Evropská unie poprvé ve své historii staví uniformovaný sbor - pohraniční a pobřežní stráž

O společné evropské armádě jako ozbrojených silách Evropské unie hovoří jisté politické kruhy a směry dlouhou dobu. Jednou ze zastánkyň politiky ustavení takové síly je současná předsedkyně Evropské komise a bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyen. Nyní byl ohlášen plán méně ambiciózní, ale v jistém ohledu může v dalších snahách o vybudování společné evropské armády hrát roli. Do roku 2027 chce Evropská unie disponovat deseti tisíci příslušníky nového pohraničního a pobřežního sboru s cílem "reprezentovat toto seskupení na jeho hranicích." Sbor má mít také zálohu rychlé reakce pro intervenci v krizových situacích. Skutečnost bude ale asi trochu jiná.

Evropská pohraniční a pobřežní stráž (European Border and Coast Guard, můžeme-li tedy ještě nějakou dobu používat po Brexitu angličtinu) bude na hranicích Evropské unie toto uskupení reprezentovat, uvedla ve svém prohlášení agentura Frontex.

Maltská poslankyně Evropské parlamentu, členka Nacionalistické strany (jedné ze dvou velkých maltských stran), Roberta Metsola uvedla: "Tento zákon změní způsob, jakým Evropská pohraniční a pobřežní agentura řeší migraci, včetně zajištění přítomnosti deseti tisíc členů pohraniční stráže a personálu; podpoří tím boj proti přeshraničnímu zločinu; bude chránit základní práva a pomáhat účinnému navracení těch, kdo nemají nárok na ochranu. Řídíme se zásadou být spravedliví vůči těm, kdo potřebují ochranu, rozhodní vůči těm, kdo na ni nemají nárok, a přísní vůči těm, kdo se snaží zneužít nejzranitelnější lidi na planetě. Občané to žádali, my jsme to zařídili - v rekordním čase."

Podle Evropského parlamentu bude nová organizace schopná podporovat návratové procedury v členských státech například tím, že bude identifikovat nelegálně zde pobývající osoby a pomáhat národním úřadům při získávání cestovních dokladů.

Zní to naivně? Nepřekvapivě. Takový záměr se poněkud míjí s řešením hlavních problémů repatriací. Těmi je jednak nejasné rozhodování o tom, kdo a podle jakých kritérií ochranu potřebuje a má na ni nárok, a kdo nikoli. To dále komplikuje institut "strpění", kdy i ti, kdo nárok na ochranu nemají, mají možnost na území EU setrvat. K faktu, že do Evropy se dostanou ti "silní", protože cesta je nákladná a nebezpečná, přistupuje druhý hlavní problém: absence repatriačních dohod se státy, pokud se již vůbec podaří spolehlivě u lidí bez dokumentů prokázat, odkud pocházejí. Jejich domovské státy je odmítají přijmout, případně se vráceným migrantům nedaří přes finanční podporu uchytit a mnozí zkoušejí "štěstí" podruhé. A nad vším stojí obecně největší dilema. Jestliže efektivní ochranu vnější hranice na souši lze civilizovaně řešit bez aktivního násilí do jisté míry pomocí plotů či zdí, na moři do hry vstupuje problém bezpečnosti migrantů, které nám pašeráci posílají na přeplněných a nespolehlivých nafukovacích člunech.

Při přečtení titulku o deseti tisících příslušnících pohraničních a pobřežní stráže si každý okamžitě představí ozbrojený sbor, který bude hranice a pobřeží efektivně, v tedy rámci platných zákonných mezí i silou, chránit. Ve skutečnosti půjde o sbor, který má, zdá se, asistovat existujícím národním institucím ve výkonu jejich administrativních činností, jimž ale mnohem více než personální nedostatky stojí v cestě legislativa zcela neodpovídající současné situaci, a faktická nemožnost ji prakticky řešit, když už zde lidé bez nároku na jakoukoli formu ochrany jsou. Fyzická ochrana vnější hranice EU tak nadále zůstává především a takřka výlučně v gesci národních států a jejich tím pověřených ozbrojených složek, případně koordinovaných agenturou Frontex, a jde o pojem, alespoň na linii pobřeží, v zásadě velmi prázdný.

Zpráva přichází v době, kdy agenturu Frontext vyšetřuje úřad pro boj proti podvodům OLAF. Agentura měla vytlačovat čluny přeplněné migranty od pobřeží na volné moře. Pokud zrovna nešlo o čluny, na nichž si cestu do Evropy migranti vynucují tím, že s sebou mají malé děti. Aniž by kdokoli řekl, jakým způsobem se mají země Evropské unie efektivně bránit nelegální migraci, formálně trváme na vybroušených výkladech úmluvy o uprchlících. Máme povinnost každému umožnit požádat o azyl. Bez ohledu na čísla i způsob, jakým se na území EU dostává. Lodě pobřežní stráže prý manévrovaly tak, aby způsobené vlny zahnaly čluny plné lidí od pobřeží. Vnitrozemští komentátoři jsou takovými praktikami zděšení. Odpověď na otázku, proč tedy vlastně pobřežní stráž vůbec existuje, je zřejmá: jejím úkolem je migrantům pomoci překonat nástrahy moře a dopravit je co nejbezpečněji na pevninu. Tak jak to sledujeme roky mj. při přepravě běženců z Libye, jimž pobřežní stráž dělá taxislužbu, se kterou pašeráci lidí kalkulují jako s pevnou součástí svého systému obživy.

V tomto kontextu vypadá zpráva o vzniku uniformovaného sboru EU nazvaného pompézně pohraniční a pobřežní stráž poněkud rozporuplně. S ohledem na dlouhodobou více než vstřícnou politiku EU vůči nelegální migraci ve všech jejích souvislostech nelze v žádném případě očekávat, že jde o začátek snahy učinit vnější hranici EU v nových podmínkách masové migrace nelegálně neprostupnou. Evropské unii vadí postupy vlastní agentury, jimiž tato fyzicky migrantům brání v dosažení evropského pobřeží. Je zcela nepředstavitelné, že by nový sbor měl nasazovat proti migrantům jakékoli silové prostředky. A tedy budou čluny dále připlouvat a lidé z nich budou i nadále na území EU pronikat.

Na webu agentury Frontex se dočteme, že v roce 2020 klesl počet zaznamenaných nelegálních překročení vnější hranice EU o 13 % na přibližně 124 tisíc. Jinými slovy v době proticovidových opatření, která v různých obdobích nabývala mimořádně restriktivních rozměrů, připutovaly do EU nelegálním způsobem (úřady se naučily říkat "irregular migration", tedy nepravidelná migrace, zní to lépe než "nelegální") větší Liberec nebo Olomouc. Jednotlivě byli stále nejpočetnější Syřané (resp. údajní Syřané), ale v součtu samozřejmě jde, tak jako každoročně, převážně o migraci africkou.

V každém případě si EU nyní vyzkouší, jaké to je mít vlastní, sobě podřízený uniformovaný sbor. Začínat má letos v síle pěti tisíc, v roce 2023 má dosáhnout stavu šesti tisíc, o dva roky později osmi tisíc a do roku 2027 jej má tvořit deset tisíc osob. Jakmile bude ustaven, jeho militarizace bude snadná. Frontex vznik sboru představil videem, kde si za zvuku bubnů model v uniformě zapíná bundu, zatímco ho kamera oblétá ze všech stran, a na závěr nám před vlajkami EU salutuje.

Ukáže-li se nová formace být v budoucnu zárodkem ozbrojených sil pod vlajkou EU, nelze zatím s jistotou říci. Pochybovat o jejím smyslu a možnosti efektivně přispět k citelnému omezení nelegální migrace ze zemí třetího světa je ovšem na místě. Na to nejsou potřeba nové uniformy, nášivky a fangličky, ale prostředky a pravomoci odpovídající probíhajícím jevům.

Zdroj: ukdefencejournal.org.uk; frontex.europa.eu

Tagy