Dle tvrzení lobbistické organizace vydavatelů GESAC, která si nechala zpracovat výzkum společností Harris Interactive, si 67 procent respondentů myslí, že internetové platformy typu Google či Facebook jsou mocnější než EU, a 87 procent respondentů má podporovat vznik zákonů na ochranu práv tvůrců obsahu.
Když se podívám na takto pro vydavatele fantastický výsledek výzkumu veřejného mínění, a to těsně před hlasováním Evropského parlamentu, nemohu nevzpomenout slavného rčení, připisovaného Winstonu Churchillovi: „Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.“
Zarážející je, že organizace GESAC vydá bombastické výsledky výzkumu, ale již stejně bombasticky neuvede link na daný výzkum, takže si jej většina čtenářů/novinářů ani nevyhledá. Ďábel se totiž skrývá v detailu, a tím je vyznění otázek, jež jsou pokládány respondentům. Pokud bychom položili otázku typu - opravdu by se superbohatý Google neměl alespoň trochu dělit o peníze s chudáky autory, kteří třou bídu s nouzí, dostanete úplně jiné výsledky, než když položíte otázku – opravdu, vážení čtenáři internetových zpravodajských serverů, chcete za každé přečtení stránek zaplatit více než za tištěné noviny? A chcete platit nadnárodním vydavatelským domům a pofidérním organizacím typu OSA? Není těžké dovodit, jaké asi bylo vyznění otázek, položených v tomto výzkumu.
Zaujalo mě však jiné tvrzení, a to, že občané EU považují velké IT společnosti za mocnější než orgány EU. Pojďme si to trochu rozebrat
Za prvé je nutné konstatovat, že v době enormního významu IT Evropa dramaticky zaostává, stav se zhoršuje (jde-li to vůbec ještě) a výše uvedená projednávaná legislativa jej rozhodně nezlepší.
psali jsme: Jak nová legislativa EU o kyberbezpečnosti a ochraně dat ovlivní podnikání a na co je potřeba se připravit?
Vezmeme-li výrobu hardware, tak pokud vím, neexistuje v EU již ani jediná firma, která by prováděla výzkum, vývoj a výrobu PC. Zmizeli velikáni jako Amstrad nebo Olivetti a nyní jsou v EU jen montovny čínských a tchajwanských výrobců.
V oblasti mobilního hardware, který stále více dominuje IT, nelze pominout faktický krach finské společnosti Nokia, která původně udávala směr celému odvětví, a poslední smutnou ranou je prodej anglické společnosti ARM Japoncům v roce 2016.
A co se týče stále významnějších cloudových služeb? Jediná globálně úspěšná evropská společnost je švédská Spotify – platforma pro streamování hudby. Takže lze bohužel říci, že:
My Evropané víme, co Američané poslouchají za muziku, a Američané o nás vědí všechno ostatní.
Faktem je, že EU je digitální kolonií USA.
Evropa nemá svůj vlastní Facebook ani Google, avšak jak Rusko, tak Čína je mají, a dobře vědí proč. Stačí si jen uvědomit, jaké informace lze o každém z nás získat z obsahu jeho Gmailu, profilu na Facebooku, analýzou chování na webu atd. Do roku 2015 platilo mezi EU a USA ujednání o tzv. bezpečném přístavu, tedy apriorní předpoklad, že data Evropanů jsou přeci u těch přátelských a spojeneckých Američanů zcela v bezpečí. Aféra Snowden a informace o takových programech NSA jako PRISM, Tempora či XKeyScore nám měla otevřít oči. Bohužel se tak nestalo, Snowden se neuchýlil do té spravedlivé a vždy lidskoprávní EU, nýbrž do Ruska, a EU do současné doby nebyla schopná či ochotná striktně nařídit, že data občanů EU nesmí opustit území EU. Stávající úroveň jednání je poměrně dobře popsána na Wikipedii - my Evropané jsme získali nové právo obrátit se na nějakého ombudsmana. Proboha!
Místo abychom v Evropě budovali vlastní velké internetové služby, kterými bychom se snažili konkurovat, čteme i v našich médiích pochvalné články o tom, jak americká vojenská vědecká organizace DARPA sponzoruje naše vysoké školy či kdo z chytrých a schopných Čechů „draze“ prodal svůj startup do Silicon Walley. To přeci není výhra, ale prohra! Český startup by měl získal české či evropské peníze a globálně se rozvinout. Takhle zůstaneme kolonií i nadále.
V chování amerických gigantů lze vysledovat některé trendy, jež jsou pozitivní i negativní
Kladné hodnocení si z mého hlediska částečně zaslouží Microsoft, který se pustil do sporu s americkým ministerstvem spravedlnosti, když FBI odmítl vydat data, která se nacházela v datacentru v Irsku. Microsoft zcela správně argumentoval, že daná data jsou mimo legální pravomoc amerických soudů a FBI si má opatřit povolení u irského soudu. Microsoft první soud s FBI prohrál, avšak odvolací soud mu dal za pravdu. S tím se však americká vláda nehodlá smířit a trvá na tom, že Microsoft má vydat data z EU, aniž by o tom rozhodl jakýkoliv justiční orgán členské země EU, a americké ministerstvo spravedlnosti připravovalo žalobu k Nejvyššímu soudu USA. Abychom Microsoft jen nechválili, značné a oprávněné kontroverze vyvolaly „sledovací funkce“ ve Windows 10. Dovedu pochopit, že má data vyžaduje Google, jehož služby používám zdarma a svými daty „platím“, ale Microsoft si své produkty nechává velmi draze zaplatit, a ještě vyžaduje data.
Jasně záporné trendy vidím u společnosti Google. Součástí vize Google při jeho vzniku bylo již legendární motto „Don’t be evil“, které lze volně přeložit jako nepáchejme zlo.
psali jsme: ,,Firmy mají konečně možnost si díky GDPR udělat v datech pořádek," říká odborník na kybernetickou bezpečnost Dalibor Lukaštík
Při vzniku Google toto motto nepokrytě odkazovalo na Microsoft a jeho praktiky, avšak proniklo do celé firemní kultury až do té míry, že inženýři společnosti byli schopni na vedení vyvíjet účinný tlak a odmítnout např. vývoj automatických vojenských robotů. Implementace tohoto motta do života společnosti byla jedním z důležitých faktorů, proč byli lidé ochotní svá data Google svěřovat. Avšak v současnosti zde máme nově vytvořenou „mateřskou“ firmu Alphabet, jejíž je Google pouhou součástí. A ta se již začíná chovat jako klasická korporace bez jakéhokoliv étosu, v novém kodexu z dubna 2018 již není motto „Don’t be evil“ obsaženo, mluví se jen o „hodnotách Google“. Ano, ďábel se skrývá v detailech, a tento „detail“ považuji za velmi významný.
Průšvih společnosti Facebook se společností Cambridge Analytica by si vyžádal samostatný článek. Zde považuji za nutné zdůraznit to, že nešlo o chybu či omyl, ale o důsledek obchodního modelu společnosti Facebook, která se zcela nepokrytě rozhodla vydělávat na datech svých uživatelů co to jen půjde. A to Facebook do roku 2014 ostentativně sliboval, že data svých uživatelů nikdy nikomu cizímu nevydá. Pak však, když si byl jist závislostí uživatelů na jeho službách, změnil obchodní podmínky. A komu se to nelíbí, může si zrušit účet. Totéž se opakuje s „kecálkem“ WhatsApp. Facebook sliboval, že jej nebude „vytěžovat“. Nyní je velmi nápadné, jak zakladatelé této dříve samostatné společnosti radši zmizeli z představenstva společnosti Facebook, i když je to stálo dost peněz. I pro tyto zkušenosti s Facebookem považuji změnu kodexu Google za významnou.
Jaké karty má v rukou EU?
Tu jedinou a poslední. EU je totiž velký a stále ještě bohatý trh, pro Google dokonce větší než mateřské USA. A proto si tyto společnosti ZATÍM nechávají líbit ukládání pokut či směrnici GDPR.
Kladu si však otázku, co se stane v okamžiku, kdy se těmto společnostem opravdu podaří vyvinout použitelnou umělou inteligenci a v reálném čase analyticky vyhodnocovat všechna data o těch nepříjemných Evropanech? Nedojdou pak nějací lobbisté za tím či oním představitelem EU s tím, že by „měl brzdit“ ve svých aktivitách?
Cenzura
Naše virtuální identita, tvořená profily ze služeb Facebooku, Google, LinkedIn apod., se stává stále důležitější jak pro náš osobní život, tak i pro naše podnikání či zaměstnání. Pominu možnost, že tyto společnosti naše virtuální profily prostě chybou vymažou či jinak ztratí.
psali jsme: Bylo nebylo jedno GDPR…
Za daleko důležitější považuji zprávu, kterou nedávnou zveřejnil server Neviditelný pes. Vzdělávací nadace Prager University (//www.prageru.com/) se dostala do soudního sporu se společností YouTube, která začala cenzurovat její videa, odporující politicky korektní teorii o antropogenních příčinách změn klimatu. Šokující byl pro mě rozsudek amerického soudu, kterým bylo řečeno, že svoboda slova a zákaz cenzury platí pro státní orgány, nikoliv však pro soukromé společnosti. YouTube může cenzurovat dále.
Umím si velmi dobře představit situaci, kdy se orgány EU dohodnout s výše uvedenými společnostmi, že jim odpustí tu či onu miliardovou pokutu či upraví legislativní prostředí jim na míru výměnou za to, že tyto firmy budou za státní a evropské orgány dělat špinavou práci, tedy provádět plošnou cenzuru politicky nekorektních názorů. První legislativní i faktické kroky tímto směrem zde již v Německu i Bruselu jsou. Možná pak nebude otázkou, kdo je mocnější, ale kdo porazí tento konglomerát moci a k čemu to povede.
Autor: Mgr. Jiří Ráž