Security magazín se zeptal nezávislého bezpečnostního analytika a zvláštního korespondenta MÖNCH Tomáše Chlebečka na situaci a vývoj v severní Sýrii, do níž provedlo před dvěma týdny invazi Turecko.
Pane Chlebečku, z jakého důvodu Turecko sáhlo k jednostranné invazi do severní Sýrie?
Technicky vzato, není současná turecká vojenská operace v Sýrii (Operation Peace Spring) zdaleka první, v případě Iráku jde od počátku 90. let dokonce o desítky krátkodobých operací, i když nesrovnatelně menšího rozsahu. Národně bezpečnostní zájmy Turecka bez ohledu na vládnoucí režim jsou v tomto ohledu stále stejné, tj. především zabránit vzniku jakýchkoli autonomních nebo samosprávných kurdských entit nebo oblastí pod kurdským vlivem, které by se potenciálně mohly stát praktickými nositeli myšlenky nezávislého Kurdistánu. Tam, kde se to nepodařilo – to je případ severního Iráku – se snaží jejich význam trvale a úporně marginalizovat, stejně jako v turecké vnitřní politice. Série současných operačních pauz v severní Sýrii, ať již jde o zastavení palby nebo formální příměří, na tom nic nemění. Připomněl bych také skutečnost, že Kurdové představují jeden z nejpočetnějších národů bez vlastního státního celku (kolem 30 milionů), který žije kromě jihovýchodního Turecka a severní Sýrie i v severním Iráku a severozápadním Íránu, a také v početné diaspoře (kolem 2 milionů).
Kdo je z Vašeho pohledu ,,spoluviníkem" této situace?
Určitě bychom při hledání potenciálních spoluviníků neměli opominout hlavního viníka, a tím je Turecko, respektive stále autokratičtější režim prezidenta Erdogana. Hlavním spoluviníkem je zcela jednoznačně americký prezident Donald Trump, který bez ohledu na objektivní národně bezpečnostní zájmy USA, mechanismus tvorby příslušných politik, spojence v NATO i osvědčené partnery v terénu (Syrian Democratic Forces – SDF) svévolně převzal Erdoganovu argumentaci. Nezapomínejme, že před necelým rokem, na konci prosince 2018, pouhé veřejné oznámení záměru stáhnout americké síly ze Sýrie, který byl téměř okamžitě z dobrých důvodů opuštěn, stačilo k rezignaci tehdejšího ministra obrany USA Jamese Mattise (čtyřhvězdičkového generála námořní pěchoty ve výslužbě). Americký domácí konsenzus je ten, že se jedná o hrubou strategickou chybu, ale ještě horší než její následky v terénu je samozřejmě její dopad na věrohodnost USA v globálním měřítku.
Proč se vlastně Američané ze severní Sýrie stáhli? Kdyby zde zůstali, tak Turecko invazi neprovede, nebo snad ano?
Pouze proto, že to nařídil vrchní velitel ozbrojených sil USA. Na to má sice plné právo, ale zároveň musí nést následky svého rozhodnutí, a ty jsou těžké. Nutno dodat, že na americké straně se tato skutečnost stala oprávněným terčem zdrcující kritiky z řad vládnoucích republikánů i opozičních demokratů bez ohledu na jejich hluboké vzájemné rozpory, snad pouze s výjimkou ojedinělých hlasů na extrémních pólech politického spektra. Bez stažení přibližně tisícového vojenského kontingentu USA by se samozřejmě uvedená turecká vojenská operace – s aktivní podporou spojeneckých syrských milic (Syrian National Army – SNA, známých spíše jako Free Syrian Army – FSA), nyní tvořených mj. extrémisty všeho druhu – nikdy nemohla uskutečnit. Důkazem je mj. to, že přímá vojenská angažovanost USA v Sýrii za podpory jejich spojenců, zahájená v září 2014 ve formě vzdušné kampaně (Operation Inherent Resolve), až dosud spolehlivě bránila podobnému vývoji situace. Turecko uskutečnilo jen několik operací omezeného rozsahu (2016 – 2017, 2018), které však již tehdy vyvolaly oprávněné znepokojení.
V oblasti operuje i Rusko, které je hlavním spojencem syrského prezidenta Asada. Jaké jsou ruské cíle v konfliktu a co bude chtít z něho získat?
Bohužel pro nás, Rusko – spolu s Íránem, Hizballáhem, Asadovým režimem a ISIS/DAECH – profituje z jakéhokoli mocenského vakua nejen v oblasti Středního východu, ale i jinde. Cíle i nástroje zahraniční politiky Ruska jsou téměř konstantní již od imperiální carské éry přes epochu Sovětského svazu, a nejen v tomto regionu: primárně mu jde o moc, vliv a geopolitické postavení, navenek manifestované trvalou vojenskou přítomností. Válka v Sýrii a převažující nezájem západních aktérů o ni přitom vedla k výraznému posílení ruské pozice na Středním východě, především v důsledku přímé vojenské intervence na straně Asadova režimu od září 2015. Ani k ní by v této podobě nikdy nedošlo, kdyby bývalý prezident USA Barack Obama svého času dovedl do důsledku překročení deklarované “red line“ v podobě použití chemických zbraní Damaškem. Připravovaný vojenský zásah USA a Francie na konci srpna 2013, který navzdory téměř jednoznačnému doporučení svého národně bezpečnostního týmu tehdy odmítl nařídit, by vedl mj. k paralyzaci syrských leteckých základen, z nichž ruské síly nyní operují, a vyslal by jednoznačný signál o americké angažovanosti v regionu, který by nepřátelské aktéry odkázal do patřičných mezí. Rusko, Írán i Asad tedy jen využívají další hrubé chyby na naší straně, které následují ty předchozí.
Jedním z řešením napjaté situace by mohlo být teoreticky uznání všech práv Kurdů jako národa, což by západní velmoci následně uznaly. Proč se tomu tak Turecko vehementně brání?
Tudy rozhodně cesta nevede. Turecké národní zájmy v podobě zachování územní celistvosti a bezpečnosti hranic jsou naprosto legitimní, s podobnými jednostrannými kroky ze zámoří by měly velký problem minimálně všechny státy regionu, kde žijí kurdské menšiny, a mnohé další kvůli jiným menšinám. Celý region Středního východu kromě svých mnoha politických, sociálních a ekonomických traumat trpí mocenským vakuem již od rozpadu Osmanské říše na konci první světové války, a etnický princip rozhodně není klíčem k řešení problémů spojených se sto let starými nepřirozenými hranicemi, právě naopak.
Francouzský prezident Macron prohlásil, že turecká invaze povede k obnově Islámského státu, k jehož potření právě Kurdové přispěli. Jsou takto silná slova namístě?
Určitě ano, operační aktivita ISIS/DAECH v oblasti od počátku turecké operace 9. října objektivně vzrostla, a tento extrémně nebezpečný nestátní aktér je bohužel dalším regionálním hráčem, který výrazně profituje z nastalé situace. Její následky můžeme v brzké době pocítit nejen na Středním východě, ale také na ulicích měst v Evropě a možná i v Severní Americe. A skutečnost, že se jedná o zradu na spojencích, je evidentní fakt sdílený mj. příslušníky amerických ozbrojených sil působících po jejich boku.
Neproblematizuje Erdoganova akce i členství Turecka v NATO?
Samozřejmě, ale nikoli poprvé, je to jen další z dnes již poměrně dlouhé řady kroků Erdoganova režimu, který se díky posledním ústavním změnám z roku 2018 definitivně vymanil z principů kemalismu, z nichž praktikuje jen populismus. Již před delší dobou jsem zaznamenal hlasy z ústředí NATO, které neoficiálně vyjadřují nevíru v reálnou možnost kolektivní obrany podobně nevěrohodného spojence. Současná situace v severní Sýrii jim bohužel dává za pravdu.
Odpůrci členství Turecka NATO říkají, že pokud by Turecko bylo vyloučeno ze Severoatlantické aliance, čeká ho ,,ruská náruč". Ale není v ní již alespoň částečně, když v poslední době rostě zejména vojensko-technická spolupráce?
Současná míra této spolupráce je skutečně alarmující, ale neměli bychom zapomínat na to, že Turecko je přirozeným historickým soupeřem jak Ruska, tak Íránu a Sýrie, a nachází se v mimořádně nebezpečném regionu, který rozhodně neoplývá přirozenými spojenci. Osobně si nemyslím, že by Turecko mohlo být z NATO vyloučeno, mnohem pravděpodobnější je scénář, že se z této spojenecké komunity postupnými kroky vyloučí samo. V poslední době pro to dělá maximum, bohužel pro Evropu a USA, ale především ke své vlastní škodě.