Řešit migrační vlnu přes kvóty jsem vždy odmítal a vždy hlasoval proti. Dokázal jsem si totiž představit, jak to bude v praxi probíhat a proč tento projekt nemá šanci vyjít. Současnou žalobu Komise proto považuji za absurdní.
Evropská komise podala na ČR, Maďarsko a Polsko žalobu za to, že nesplnili svůj závazek přijmout z Itálie a Řecka běžence podle kvót. Za zmínku stojí, že tento závazek vůbec neodhlasoval Evropský parlament, kde se vždy kvóty navrhovaly jako rezoluce (= nepovinný a nevymahatelný poziční dokument), ale další vrcholný orgán EU – Rada Evropské unie. Proto bylo rozhodnutí závazné a jako europoslanci už jsme nemohli absolutně nic ovlivnit.
Tehdy v září 2015 hlasovalo PRO 23 zemí, proti byly jen čtyři země, konkrétně Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Rumunsko. Polsko tenkrát hlasovalo také pro, ačkoliv se poději připojilo ke kritice. Toto hlasování v Radě pak žalobou k Evropskému soudnímu dvoru napadlo Slovensko a Maďarsko s tím, že hlasování mělo být jednomyslné a ne pouze přes kvalifikovanou většinu, což jim bohužel bylo zamítnuto.
Socialistický experiment s lidmi jsem kritizoval od počátku
Když v roce 2015 udeřila nejsilnější migrační vlna a hraniční země EU skutečně byly pod nečekaným a téměř nezvladatelným náporem tisíců běženců. Relativně jsem proto chápal, proč kolegové kvóty navrhli. Je to poměrně logické řešení, pokud by se jednalo o zboží. V obchodu totiž platí, že pokud mám přeplněný jeden sklad, prostě pošlu kamion do jiného skladu, kde přeci ještě místo mají. Jenže tady se nejedná o nějaké krabice s počítači, ale o lidi, kteří mají své přání, potřeby, přátele a je nutná i následná dlouhodobá péče.
Kolegové si to také očividně představovali tak, že jen rychle přijede náklaďák, zboží odveze a jednoduše uskladní jinde. Nedokázali se vžít ani do situace, co by se stalo, kdyby se nejednalo o počítače, ale třeba o zmražené rybí maso, které je velmi náročné na skladování, přepravu a je zde pak velký risk, že se to rozmražené zkazí, stane se infekčním a než se pracně podaří zlikvidovat, může mnoho lidí onemocnět. Každý obchodník si proto vždy vybere jen ty nejlepší kusy a nebude si nikdy kupovat už na první pohled nepoužitelné zboží, s nímž by měl jen starosti a další zbytečné výdaje.
A už vůbec jim nedošlo, že lidé jsou sami schopní se pohybovat, přesunovat, jako kdyby oni sami nikdy neodmítli nepovedené jídlo, nestěžovali si na neuklizený pokoj v hotelu, neposlali dál nevhodný dar či by šli pracovat do jakékoliv země v zahraničí, hlavně, že to není „doma“ – a klidně třeba Antarktidu!
Řešení přes kvóty je jednoduše takové šup na krávu, už je tele, kdy se jen rychle něco vymyslelo, odškrtlo se to a jdeme řešit „důležitější věci“, třeba #metoo!
Cesta do země zaslíbené
Lidé, kteří dojdou do Evropy, museli projít už několika bezpečnými zeměmi a platí, že i cest do Evropy je hodně, nemusí třeba jen do Itálie, což také nedělají a využívá se i Španělska, Malty atd. Jde žádat o azyl třeba z uprchlických táborů v Libanonu, Jordánsku či Iráku, jak ostatně v Česku víme třeba díky projektu křesťanských uprchlíků z Erbílu, kteří přijeli do ČR až v momentě, kdy jim byla schválena žádost o mezinárodní ochranu a přesídlení.
Pokud ti skutečně vzdělaní chtějí v Evropě práci, mohou si ji sami najít napřímo a není nutné využívat institutu azylu. Pracovní víza normálně existují a třeba v ČR legálně pracujících cca 500 000 cizinců je tomu důkazem, kdy bych třeba vyzdvihl americkou firmu ExxonMobil, která v Praze zaměstnává přes 1 200 lidí ze 70 různých národů včetně mnoha afrických zemí, jimž s přesídlením aktivně a na svou zodpovědnost pomáhá.
S touto znalostí problematiky jsem proto kvóty vždy odmítal jako nástroj, který k cestě motivuje ještě více ekonomických migrantů a problémy skutečných uprchlíků nejen příliš nevyřeší, ale ještě na to doplácejí, protože lidé pak nemají zájem pomáhat vůbec nikomu.
Proč nefungovaly první kvóty
V celé diskuzi o nefunkčnosti kvót chybí podrobné argumenty. Kritikům stačí příklady z praxe podobné naší zkušenosti s už výše zmíněným projektem křesťanů z Erbílu, který skončil fiaskem, protože část z uprchlíků prostě odjela do Německa a část zpět do Iráku. To se dělo všude – ti lidé z jednotlivých zemí utíkali a je proto relevantní argument, že nemá smysl, aby azyl udělovala jiná země než ta, do níž migrant vstoupil jako první.
psali jsme: Francie kvóty potřebuje: hřímal na mítinku prezidentský kandidát Fillon
To ať to klidně dělá ta jedna, kde se lépe přizpůsobí všechny podmínky pro azylovou proceduru, snadněji se přidá (třeba propůjčí z jiných zemí) personál, s více zkušenostmi vše může jít rychleji a hlavně odpadnou bezpečnostní rizika spojená se všemi možnými přesuny ještě zcela neprověřených lidí. Pokud migrant azylovou procedurou neprojde, jako stále zadržovaného na jednom místě jej i mnohem snadněji deportujeme do vlasti.
Obhájci (hlavně Komise) však argumentují tím, že země neměly dostatečnou snahu ty kvóty naplnit. Nemyslím si to. Podle mě udělala většina z nich maximum. Jen nešli za hranici sebedestrukce.
Jak to bylo s běženci v Itálii a Řecku
Představme si situaci na místě, tedy přímo na hranicích a v azylových táborech - nejprve v případě, kdy vše funguje tak, jak má. Skupina cizinců se vydá do Evropy. Dojdou k hotspotu, kde jim přes databáze interpolu zkontrolují pravost dokladů (pokud nemají, ověření a registrace se dělá přes otisky prstů) a zeptají se na účel cesty.
Pokud odpoví: „Jsme uprchlíci a chceme získat azyl,“ tak je přemístí do center pro žadatele o azyl, kde jsou s nimi vedeny systematické rozhovory a provedeny další a důkladné bezpečnostní kontroly, zda třeba někde v životopise nemají lichý měsíc, kdy mohli absolvovat teroristický výcvik či se nepohybovali mezi známými radikály a jednoduše dál pokračuje proces k získání mezinárodní ochrany. A to i v případech, kdy je žadatel z nějaké bezpečné země a klasickým válečným uprchlíkem očividně není.
To se děje ze dvou důvodů. Za prvé i v jinak demokratických státech může nastat nějaký exces. Druhý důvod je, že pokud se opravdu neudělá poctivě celé řízení a žadatel není jednoznačně zamítnut ve všech bodech, často tito odmítnutí přes různé sluníčkové neziskovky podávají odvolání a prodlužují si tak neoprávněný pobyt v Evropě. Proces udělování mezinárodní ochrany tak trvá a nejde to příliš zrychlit, pokud někde nechceme udělat fatální chybu.
Co udělala Itálie a Řecko v roce 2015 bylo, že 160 000 běženců jen umístila do uprchlických táborů. U těchto lidí udělali registraci, kontrolu, zda u sebe nemají zbraně a zběžné ověření, že se jedná o Syřany a Iráčany, kteří jsou obecně pro azyl předschválení (ne každá země má tak přísně nastavené podmínky přijímání jako ČR a někde to stačí – vlastní dodatečné kontroly ale nezakázali). Čekali, že země najedou s autobusy, odvezou si svůj dle kvót přidělený počet a zajistí veškerý zbytek včetně integračního procesu.
Většina zemí včetně České republiky šla ale tou nejekonomičtější a nejbezpečnější cestou, kdy vlastně nechápu, jak někdo mohl byť jen očekávat něco jiného. Do italských a řeckých táborů poslala svoje pracovníky bezpečnostních složek a překladatele. Ti čeští na místě zjistili, že naše kritéria pro udělení azylu splňovalo pouze 12 lidí. Další tam nebyli, protože si je buď rozebraly země, které byly rychlejší nebo se vůbec nejednalo o uprchlíky. Těchto 12 se pak převezlo do ČR.
Podobně se zachovala většina zemí, protože je to finančně nejefektivnější a celkově nejpraktičtější. Vzít si třeba až deseti tisíce lidí s tím, že už dopředu vím, že jim jen budu tak půl roku hradit stravu, ubytování, musím je nechat projít všemi finančně nákladnými prověrkami a testy, abych je až pak mohl odmítnout, opravdu žádný dobrý hospodář neudělá - stejně jako by si obchodník nekoupil to rozmrzlé a zkažené rybí maso z úvodního příkladu. A žádný soudný člověk to po něm ani nemůže chtít. To není solidarita, to je opravdu jen výzva ke střelení se do vlastní nohy.
Neudělá to ani žádný odpovědný člověk s i jen základními znalostmi z oblasti bezpečnosti, protože si uvědomí, jak problematické jsou návraty odmítnutých žadatelů do domovských zemí. To je ale na další samostatný článek. Proč mi to tolik nevadí u hraničních zemí, jsem vysvětloval už v části „proč nefungovaly první kvóty“.
Žaloba Komise a další diskuze o kvótách jsou pro mě zklamáním
Shrňme to. První jednorázové kvóty byly naplněny na pouhých 20 %. To v žádném případě není úspěch. Už se i zdálo, že jsme Komisi naše argumenty ohledně nesmyslnosti kvót vysvětlili, protože o nich Juncker přestal ve svých projevech mluvit a v návrhu revize Dublinského systému tam od Komise žádné další trvalé a povinné kvóty nebyly, ale bohužel se zase objevili lidé, kteří je vytáhli a ač jsem pro blokaci návrhu udělal maximum (viz článek Vzpoura europoslanců: v Bruselu bojují proti kvótám na uprchlíky s videem, jak mi teď kolegové nemohou přijít na jméno), nepodařilo se. Jen to posílilo hlasy některých členů Komise, aby se skutečně podala žaloba na neplnění povinnosti.
psali jsme: Soud EU zamítl žalobu Slovenska a Maďarska na uprchlické kvóty
Ta žaloba je jednoduše absurdní nejen kvůli faktu, že kvóty splnila na 100 % jen jedna jediná země, a to Malta s nutností převzít 425 lidí, ale také proto, že je mířena také proti Maďarsku, které jako hraniční země udělilo azyl dvakrát většímu počtu lidí, než po něm kvóty požadovaly – jen to nebyli ti kontroverzní běženci z Itálie a Řecka, ale skuteční uprchlíci.
Postup Komise proto v žádném případě nijak nebudu obhajovat, jako to dělá většina mých českých kolegů. Je to pro mě jen obrovské zklamání a budu proto dál s maximálním nasazením bojovat, aby další kvóty nebyly a žaloba skončila nejvýše přátelským napomenutím. Této zkušenosti jen využiju pro další práci a snahu o reformu EU, protože není dále možné, aby politici rozhodovali jen od stolu v Bruselu a nedocházelo jim tak, že s lidmi se jako se zbožím zacházet nedá.
Hezký den a veselou mysl!
Nepřehlédněte na Security magazínu: Historie - vnímáme dějiny v souvislostech a nadhledem. Sledujte nejdůležitější okamžiky historie. S námi víte více
Autor: Tomáš Zdechovský (europoslanec za KDU-ČSL)