EU a NATO jsou neschopné se postavit diktátorovi Erdoganovi. Doplatili na to Kurdové (Komentář Lumíra Němce)

EU a NATO jsou neschopné se postavit diktátorovi Erdoganovi. Doplatili na to Kurdové (Komentář Lumíra Němce)
26 / 10 / 2019, 18:00

Prezident Donald Trump prohlásil, že bude chránit ropné oblasti v Sýrii a je připraven posílit americkou vojenskou přítomnost v oblasti. Prohlášení Trumpa v posledních 14 dnech mi silně připomínají kostelní korouhvičku, která se otáčí podle větru. Stejným způsobem mění prohlášení i Trump v reakci na vývoj situace v Sýrii. I další světoví státníci se předhánějí v jalových prohlášeních, ale pro změnu situace V Sýrii fakticky nedělají nic. Přitom to, co se děje v Sýrii, by nemělo nechat nikoho úplně chladného. I když se to děje tisíce kilometrů od České republiky, tak tyto události budou ovlivňovat i život u nás doma.

Na celou tragédii turecké invaze do Sýrie se dá dívat z několika pohledů. Zaprvé je to obrovská tragédie pro sta tisíce lidí, kteří opouští své domovy ve strachu před tureckou invazí. Jsou to obyčejní lidé, kteří nechtějí nic jiného než pouze žít v míru bez války a ne umírat pod tureckými bombami. Druhým úhlem pohledu je zrada USA, EU i NATO na kurdském národu. Nechali jsme na holičkách lidi, kteří bojovali proti Islámskému státu a nebýt jejich obětí, tak by Islámský stát stále existoval ve své původní podobě, nebo bychom za toto vítězství zaplatili životy stovek vojáků, protože válka se nedá vyhrát pouze ze vzduchu. Třetí úhel pohledu ukazuje na naprostou neschopnost a bezzubost jak EU, tak i NATO. Ustupujeme jednomu agresivnímu diktátorovi (Erdoganovi) a necháme ho dělat, co se mu zlíbí, a on toho využívá. Pod záštitou boje proti terorismu napadl území sousedního státu a jeho milice islámských fanatiků s podporou armády masakrují civilní obyvatelstvo.

Na druhou stranu nedělá nic jiného, než NATO pod vedením USA provádí posledních téměř dvacet let. Pod pláštíkem exportu demokracie nebo boje proti terorismu „rozesíráme“ relativně funkční systémy o kterých tvrdíme, že jsou špatné a nahrazujeme je vládou chaosu. Myslím, že Irák a Libye jsou toho příkladem. Nemyslím si, že by Saddám Husajn nebo Muammar Kaddáfí byli nějací lidumilové, ale ve srovnání s tím, co vzniklo po našem exportu demokracie a jejich odstranění by se asi mnoho obyvatel Iráku nebo Libye rádo vrátilo pod křídla těchto diktátorů.

Už během mého pobytu v Iráku v roce 2004 jsem se nesetkal s nikým, kdo by Sadáma vysloveně nesnášel. (Faktem je, že jsem se pohyboval převážně mezi sunnity). Na můj dotaz jestli jsou rádi, že se ho zbavili mi odpovídali:“ Je pryč, no a co. Za něj jsem se nemusel bát jít koupit oříšky na tržiště a mít strach, že mě někdo zabije nebo mi unesou dceru“. Nedávno jsem se při jedné příležitosti setkal s několika Libyjci a jejich odpovědi na vývoj situace byly dost podobné.

Když vidíme vývoj situace v Turecku, tak se nejedná o nic jiného, než o upevňování moci dalšího diktátora, který má ovšem oproti výše jmenovaným velkou výhodu. Vládne zemi, která je členem NATO, má druhou největší armádu v NATO a Turecko je z geopolitického hlediska pro NATO velmi důležité. Takže na rozdíl od Sadáma a Kaddáfího ho necháme beztrestně likvidovat politické odpůrce a masakrovat civilisty. Podle mého názoru je ovšem pouze otázkou času, kdy se nám toto strkání hlavy do písku vymstí. Erdogan si jasně uvědomuje, že mu jeho agresivní politika vychází. A myslím si, že hraniční oblastí Sýrie to neskončí.

 

Autor: Lumír Němec

Tagy článku