Glosa: Opravdu si dvě třetiny obyvatel EU myslí, že IT firmy mají větší moc než EU? A opravdu Evropané tak přejí vydavatelům?

Glosa: Opravdu si dvě třetiny obyvatel EU myslí, že IT firmy mají větší moc než EU? A opravdu Evropané tak přejí vydavatelům?

Dle tvrzení lobbistické organizace vydavatelů GESAC, která si nechala zpracovat výzkum společností Harris Interactive, si 67 procent respondentů myslí, že internetové platformy typu Google či Facebook jsou mocnější než EU, a 87 procent respondentů má podporovat vznik zákonů na ochranu práv tvůrců obsahu.

Když se podívám na takto pro vydavatele fantastický výsledek výzkumu veřejného mínění, a to těsně před hlasováním Evropského parlamentu, nemohu nevzpomenout slavného rčení, připisovaného Winstonu Churchillovi: „Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.“

Zarážející je, že organizace GESAC vydá bombastické výsledky výzkumu, ale již stejně bombasticky neuvede link na daný výzkum, takže si jej většina čtenářů/novinářů ani nevyhledá. Ďábel se totiž skrývá v detailu, a tím je vyznění otázek, jež jsou pokládány respondentům. Pokud bychom položili otázku typu - opravdu by se superbohatý Google neměl alespoň trochu dělit o peníze s chudáky autory, kteří třou bídu s nouzí, dostanete úplně jiné výsledky, než když položíte otázku – opravdu, vážení čtenáři internetových zpravodajských serverů, chcete za každé přečtení stránek zaplatit více než za tištěné noviny? A chcete platit nadnárodním vydavatelským domům a pofidérním organizacím typu OSA? Není těžké dovodit, jaké asi bylo vyznění otázek, položených v tomto výzkumu.

Zaujalo mě však jiné tvrzení, a to, že občané EU považují velké IT společnosti za mocnější než orgány EU. Pojďme si to trochu rozebrat

Za prvé je nutné konstatovat, že v době enormního významu IT Evropa dramaticky zaostává, stav se zhoršuje (jde-li to vůbec ještě) a výše uvedená projednávaná legislativa jej rozhodně nezlepší.

psali jsme: Jak nová legislativa EU o kyberbezpečnosti a ochraně dat ovlivní podnikání a na co je potřeba se připravit?

Vezmeme-li výrobu hardware, tak pokud vím, neexistuje v EU již ani jediná firma, která by prováděla výzkum, vývoj a výrobu PC. Zmizeli velikáni jako Amstrad nebo Olivetti a nyní jsou v EU jen montovny čínských a tchajwanských výrobců.

V oblasti mobilního hardware, který stále více dominuje IT, nelze pominout faktický krach finské společnosti Nokia, která původně udávala směr celému odvětví, a poslední smutnou ranou je prodej anglické společnosti ARM Japoncům v roce 2016.

A co se týče stále významnějších cloudových služeb? Jediná globálně úspěšná evropská společnost je švédská Spotify – platforma pro streamování hudby. Takže lze bohužel říci, že:


My Evropané víme, co Američané poslouchají za muziku, a Američané o nás vědí všechno ostatní.
Faktem je, že EU je digitální kolonií USA.

Evropa nemá svůj vlastní Facebook ani Google, avšak jak Rusko, tak Čína je mají, a dobře vědí proč. Stačí si jen uvědomit, jaké informace lze o každém z nás získat z obsahu jeho Gmailu, profilu na Facebooku, analýzou chování na webu atd. Do roku 2015 platilo mezi EU a USA ujednání o tzv. bezpečném přístavu, tedy apriorní předpoklad, že data Evropanů jsou přeci u těch přátelských a spojeneckých Američanů zcela v bezpečí. Aféra Snowden a informace o takových programech NSA jako PRISM, Tempora či XKeyScore nám měla otevřít oči. Bohužel se tak nestalo, Snowden se neuchýlil do té spravedlivé a vždy lidskoprávní EU, nýbrž do Ruska, a EU do současné doby nebyla schopná či ochotná striktně nařídit, že data občanů EU nesmí opustit území EU. Stávající úroveň jednání je poměrně dobře popsána na Wikipedii - my Evropané jsme získali nové právo obrátit se na nějakého ombudsmana. Proboha!

Místo abychom v Evropě budovali vlastní velké internetové služby, kterými bychom se snažili konkurovat, čteme i v našich médiích pochvalné články o tom, jak americká vojenská vědecká organizace DARPA sponzoruje naše vysoké školy či kdo z chytrých a schopných Čechů „draze“ prodal svůj startup do Silicon Walley. To přeci není výhra, ale prohra! Český startup by měl získal české či evropské peníze a globálně se rozvinout. Takhle zůstaneme kolonií i nadále.

V chování amerických gigantů lze vysledovat některé trendy, jež jsou pozitivní i negativní

Kladné hodnocení si z mého hlediska částečně zaslouží Microsoft, který se pustil do sporu s americkým ministerstvem spravedlnosti, když FBI odmítl vydat data, která se nacházela v datacentru v Irsku. Microsoft zcela správně argumentoval, že daná data jsou mimo legální pravomoc amerických soudů a FBI si má opatřit povolení u irského soudu. Microsoft první soud s FBI prohrál, avšak odvolací soud mu dal za pravdu. S tím se však americká vláda nehodlá smířit a trvá na tom, že Microsoft má vydat data z EU, aniž by o tom rozhodl jakýkoliv justiční orgán členské země EU, a americké ministerstvo spravedlnosti připravovalo žalobu k Nejvyššímu soudu USA. Abychom Microsoft jen nechválili, značné a oprávněné kontroverze vyvolaly „sledovací funkce“ ve Windows 10. Dovedu pochopit, že má data vyžaduje Google, jehož služby používám zdarma a svými daty „platím“, ale Microsoft si své produkty nechává velmi draze zaplatit, a ještě vyžaduje data.
Jasně záporné trendy vidím u společnosti Google. Součástí vize Google při jeho vzniku bylo již legendární motto „Don’t be evil“, které lze volně přeložit jako nepáchejme zlo.

psali jsme: ,,Firmy mají konečně možnost si díky GDPR udělat v datech pořádek," říká odborník na kybernetickou bezpečnost Dalibor Lukaštík

Při vzniku Google toto motto nepokrytě odkazovalo na Microsoft a jeho praktiky, avšak proniklo do celé firemní kultury až do té míry, že inženýři společnosti byli schopni na vedení vyvíjet účinný tlak a odmítnout např. vývoj automatických vojenských robotů. Implementace tohoto motta do života společnosti byla jedním z důležitých faktorů, proč byli lidé ochotní svá data Google svěřovat. Avšak v současnosti zde máme nově vytvořenou „mateřskou“ firmu Alphabet, jejíž je Google pouhou součástí. A ta se již začíná chovat jako klasická korporace bez jakéhokoliv étosu, v novém kodexu z dubna 2018 již není motto „Don’t be evil“ obsaženo, mluví se jen o „hodnotách Google“. Ano, ďábel se skrývá v detailech, a tento „detail“ považuji za velmi významný.

Průšvih společnosti Facebook se společností Cambridge Analytica by si vyžádal samostatný článek. Zde považuji za nutné zdůraznit to, že nešlo o chybu či omyl, ale o důsledek obchodního modelu společnosti Facebook, která se zcela nepokrytě rozhodla vydělávat na datech svých uživatelů co to jen půjde. A to Facebook do roku 2014 ostentativně sliboval, že data svých uživatelů nikdy nikomu cizímu nevydá. Pak však, když si byl jist závislostí uživatelů na jeho službách, změnil obchodní podmínky. A komu se to nelíbí, může si zrušit účet. Totéž se opakuje s „kecálkem“ WhatsApp. Facebook sliboval, že jej nebude „vytěžovat“. Nyní je velmi nápadné, jak zakladatelé této dříve samostatné společnosti radši zmizeli z představenstva společnosti Facebook, i když je to stálo dost peněz. I pro tyto zkušenosti s Facebookem považuji změnu kodexu Google za významnou.

Jaké karty má v rukou EU?

Tu jedinou a poslední. EU je totiž velký a stále ještě bohatý trh, pro Google dokonce větší než mateřské USA. A proto si tyto společnosti ZATÍM nechávají líbit ukládání pokut či směrnici GDPR.
Kladu si však otázku, co se stane v okamžiku, kdy se těmto společnostem opravdu podaří vyvinout použitelnou umělou inteligenci a v reálném čase analyticky vyhodnocovat všechna data o těch nepříjemných Evropanech? Nedojdou pak nějací lobbisté za tím či oním představitelem EU s tím, že by „měl brzdit“ ve svých aktivitách?

Cenzura

Naše virtuální identita, tvořená profily ze služeb Facebooku, Google, LinkedIn apod., se stává stále důležitější jak pro náš osobní život, tak i pro naše podnikání či zaměstnání. Pominu možnost, že tyto společnosti naše virtuální profily prostě chybou vymažou či jinak ztratí.

psali jsme: Bylo nebylo jedno GDPR…

Za daleko důležitější považuji zprávu, kterou nedávnou zveřejnil server Neviditelný pes. Vzdělávací nadace Prager University (//www.prageru.com/) se dostala do soudního sporu se společností YouTube, která začala cenzurovat její videa, odporující politicky korektní teorii o antropogenních příčinách změn klimatu. Šokující byl pro mě rozsudek amerického soudu, kterým bylo řečeno, že svoboda slova a zákaz cenzury platí pro státní orgány, nikoliv však pro soukromé společnosti. YouTube může cenzurovat dále.

Umím si velmi dobře představit situaci, kdy se orgány EU dohodnout s výše uvedenými společnostmi, že jim odpustí tu či onu miliardovou pokutu či upraví legislativní prostředí jim na míru výměnou za to, že tyto firmy budou za státní a evropské orgány dělat špinavou práci, tedy provádět plošnou cenzuru politicky nekorektních názorů. První legislativní i faktické kroky tímto směrem zde již v Německu i Bruselu jsou. Možná pak nebude otázkou, kdo je mocnější, ale kdo porazí tento konglomerát moci a k čemu to povede.

Autor: Mgr. Jiří Ráž

Tagy