.

Závěrem nezbývá, než konstatovat, že vývoj technologií a prvků bezpečnosti a ochrany dětí předstihl jejich vzdělávání a výchovu. Tedy máme k dispozici prostředky, ale nemáme chuť, znalosti a metody, jak jich plnohodnotně využít. Dlouhodobou výzvou je to hlavně pro rodiny, které by se tématu měly věnovat aktivně a pro stát, který by měl naše děti vzdělávat soustavně v bezpečnostních dovednostech a z tématu by společnost neměla dělat okrajovou záležitost.

 Autor: Mgr. David ROŽEK, CPP®

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace