KOMENTÁŘ: Dosluhující prezident Miloš Zeman - jak jsem rozdělil společnost, plíživě a zákeřně

KOMENTÁŘ: Dosluhující prezident Miloš Zeman - jak jsem rozdělil společnost, plíživě a zákeřně
Autor fotografie: Občanská demokratická strana, flickr (CC BY 2.0)|Popisek: Přemysl Sobotka a Miloš Zeman
25 / 01 / 2023, 12:00

Miloš Zeman, jedna z výrazných porevolučních politických postav, se odebere za několik týdnů do politického důchodu, v němž už jednou skončil. Tentokrát to je však definitiva. Zeman byl více než kontroverzním politikem ve všech svých funkcích, prezidentské nevyjímaje. Jaké dědictví po sobě vlastně zanechal?

Miloš Zeman je postavou, kterou zná snad každý, i když se nenoří zrovna  do hloubek politického zákulisí. Zeman na sebe pooprvé výrazněji upozornil, když v Technickém magazínu ještě před rokem 1989 zveřejnil kritický článek, který na základě jasných srovnávacích ukazatelů popíral úspěchy socialistické výstavby, stal se tak přirozeně kritikou KSČ. Za svůj odvážný článek si sice odnesl Zeman výpověď ze zaměstnání, nicméně jeho další životní cesta tím byla v podstatě předurčena, a tou byla vysoká politika.

V lednu 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění jako bezpartijní a hledal svůj politický domicil. Neměl ještě podle vlastních slov na začátku devadesátých let ujasněnou ideovou orientaci, která nakonec vykrystalizovala v podobě ČSSD, jejíž se stal v roce 1993 předsedou. Bývalý prognostik Zeman se pustil plnou parou do politické práce a již brzy se stal nepřehlédnutelnou figurou pro své nekompromisní jednání. V roce 1996 pod Zemanovým vedením zaznamenala ČSSD skvělý výsledek, když získala 26,44% hlasů, což znamenalo v konečném účtování druhou příčku za ODS. Ta poté sestavila menšinový kabinet společně s KDU-ČSL a ODA.

V roce 1998 si už mohl zeman vychutávat opojné pocity vítězství nad svým odvěkým rivalem. Ve volbách 1998 vytáhl Zeman ČSSD k výsledku přes 30% hlasů a za sebou nechal o jednu délku právě ODS. Vznikla ,,nenáviděná" opoziční smlouva, která vydržela do dalších voleb v roce 2002. Tam si Klaus věřil, že Zemana porazí a sestaví standardní vládu. Leč se tak nestalo a znovu triumfovala ČSSD, střídání stráží nastalo jak na pozici šéfa ČSSD, tak premiéra, jímž se stal pro řadu lidí nevýrazný a uzavřený Vladimír Špidla.

Zeman si začal brousit zuby na prezidentský post a měl za to, že nemůže být nezvolen vzhledem k výsledkům voleb a své (domnělé) podpoře mezi straníky. Únor 2003 však Zeman vyvedl z omylu, rozčarování, že jej nepodpořili i někteří věrní straníci, se ukázalo při jeho ,,legendárním" útěku z prezidentské volby. Zeman se uchýlil na Vysočinu na svou chalupu do ,,dočasného" důchodu. Nicméně posléze se začal znovu angažovat v nově založené Straně Práv Občanů-Zemanovci (SPOZ), která byla vytvořena natruc ČSSD, jíž měla odčerpat hlasy v dalších volbách. A to se také stalo. I když ČSSD už pod Jiřím Paroubkem zvítězila ve volbách, nestačilo to na sestavení funkční vlády i z toho důvodu, že SPOZ odčerpala sociální demokracii několik potřebných procent hlasů.

Zemanova hlavní pomsta tak byla dokonána, i když ČSSD škodil i nadále. Ale to nebylo z jeho strany zdaleka všechno. Zeman oznámil, že bude znovu kandidovat v roce 2013 na nejvyšší ústavní funkci. Stále těžká politická váha se ve druhém kole postavila Karlu Schwarzenbergovi, kterého v podstatě v debatách porazila na hlavu, i když zapojila tradiční míru sebevědomé demagogie a svérazné manipulace s fakty. Na Hrad tak přišel nejen člověk, který dokázal ČSSD dostat ode dna až do Strakovy akademie, ale na odvěkém sídle českých králů zřetelně zavlál proruský duch, ztělesněný jeho poradcem bez prověrky Martinem Nejedlým a dalšími. Přednostní orientace na čínské a ruské byznysové zájmy se stala předmětem ostré kritiky občanských stran, které vyčítaly hlavě státu, že provádí zahraniční politiku v rozporu s tou vládní, tedy prozápadní.

Ve svém prvním funkčním období dal o sobě Zeman vědět několika kontroverzními kroky. Po konci Nečasovy vlády v červnu 2013 ignoroval vládní koalici, která prosazovala na post premiéra Miroslavu Němcovou, a byla připravena mu ,,dodat" mu 101 hlasů, jak požadoval, místo toho však natruc jmenoval svého přítele Jiřího Rusnoka, dřívějšího ministra Zemanovy vlády. Po předčasných volbách v roce 2013 byl Zeman hlavní postavou tzv. lánského puče, který měl ,,odstřelit" řádně zvoleného předsedu strany Bohuslava Sobotku. Michal Hašek a další však schůzku popřeli, což se později ukázalo jako lež. To ,,nejlepší", nebo možná nejostudnější, podle toho, jak se to bere, si nechal Zeman na konec prvního mandátu.

Dne 4. května 2017 nechal Zeman na Pražském hradě připravit sál na akt podání demise předsedy vlády do rukou prezidenta. Předseda vlády Bohuslav Sobotka však přišel o probíhající vládní krizi diskutovat, nikoli podat demisi. Prezident tento fakt ignoroval, pronesl připravenou řeč a během proslovu Bohuslava Sobotky jakoby uraženě odešel ze sálu.

Zeman poměrně dlouho neřekl, jestli se bude ucházet o druhé funkční období. Když to potvrdil, začalo se spekulovat tu potichu, tu nahlas o jeho soupeři, který by měl už vážnou šanci jej porazit. V druhém kole prezidentské volby v roce 2018 jím byl akademik Jiří Drahoš, který měl slušně našlápnuto k tomu, aby se stal skutečně novou hlavou státu. Nicméně se v diskusích nevýrazný akademický rétor dostal do hluboké defenzivy, nedokázal čelit setejně jako Schwarzenberg Zemanově nevídané slovní kanonádě okořeněné manipulací a polopravdami, které byly korunovány obviněním, že Drahoš chce s otevřenou náručí vítat v ČR migranty. Kýbl špíny byl vylit a Zeman mohl slavit opět vítězství, Drahoš se později stal senátorem.

Očekávalo se, že se Zeman ,,utrhne ze řetězu", protože již další mandát neobhajoval, a to se také stalo. Ještě více zintenzivnily vazby na Rusko, Zeman se stal ještě arogantnějším. Dnes již do politické historie vstoupila nechota jmenovat trojici docentů profesory, z nichž jeden, Jiří Fajt, si dovolil Zemana nevolit v prezidentském hlasování. Zeman také usiloval o to, aby byl hacker Jevgenij Nikulin vydán do Ruska místo USA, a činil nemístný nátlak v tomto směru na tehdejšího ministra spravedlnosti Roberta Pelikána.

Kritici Zemanovi často také vyčítali i to, jak zachází s ústavou a jejími jednotlivými články. Zeman to názorně demonstroval na odmítnutí jmenovat nového ministra kultury Michala Šmardy, kterého navrhla ČSSD. Mnozí ústavní právníci namítali, že se Zeman pohybuje mimo rámec ústavy a jmenovat kandidáta, kterého navrhla konkrétní strana, prostě musí. Šmarda se však nakonec ministrem kvůli umanutosti hlavy státu stejně nestal.

Největší kontroverze se ovšem vedly a stále vedou nad tím, že Zeman cíleně rozdělil společnost, aby mobilizoval své příznivce, kteří měli být v pravou chvíli nejvíce slyšet. Společnost je přirozeně vždy rozdělená, především názorově, nicméně Zeman aktivně přispíval k prohloubení těchto příkopů a uměle vháněl znesvářené skupiny do konfliktu, z něhož potom politicky těžil. Mnozí mu to dodnes vyčítají, když upozorňují na fakt, že by to měl být právě prezident, který má naopak přispět k zasypání příkopů a společnost stmelovat.

Objektivně vzato to byly z úst Zemanových pouhé prázdné proklamace bez určitého obsahu. Zemanovo dědictví v roli hlavy státu je tak velmi sporné jako u jeho předchůdce. Není pochyb o tom, že si zcela přizpůsobil úřad k obrazu svému a podle toho jednal, stal se v řadě ohledů prezidentem aktivistickým, vyvolávajícím záměrně konflikty a střety na politické scéně. Společnost tím nahlodával, rozděloval, což přirozeně nemohlo zůstat bez protireakce. Musíme vzít v potaz také Zemanovo osobnostní nastavení - jeho zvlášť nabubřelé ego, nadutost aroganci, ,,jájinkovství". Na druhé straně musíme ocenit Zemanovo rétorické mistrovství a umění hovořit spatra prakticky o všem.

Zeman mohl být určitě lepším prezidentem, pokud by toto ego potlačil a nastavil svůj morální kompas směrem ke stmelování lidí či jednotlivých skupin, které mají k sobě daleko. V tomto hledu Zeman nepochybně selhal, ač se stále zaklínal tím, že pro stmelování národa bude vždy činit maximum.  Takto se ně něho bude vzpomínat jako na hlavu státu, která záměrně společnost rozeštvávala, aby dosáhla svých politických cílů, leckdy zcela malicherných.



Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace