Režisér Herskovič o Ukrajině: Vinu cítí všichni dobří muži

Riskovat život a bránit svou zem nebo se postarat o rodinu a přežít? Otázky, kterými se zabývá dokument Ondřeje Herskoviče s názvem Raději žít, než být hrdinou? o dilema ukrajinských mužů v českém prostředí.

V úterý 24. února uplynou čtyři roky od napadení Ukrajiny Ruskem. K této příležitosti jste připravil dokumentární film, ve kterém jste se věnoval tématům spojeným s válkou na Ukrajině. S jakými motivy ve filmu pracujete?

 

Hlavním tématem mého filmu jsou pocity viny ukrajinských mužů žijících v České republice, kteří bojují s výčitkami, že nesplnili svoji povinnost bojovat za vlast. Ve filmu máme tři hlavní protagonisty, kteří mají každý trochu odlišný přístup k plnění vojenské povinnosti. Otec a syn Dima a Ivan se rozhodli pro různé cesty. Ivan se se svou rodinou přestěhoval do České republiky ještě před začátkem války. I přesto, že cítil silnou touhu jít bránit Ukrajinu, nakonec u něj převládla povinnost starosti o rodinu a rozhodl se v Česku zůstat. To ale, neznamená, že by s pocity viny, kvůli tomu, že nebojuje, nezápasil. Sám mi v rámci našich rozhovorů pověděl, že ho toto rozhodnutí každý den vnitřně rve na kusy. 

Jeho otec ale udělal úplně opačné rozhodnutí. Překvapilo mě, že se tak rozhodl i přesto, že se na něj všeobecná mobilizace nevztahovala. Přihlásil se totiž do ukrajinské armády jako dobrovolník, protože, jak říká ve filmu: „Nesnesl jsem pohled, když jsem na začátku války čekal na hranicích tři dny, než mě pustí ven a přitom jsem sledoval nekonečnou řadu prchajících žen a dětí. A tak jsem se přihlásil do armády”.

 

Třetím protagonistou je devatenáctiletý Andrej, který s rodinou uprchl z Ukrajiny tři měsíce po začátku války. Je vlastně uzavřený v takové spirále, kdy se nemůže rozhodnout, zda zůstane v bezpečí v Česku nebo se přidá ke stejně starým klukům, kteří bojují za svou zemi na frontě na Ukrajině. 

Narukovat nebo se postarat o rodinu? Myslíte si, že je některá z možností správná a jiná špatná?

 

Jako režisér nechci hodnotit nebo soudit žádného z protagonistů. Nevím, který z nich zvolil dobrou, a který špatnou volbu. Snažím se na věc dívat co nejvíc objektivně, jako člověk, který se zajímá o pohled z obou perspektiv. Samozřejmě se mi to nedaří úplně stoprocentně, protože jako muž cítím, že ve mně jejich dilemata otevřely zásadní otázky vztahující se k zodpovědnosti za sebe, rodinu a svoji zemi. Ale i přesto věřím, že film se nepřiklání na žádnou ze stran. 

 

Jak se Vám podařilo sehnat tak rozdílné protagonisty a co Vás vlastně motivovalo vybrat si toto téma? 

 

Vlastně to bylo dost náhodou. Na oslavě jsem se dal do řeči s kazatelem jedné z protestantských církví, který se mi zmínil o zajímavém fenoménu. Svěřil se mi, že za ním chodí množství mladých ukrajinských mužů, kteří s ním řeší pocity viny z nesplněné vojenské povinnosti. Pochopil jsem, že se jedná o téma, které se týká mnoha tisíc lidí v České republice a má velký společenský přesah. 

Sám nevím, jak bych se zachoval nebo rozhodoval v dané situaci. Chápu rozhodnutí zůstat s rodinou a postarat se o manželku s dětmi, ale také plně rozumím zodpovědnosti mužů, kteří brání bezpečnost své země. Podle stejné logiky jsem následně i vybíral svoje protagonisty. Chtěl jsem ukázat různá rozhodnutí a jejich konsekvence. 

 

Česko bylo naposledy v otevřeném válečném konfliktu za druhé světové války, takže i z tohoto pohledu je vlastně pro nás středoevropany těžké si představit, že bychom se v takové situaci ocitli. Těžká životní rozhodnutí známe jen z literatury. Proč je téma relevantní pro českého diváka?  

 

Vybral jsem si toto téma, protože jsem přesvědčený o tom, že pocitům viny z nesplněné vojenské povinnosti vlastně rozumí všichni dobří muži po celém světě, kteří se dostanou do této nemožné situace. A dobrými muži zde myslím ty, kteří jsou si vědomi své zodpovědnosti. Právě kvůli univerzálnosti tohoto dilema jsem se nakonec rozhodl tématu více věnovat a zpracovat ho do filmu. Osobně doufám, že pokud bych musel toto rozhodnutí jednou udělat, že se rozhodnu v té chvíli správně, ať už to bude znamenat cokoli. Ale dokud člověk v takto extrémní situaci není, nikdy úplně neví jak se zachová.

 

V jakých lokacích na Ukrajině jste točil? Měl jste možnost přiblížit se válečné frontě? 

 

Kvůli bezpečnosti svých protagonistů nemohu sdělit přesné místo, kde jsme na Ukrajině natáčeli. Přímo na frontě jsme sice nenatáčeli, ale jeden z natáčecích dnů jsme se štábem a s protagonistou Dimou strávili asi 15 km od hlavní fronty s Ruskem. 

 

Po cestě jsme viděli mnoho válkou zdevastovaných měst a vesnic. Velmi emočně náročné ale bylo, když jsme navštívili pomník padlých ukrajinských hrdinů této války. Šli jsme tam s Dimou, který tam ještě nikdy nebyl. Je to dlouhá alej, kde je jedna fotografie za druhou se jmény padlých.

Dima tam, aniž by to dopředu věděl, na jedné z fotografií uviděl svého blízkého kamaráda, kterého znal od dětství. Pro něj, a samozřejmě i pro nás všechny, to byl velmi emotivní okamžik. Tento moment je ve filmu také zachycen.

Cítil jste na těchto místech přímé nebezpečí? Jaká zde byla atmosféra? 

 

Naprosto. V dálce jsme slyšeli výbuchy. Byli jsme v místě, kde nebyla možnost schovat se před drony, takže atmosféra byla pro mě i pro štáb náročná. Dávali jsme si pozor, ale vyděšení jsme nebyli. Nejvíc nás ale překvapilo, že na tomto konkrétním místě byla nedaleko vesnice, v níž stále bydleli někteří její obyvatelé. Šokující pro mne bylo vidět, jak lidé v blízkosti fronty žijí vlastně úplně normálně - nakupují, chodí do práce, dělají běžné činnosti. Když se ale podíváte blíže a zeptáte se jich, jsou vyčerpaní, nervózní, v depresi. Ale stále statečně fungují a je vidět, že se je zlomit Rusům nepodařilo

 

Jak si vysvětlujete, že blízkost konfliktu nepřinutila civilisty opustit své domovy?

 

Prostě a jednoduše nemají kam jít. Nemají finanční prostředky, aby odjeli do jiného města, které by bylo dál od fronty a bezpečnější. Ten malý majetek, který mají, z pochopitelných důvodů odmítají opustit. Když je člověk na Ukrajině osobně, v blízkosti fronty, uvědomí si, jak moc se realita liší od toho, jak si válečný konflikt představujeme my z bezpečí České republiky. Z pohledu místních je například vzdálenost 15 kilometrů od fronty vlastně „bezpečná“.

I já jsem si velmi rychle zvykl na všudypřítomné nebezpečí a na to, že město, ve kterém jsme spali, bylo každou noc pod ruským ostřelováním. Abych se vyspal, vypnul jsem si v telefonu aplikaci, která upozorňuje, kde v mém okolí dopadají jednotlivé střely. Naši bezpečnost zajišťoval bezpečnostní expert a kriminolog Petr Pojman, takže jsem tyto obavy nechal na něm.

Díky moc za rozhovor. Kde můžeme Váš film vidět?

 

Náš film Raději žít, než být hrdinou? bude mít premiéru v rámci sekce dokumentárních filmů ku příležitosti čtyř let od invaze na Ukrajinu, které poběží v České televizi ve středu 25. února 2026 na ČT2 ve 21:30. Poté bude ke shlédnutí na tomto odkazu na webu iVysílání a také na YouTube kanále ČT dokumenty. 

 

 

Tagy