foto: se svolením Hynka Melichara/Hynek Melichar
„Zatímco v demokratických společnostech existuje nějaká odpovědnost, teroristické skupiny a radikální islamistická hnutí jsou ve výhodě,“ říká politolog Hynek Melichar v rozhovoru na téma aktuálního vývoje situace v Izraeli. „Pokud se chtějí Palestinci přiblížit vlastnímu státu, musí se v první řadě zřeknout teroristického násilí.“
Čas a prostor pro analýzu selhání na izraelské straně, která umožnila teroristický útok hnutí Hamás zahájený 7. října, teprve přijde. Přesto, lze již dnes říci, co, kdo a proč takovým fatálním způsobem podcenil?
Izraelci podle všeho podcenili několik věcí. Jednak odhodlanost Hamásu a dalších islamistických teroristických skupin situaci takto extrémně eskalovat. Také se nepodařilo zpravodajským službám ani přes síť informátorů v Gaze zachytit přípravy takto rozsáhlého útoku, které jistě trvaly delší dobu. To bude mít významné důsledky. Co Izraelci naopak přecenili byla efektivita automatizace ostrahy hranice s Pásmem Gazy, kde v době útoku nebylo dost příslušníků bezpečnostních složek a vojáků.
Namísto toho se spoléhali na automatizovaný systém za stamiliony dolarů postavený na čidlech, senzorech, kamerách a podzemních bariérách, které spolu vzájemně bezdrátově komunikovaly. Hamásu tak stačilo pomocí dronů vyřadit z provozu komunikační věže, které součásti systému propojovaly a s pomocí těžké techniky prorazit hraniční plot. Vzhledem k nedostatečnému personálnímu zabezpečení na hranici, pak rychle postupovali do izraelského vnitrozemí. Izraelci se domnívali, že mají Gazu dostatečně pod kontrolou, ale ukázalo se, že tomu tak zcela není. Detaily všech selhání se ale budou ještě dlouho vyšetřovat.
Diskuse se vedou o míře odpovědnosti obyvatel pásma Gazy za politiku a činy hnutí Hamás. Současně ale vidíme v ulicích světových metropolí demonstrovat podporu teroristům tisíce lidí, na které Hamás nemá žádný přímý vliv. Jak obtížné je pro izraelské ozbrojené složky v samotné Gaze rozlišovat skutečné civilisty od členů hnutí a jeho aktivních podporovatelů?
Izraelci se už v minulosti mnohokrát přesvědčili, jak je obtížné bojovat konvenčním způsobem v soudobých asymetrických konfliktech. V roce 2006 se izraelská armáda neúspěšně pokusila zlikvidovat nebo alespoň výrazně oslabit pozice Hizballáhu v jižním Libanonu. Vojenské operace v Gaze proti Hamásu proběhly už v letech 2008 (operace Lité Olovo), 2012 (operace Pilíř obrany) a 2014 (operace Ochranné ostří) a taktéž se hnutí Hamás nepodařilo zásadněji oslabit. Pásmo Gazy je jedno z nejhustěji obydlených území světa, kde se více než dva miliony obyvatel tísní na uzavřeném území rozlohou menším než Praha, které má Hamás zcela pod kontrolou.
Rozlišit mezi bojovníky, sympatizanty a civilisty je tak často velmi obtížné. A toho ostatně Hamás a další islamistické skupiny využívají. Je známou skutečností, že Hamás využívá lidské štíty a jeho bojovníci se záměrně ukrývají mezi civilisty a také záměrně na izraelské civilisty útočí. Pro teroristy, na rozdíl od států a jejich armád, žádná pravidla válčení neplatí. Od roku 2007, kdy Hamás ve vnitropalestinském boji v Gaze porazil příslušníky Fatahu, mělo hnutí navíc více než dostatek času učinit z Pásma Gazy svůj hlavní tábor a efektivní základnu pro útoky na Izrael.
Existuje v situaci po 7. říjnu pro Izrael jiná možnost než pozemní invaze do Gazy? Má či může být cílem této invaze dlouhodobé převzetí správy této oblasti?
Mnoho realistických alternativ není. Tlak izraelské společnosti na pozemní invazi do Gazy po brutálním řádění teroristů byl značný, i když s postupem času podle posledních průzkumů klesá. Pozemní operace nese množství rizik a Hamás je na ni dobře připravený. Navíc v Izraeli silně rezonují obavy o osud unesených rukojmí. I proto také promýšlení a příprava operace trvá tak dlouho. Cílem Izraelců však není opětovná okupace Pásma Gazy. Přítomnost izraelských vojáků a osadníků v Pásmu Gazy vyhodnotil v roce 2005 tehdejší premiér Ariel Šaron jako příliš problematickou a došlo proto k izraelskému stažení z Gazy, kdy byli odtamtud za vypjatých okolností evakuováni také izraelští osadníci. I když se o skutečných pohnutkách A. Šarona vedou polemiky, zdálo se, že bude jednodušší se z Gazy stáhnout, uzavřít ji, vytvořit hraniční pásmo a hlídat zvenku. Jenže o dva roky později se území dostalo pod kontrolu Hamásu.
Cílem Izraele musí být rychlá a efektivní operace proti Hamásu, likvidace systému tunelů a stažení. Trvalá vojenská přítomnost by znamenala značné riziko další eskalace. To s sebou ale nese už samotná pozemní operace, kterou Izraelci riskují otevření dalších front – s Hizballáhem na severu a potenciálně i palestinské povstání na Západním břehu. Není to vůbec jednoduché rozhodování. Izraelci stojí před dilematem, jak tvrdě zakročit proti Hamásu, aniž by to přineslo civilní oběti, další eskalaci konfliktu a popuzení veřejného mínění u svých západních spojenců i arabských států, s nimiž se Izrael v poslední době poměrně sblížil. A to je takřka nemožné.
Co o náladách na Blízkém východě vypovídá narativ o údajném izraelském útoku na nemocnici al-Ahli, kdy přes narůstající počet důkazů o tom, že šlo o selhavší palestinskou raketu, jordánský král nebo egyptský prezident dokonce odmítli setkání s Joe Bidenem?
Nedílnou součástí izraelsko-palestinského konfliktu je informační válka včetně „framingu“, tedy prezentování mediálních obrazů vytržených z kontextu. Tak jako v případě zmíněných předchozích operací proti Hamásu či Hizballáhu. Právě konflikt s Hizballáhem ukázal, jak dokáží teroristé pomocí nových médií využívat informační prostor a poměrně efektivně prezentovat Izrael jako agresora bombardujícího civilisty a sebe sama coby jejich ochránce.
Zatímco v demokratických společnostech existuje nějaká odpovědnost, teroristické skupiny a radikální islamistická hnutí jsou v tomto ve výhodě. Ostatně i v případě aktuálního útoku Hamásu bylo nepochybně jedním z jeho cílů vyprovokovat tvrdou reakci Izraelců proti Gaze a prezentovat záběry zničené Gazy, hořících nemocnic a mrtvých civilistů s cílem podnítit protiizraelské nálady u jeho západních spojenců i v muslimských zemích. Případ nemocnice al-Ahli je součástí této strategie.
Jak vnímáte roli Evropské unie, resp. Evropské komise? Během týdne se od výroku o zastavení plateb Palestinské samosprávě dostala ke ztrojnásobení podpory, z humanitárních důvodů. Existují spolehlivé mechanismy, jak zajistit, že bude taková podpora skutečně využita ve prospěch civilních obyvatel Gazy?
Ani Evropská unie není v lehké pozici. Na jednu stranu vyjadřuje unie i její jednotlivé členské státy účast s Izraelem v těžké chvíli a přiznává Izraeli právo se bránit, na druhou stranu je největším přispěvatelem palestinské samosprávy a v některých členských státech sílí propalestinské protesty a kritika izraelské blokády humanitární pomoci Palestincům v Gaze.
Představitelé EU tvrdí, že finance, které putují palestinské správě v Pásmu Gazy ovládaném Hamásem i na Západní břeh, kde sídlí oficiální instituce palestinské autonomie včetně dlouholetého prezidenta Mahmúda Abbáse z Fatahu, jsou pod přísným dohledem a využívají se výhradně na sociální a humanitární záležitosti. Přesto sílí hlasy uvnitř EU volající po úplném zastavení finanční pomoci do Pásma Gazy a revizi tohoto financování. To, zda jsou existující kontrolní mechanismy pomoci EU Palestině skutečně funkční, má ukázat právě chystaná revize. V každém případě postoje v rozpětí od „zastavme pomoc úplně, aby ji nezneužívali teroristé“ po „ztrojnásobíme pomoc, protože je v Gaze humanitární katastrofa“ ukazují, že EU je v postoji k této krizi nejednotná.
Oficiální politikou Západu vůči situaci v Izraeli zůstává dvoustátní řešení. Existuje na palestinské straně ale dnes politická síla, s níž je možné racionálně o takové možnosti jednat a dosáhnout trvalejších výsledků?
Dvoustátní řešení je v tuto chvíli skutečně jediné možné racionální řešení tohoto vleklého konfliktu. Na druhou stranu se už minimálně dvě desetiletí hovoří o tom, že je již nyní z řady důvodů prakticky nemožné. Mimo jiné i díky izraelským osadám na okupovaném území či některým bezpečnostním imperativům z izraelské perspektivy. Palestinci jsou navíc vnitřně velmi rozdělení a nejde jen o nejznámější střety Hamásu s Fatahem.
Pokud se chtějí Palestinci přiblížit vlastnímu státu, musí se v první řadě zřeknout teroristického násilí, protože tím vlastního státu nikdy nedosáhnou. Hamás dělá Palestincům medvědí službu. Fatah nyní obecně západem považovaný za umírněnějšího partnera k jednání (i když i toto hnutí má za sebou dlouhou historii teroristického násilí) zase mnozí Palestinci považují za zkorumpovaný a neschopný. Dokud ovšem nebudou Palestinci mluvit jedním hlasem a výhradně u jednacího stolu, lze si nějaký posun v řešení konfliktu a ústupky na straně Izraele jen těžko představit.
Mgr. Hynek Melichar, Ph.D., působí jako odborný asistent na Katedře politologie a evropských studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Působí rovněž jako vrchní poradce pro zahraniční a bezpečnostní záležitosti místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, Olgy Richterové. Odborně se zaměřuje na mezinárodní vztahy a bezpečnost, zejména na politické násilí a terorismus v etno-nacionalistických konfliktech. V oblasti vědecké činnosti se zabývá výzkumem v oblasti konfliktních procesů, politického násilí a terorismu. Pravidelně komentuje aktuální události v českých televizních i online médiích.
Tagy