Dobří holubi se vracejí

Dobří holubi se vracejí
02 / 01 / 2019, 11:00

Kamerunec deportovaný po nepokojích z Německa do Itálie je zpátky v SRN. Pomohla mu k tomu organizace Ellwanger Appell.

Začátkem května 2018 došlo v uprchlickém zařízení v Ellwangen k nepokojům. Strhly se poté, co se obyvatelé tábora pokusili zabránit odsunu jednoho z nich do Itálie. Policie nakonec rebelii potlačila.

Mezi vůdci pozdvižení byl jistý Alassa Mfouapon, občan Kamerunu (bývalá německá kolonie – panebože, ještě že po první světové válce ČSR odolala pokušení převzít do správy Togo! To bychom si to dnes odskákali.)

Dvacátého června 2018 byl Alassa M. v souladu s evropským právem (Dublin III) deportován do Itálie. Nechal se totiž svého času zaregistrovat italskými úřady, takže jeho azylové řízení spadá pod Itálii. Kolem jeho případu se však zorganizovala docela početná skupina aktivistů, kteří se rozhodli jej dostat zpátky do Německa. Mimo jiné prý proto, že při přeplavbě z Libye se utopil jeho syn. (Nemám tušení, zda je to pravda.) Aktivisté tvrdí, že protest v Ellwangen byl pokojný až do chvíle, než zasáhla násilná, rasistická  policie. (Zdroj: SWR)

Dvě fotečky:

A jedno video, aneb „i revoluční písničku mu složili“.

To tričko s Engelsem je půvabné, což? Další dobrý holub, který ne a ne se přestat vracet, společně se svým kamarádem Marxem.

                                

Podle serveru Change.org podepsalo petici za návrat Alassy M. téměř 21 tisíc osob. Nyní tedy mohou slavit, protože Kamerunec je zpátky a podal už ve Stuttgartu druhou žádost o azyl. Příznivci mu uspořádali večírek na přivítanou, kterého se účastnilo 200 lidí. Účastníci mezi sebou vybrali cca 2000 eur a večer byl zakončen „africkým jídlem a bujarým tancem„, jak píše server Rote Fahne News.

Nikde se nezmiňuje, jakým způsobem se Alassa M. dostal z Itálie na německou půdu, z čehož lze opatrně usuzovat, že si jej nepřivezly zpět samotné úřady – spíš to celé proběhlo nějak potajmu a bez vědomí příslušných orgánů.

Podle Weltu je opakovaná žádost o azyl právně možná. Alassa M. podal také žalobu na chování německé policie při zásahu v Ellwangen. Vybraných dva tisíce eur směřuje i na jeho podporu v této věci. (Obojí ve článku Weltu.)

tají se mě lidé často, že když se tolik zabývám Německem, jak to tam je s celou tou Willkommenskultur. Informovanější pak dodávají, že nerozumějí tomu, jak se Německo může tak zásadně lišit od jiných západoevropských zemí (Dánsko, Norsko, Finsko, Rakousko, Itálie), kde došlo v posledních letech k dost podstatným změnám azylové a migrační politiky.

Odvolal bych se v této věci na úvodník Ondřeje Neffa na Neviditelném psu:

Množí se znepokojené reflexe postupu tekuté diktatury menšin, která prolíná do státní správy i do médií a v některých zemích udává hlavní tón více, u nás ještě zatím méně. V našich souvislostech prosazuje tyto koncepty úzká vrstva s vlivem zcela neúměrným četnosti.

Kdyby o návratu Alassy M. proběhlo ve Stuttgartu nějaké všeobecné hlasování, odhaduji, že by v něm nezvítězil. Ale moc není v tomhle směru rozdělena rovnoměrně; a pod pojmem moc nyní nemyslím ústavní strukturu státu, ale takovou tu klasičtější definici moci, která zní, že jde o schopnost přimět jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Jak vidíte, skupina aktivistů dosáhne toho, že je fakticky negováno platné mezinárodní právo, podle nějž byl Alassa M. deportován. A v Německu je takových aktivistů hodně, více než třeba v tom sousedním Rakousku, a mají silnou institucionální podporu – například od církví.

Tahle událost mimochodem může mít ještě nějaké další dopady. Pokud by chlapík přeci jen azyl napodruhé dostal, nebo třeba opět nedostal, ale aspoň obdržel status „strpěného“ (Duldung), čili ochranu před další deportací, mohlo by se jeho příkladu chytit více lidí.

On nakonec nebyl v té Itálii sám, žije tam odhadem půl milionu lidí, kteří od roku 2013 dorazili na člunu z Afriky. A nová italská vláda je opravdu ráda nemá a snaží se jim různými způsoby znepříjemnit pobyt. Pokud by vznikl precedent, že deportace z Německa zpět do Itálie je zvratitelná, mohlo by to vést k dalšímu vnitroevropskému pohybu směrem na sever.

 

Autor: Marian Kechlibar

kechlibar.net

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace