Popisek: Česká republika s přijetím eura již nespěchá
V roce 1999 se poprvé od dob Karla Velikého v devátém století zavedla společná měna pro evropské země a 4. ledna euro debutovalo jako finanční jednotka pro podnikové a investiční trhy.
Jedenáct zemí Evropské unie (Rakousko, Belgie, Finsko, Francie, Německo, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko a Španělsko), ve kterých žije zhruba 290 milionů lidí, zavedlo jednotnou měnu v naději, že se tím zvýší evropská integrace a hospodářský růst.
Euro v hotovosti, zdobené obrázky architektury, symboly evropské jednoty a státními motivy členských zemí, šlo do oběhu 1. ledna 2002, kdy nahradilo rakouský šilink, belgický frank, finskou marku, francouzský frank, německou marku, italskou liru, irský punt, lucemburský frank, nizozemský gulden, portugalské escudo a španělskou pesetu. Řada nečlenů EU, včetně Monaka a Vatikánu, rovněž přijala euro.
Přechod na euro se neobešel bez vášnivých debat. Navzdory praktické výhodě společné měny, která by usnadnila podnikání a cestování po celé Evropě, existovaly obavy, že proces přechodu na euro bude nákladný a chaotický, že společná měna podporuje padělání, vede k inflaci a může způsobit, že jednotlivé národy ztratí kontrolu nad svou hospodářskou politikou. Velká Británie, Švédsko a Dánsko se proto rozhodly nepoužívat euro. Naopak Řecko, i když bylo zpočátku vyloučeno kvůli tomu, že nesplňuje všechny požadované podmínky, přijalo euro v lednu 2001 a stalo se tak 12. členem takzvané eurozóny.
Euro bylo zavedeno Maastrichtskou smlouvou z roku 1992. Ve smlouvě se uvádí konkrétní hospodářské požadavky, včetně vysokého stupně cenové stability a nízké inflace, které země musí splňovat, než mohou začít používat společnou měnu. Euro se skládá z 8 mincí a 7 papírových bankovek. Euromince jednotlivých nominálních hodnot mají shodnou lícovou stranu, na které je zobrazena mapa Evropy, a odlišnou národní rubovou stranu pro každý členský stát eurozóny
Zdroj: History.com