Fotbalisté a jejich prezident

Fotbalisté a jejich prezident
Autor: flickr.com (CC BY-ND 2.0) |Popisek: Recep Erdogan
15 / 06 / 2018, 08:30

Němečtí fanoušci se nechtějí smířit s tím, že dva členové národního týmu mají blízko k tureckému prezidentovi.

Aféra kolem obou fotbalistů začala zhruba před měsícem, kdy se oba sportovci sešli v Británii s tureckým prezidentem Erdoğanem. Nechali se s ním vyfotit, darovali mu dresy klubů, za které hrají (Mesut Özil působí v Arsenalu, Ilkay Gündoğan v Manchester City FC) a Gündoğan doplnil darovaný dres ještě ručně psaným věnováním „S velkou úctou mému prezidentovi.“ Fotbalisté si možná mysleli, že událost zůstane v utajení, jenže Erdoğanova politická strana AKP vzniklé fotky nasdílela na sociálních sítích. V předvolebním boji se každá fotopříležitost hodí a Turci mají fotbal rádi.

Fotografie vyvolaly v Německu značné pozdvižení. Oba pánové hrají za národní tým a mají SRN reprezentovat na blížícím se světovém mistrovství. (V „nároďáku“ je ještě jeden etnický Turek, Emre Can, který schůzku s Erdoğanem odmítl.) Özil dal přednost mlčení, Gündoğan se snaží svůj přešlap nějak vysvětlit, ale moc mu to nejde.

psali jsme: Evropané, jste vnuci nacismu! prohlásil Erdogan

Novináři zjistili, že Gündoğan ani dvojí občanství nemá, je to papírově pouze Němec. Jeho prezidentem by tedy měl být Frank-Walter Steinmeier. Teoreticky. Prakticky to nejspíš s Gündoğanovou loajalitou vůči rodné zemi (narodil se v Gelsenkirchenu) nebude až tak žhavé – a to je přesně důvod, proč na něj teď němečtí fanoušci z tribuny pískají, kdykoliv se dostane k míči.

Fotbalová mistrovství – ať už Evropy či světa – mají v německé kultuře zvláštní postavení, protože je to jediná příležitost, kdy se běžný Němec může proběhnout po ulicích se státní vlajkou na rameni, ozdobit své auto národními barvami a zakřičet si Deutschland, Deutschland, aniž by byl za neonacistu. Olověné břímě Kriegsschuld, pocitu viny za způsobené války, je dočasně odloženo. Mimo sportovní svátky je moderní Německo na jakékoliv projevy národovectví velmi přecitlivělé. Kdo moc (popravdě: i jen trochu) fangličkaří, upadá do podezření z pravicového extremismu.

Obzvláštní kulturní kontrast můžete zažít, jedete-li z Hamburku vlakem či autem do Dánska. Až po hranici ani nevíte, kde se vlastně nacházíte, protože vlajka s národními barvami nebývá v Německu běžně k vidění; jediná příležitost, kdy ji bezpečně zahlédnete, je ta, když míjíte nějaký přístav, ve kterém kotví lodi. Pak se dostanete na hranici, a hned za Flensburgem uvidíte změnu. Od Padborgu dále je země plná dánských vlajek na každém rohu a před každým domem. Krajina stejná, architektura taky (nekonečné řady červených cihlových domků, kam oko dohlédne), ale ve vnímání vlastní identity nastal během pár kilometrů zásadní skok.

psali jsme: Evropané, nikde nebudete v bezpečí, hrozí Erdogan

Z hlediska České republiky je dobře, neprožívají-li Němci svoje němectví příliš silně. Kdykoliv tak v historii činili, měli jsme pak v kotlince vážné problémy. Mám však pocit, že s poválečným vykořeňováním německé identity se to přehnalo opačným směrem. Lidé nějakou identitu potřebují a velmi silná je tato potřeba právě u dětí imigrantů. Kam se má druhá generace integrovat, když hostitelský národ trpí intelektuálním mindrákem z vlastních dějin?

Nechci nijak omlouvat Özila a Gündoğana, jsou to dospělí lidé a měli by mít dost rozumu na to, aby veřejně nepodporovali uřvaného sultána z Anatolie. Ale zároveň tenhle případ dobře ilustruje, že sebevědomá, byť třeba zaostalejší kultura (a Turecko není – mimo turistického pobřeží – ani přibližně na vývojové úrovni Německa) představuje pro své potomky přitažlivější identitu než bohatý a rozvinutý národ, jehož obsesí je vlastní špatnost a historické hříchy. Pak to může skončit vznikem masivní páté kolony, která je ochotna poslouchat rozkazy z cizích hlavních měst.

Ještě, než se rozloučíme: ani to mávání vlaječkami u fotbalového mistrovství, na evropské poměry relativně krotké, neprochází u německé levice s porozuměním. Při každém mistrovství se do ulic vydává Antifa a krade ozdobné návleky z autozrcátek apod. V lepším případě nechá aspoň zrcátko na místě, v horším jej za trest ukopne; a jsou-li aktivisté hodní, zanechají tam řidiči předtištěný vzkaz, ve kterém vysvětlují, že vlaječku odstranili proto, že podněcovala nacionalismus. Pěkně genderově korektně.

visačka

A jestli vás zajímá, co se pak s těmi ukradenými vlaječkami děje? Zápalná oběť, co jiného.

vlajka

I to je součástí moderního Německa – obřadná sebenenávist na levém okraji společenského spektra, z jejíchž rituálů poněkud mrazí v zádech.

Nepřehlédněte na Security magazínu: Technologie - nejnovější ,,vychytávky" ze světa vědy a techniky. Od futuristických zbraní až po bojové drony. S námi víte víc

 

Autor: Marian Kechlibar

//kechlibar.net/wordpress

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace