Iberoamerikanista Barteček: Venezuela se změní, Maduro bude svržen armádou. Chávéz na Castra neměl

Iberoamerikanista Barteček: Venezuela se změní, Maduro bude svržen armádou. Chávéz na Castra neměl
Popisek: Ivo barteček
26 / 06 / 2017, 11:30

Měl příležitost setkat se zesnulým diktátorem Hugo Chávezem, odborník na Latinskou Ameriku a kandidát do Sněmovny za Soukromníky a ODS profesor Ivo Barteček poskytl Securitymagazin.cz rozhovor na téma budoucnosti Venezuely. Jaké jsou vyhlídky této země se slavnou minulostí? Čeká ji růžová budoucnost, nebo definitivně zčernala s poklesem ceny ropy? Dá se vyhnout revoluci? A jak dopadne prezident Nicolás Maduro...

 

Pane profesore, je podle Vás současný stav ve Venezuele udržitelný? Zemřely již desítky lidí. Nejvyšší soud v rozporu s demokratickými principy rozhodl převzít pravomoci parlamentu, který kontroluje opozice. 

Připomínám, že jsme v Latinské Americe. Svým studentům neopomenu sdělovat – sledujte, přijímejte latinskoamerickou realitu a přemítejte o ní, nenahlížejte latinskoamerický svět zkušeností Evropy a nepoměřujte jej Evropou. K Vaší otázce. Současný stav – ekonomický, politický, obecně společenský – je ve Venezuele neudržitelný, narůstající civilní oběti neomluvitelné (a to nehovořím o kriminalitě včetně kriminality na politickou objednávku, kdy se Venezuela prostřílela ve světě na přední místa na počet obyvatel). Krok Nejvyššího soudu je bezprecedentní, v rozporu i s latinskoamerickými mravy. Taková je Latinská Amerika, v našem případě stav v současné Venezuele, který je pro futuro neudržitelný. Je třeba si přát změnu ve prospěch Venezuelanů.

Nesvrhne nakonec armáda prezidenta Nicoláse Madura a nevznikne v zemi vojenská junta, jak se občas v Latinské Americe stává?

V dlouhých dějinách novověku se na latinskoamerické společenské scéně prosadily dvě síly, které garantovaly kontinuitu – v čase raného novověku 16. až počátku 19. století katolická církev a od času osvobozeneckých válek dodnes armáda.Toto ve zjednodušující podobě platí pro kompletní latinskoamerické panorama. Armáda si ve španělské Americe vydobyla své prestižní postavení oběťmi v latinskoamerických osvobozeneckých válkách proti Španělku v desátých a dvacátých let 19. století a dodnes její postavení nebylo zpochybněno. Jednalo se největší společenský a válečný konflikt v Novém světě. Armáda jako garant společenského modu vivendi nahradila církev, a toto v krizových momentech se všemi negativními doprovodnými důsledky akceptovala i podstatná část společnosti. V kritickém okamžiku (když už to jinak nejde) je za obecného dočasného souhlasu tolerována armáda (pozemní, letecké nebo námořní síly) u moci. Pak ať následují volby. Proto jsou dějiny Latinské Ameriky z pohledu Evropy plny vojenských pučů, junt a neklidu v ozbrojených silách od mladých poručíků po generály. Venezuela stanula na prvopočátku cesty k latinskoamerické samostatnosti (Simón Bolívar). Neblahým zkušenostem vojenských vlád neušly ve druhé polovině 20. století ani nejrozvinutější země ABC - Argentina, Brazílie, Chile, a to nehovořím o Střední Americe a Karibiku.

V případě Venezuely vše začínalo před dvěmi desetiletími zatčeným, odsouzeným a omilostněným (1994) poručíkem Hugo Chávezem, který se o dva roky dříve pokusil o puč a po letech (1998) za podpory lidu dokázal vyhrát prezidentské volby, uzurpovat moc a vyhlásil kontinuitu s bolívarovským osvobozeneckým zápasem, který přetavil i do nového názvu Venezuely - República Bolivariana de Venzuela. Čas Cháveze již pominul (2013), „mladí“ nespokojení poručíci zbohatli a zestárli o dvacet pět let. Civilista a odborář Nicolás Maduro nebyl a není alternativou ani pro armádu, o to méně pro společnost, která je dlouhodobě v opozici.Všichni to vědí. A zde se opět hlásí ke slovu Latinská Amerika a její „dlouhý čas“. Maduro bude svržen armádou, neboť to je ona garantující síla, a to v okamžiku, kdy nová generace mladých nespokojených poručíků, jejichž civilní rodinní příslušníci jsou oběťmi represí, sáhne po puči. Je to otázkou času, prohlubující se mocenské krize. Nová junta bude obecně přijata s jásotem jako dočasné řešení – doufejme.

Vyřešily by situaci předčasné volby, v případě Venezuely jakákoliv změna politiky, která by přispěla především ke zlepšení ekonomického postavení země?

Díky vkladu přírody patří Venezuela k zemím oplývajícím nerostným bohatstvím. Od 20. století dominuje ropa. Bohatství ropy je dále umocněno bohatými nalezišti ve vnitrozemí, která čekají na budoucí využití. Ropa a ropné bohatství – v mém pohledu – zničily venezuelskou společnost, podvázaly hospodářské aktivity několika generací. V časech, kdy jeden venezuelský bolívar (venezuelská měna) se rovnal jednomu americkému dolaru bylo výhodnější dovážet citrusové plody ze Španělska než je pěstovat doma, kávu Kolumbie a Brazílie (budiž, je výborná), mléčné výrobky z Dánska atd. Přitom Venezuela nabízí ideální podmínky pro zemědělské využití půdy včetně dobytkářství (příkladem oblast ve vnitrozemí Barrinas). I agrární produkty a potraviny, nejen spotřební zboží či léky, Venezuela po desetiletí nakupovala a dovážela. Měla na to petrodolary a generace se odnaučily pracovat a vyrábět doma. Pro Venezuelce byl všude levné nafty dostatek.

Tragédie započala v 70. letech a prohlubovala se v 80. letech, kdy bolívar začíná neodvratně ztrácet a kdy si to začali uvědomovat mladí poručíci, mezi nimi i Hugo Chávez. Budou chtít situaci změnit, zastavit inflaci a propad země. Dnes se opakuje staronový scénář, jen společnost je nenávratně rozpolcená, dolary nejsou, společnost dramaticky zchudla, střední vrstva je degradována, desetileté úspory rodin zmizely. Po inflaci nastoupila deflace. Budoucnost může být jen změna. Ve Venezuele jsem pobýval v posledních dvou desetiletích asi desetkrát a měl jsem příležitost vidět propad společnosti – ekonomický a především bezpečnostní. Kriminalita dramaticky sužuje společnost – to bude jeden ze zásadních impulzů, proč bude akceptována armáda jako garant, který dokáže vyřešit mimo jiné občanskou bezpečnost.

V čem je podle Vás zásadní rozdíl mezi Chávezem a Madurem?

Nebudu hovořit o rozdílech. Jsou nesrovnatelní. Oba jsou současně produktem rozdílných světů. K oné nesrovnatelnosti. Na jedné straně člen ozbrojených sil – Hugo Chávez. Úspěšný a vzdělaný absolvent univerzit (vystudoval sociologii a politologii) a účastník vojenské přípravy pod vedením specialistů USA v protipartizánském boji jako reakce na dění v Karibiku a Střední Americe šedesátých a sedmdesátých let. Sleduje kvas ve vlastní zemi a jako nespokojený „poručík“ vystupuje proti establishmentu. Oproti představám svých severoamerických učitelů se Chávez chopí moci v militantní opozici vůči USA a Latinská Amerika tomu ráda naslouchá. To se bolívar dále propadá a Venezuela nastupuje cestu k dnešní „chudobě“. Chávez je „nadějí sociálně slabých“ a uzurpuje se svými podpůrci z armády moc ve státě. Záměrně říkám naděje „sociálně slabých“ ne levice – jsme v Latinské Americe a pojem evropské levice nelze přenášet a identifikovat s latinskoamerickou levicí (což středoevropská media ráda a neobjektivně činí, zjevně jen z neznalosti dějin a latinskoamerického terénu). Ve své konečné bilanci je Chávez neúspěšný. Jeho osud je osudem antické tragédie. Bohužel je ztělesněním osudu Venezuely. 

související: VIDEO: Venezuelané umírají při protestech, prezident hraje baseball

Chávez odchází – umírá na rakovinu (1954 – 2013) - jako mučedník, opouští scénu a jako východisko z nouze – úlitba sociálně slabým a nejslabším a odborům – je povolán do úřadu prezidenta Nicolás Maduro, muž z lidu. Bez schopností, bez ambicí, špatný úředník, který staví své poslání na „pokračování“ v díle Bolívara a Cháveze, s nimiž nemá nic společného. Staví se do role ochránce nejchudších, které jen dále a ve zrychleném tempu svými nezodpovědnými kroky pauperizuje. Základ každého státu – střední vrstva – je ekonomicky i společensky likvidována. Společenská a politická pozice je bohužel nejednotná. Je otázkou času, kdy bude Maduro odstraněn jedinou „povolanou“ sílou – armádou. Rozumí se vnitroarmádní opozicí, která obětuje generály ve funkcích a rozpomene se na „lid a odkaz mladých poručíků.“

Snad ještě jedna poznámka. Měl jsem příležitost stanout v blízkosti Huga Cháveze při jeho improvizovaném oslovení veřejnosti v Buenos Aires u příležitosti jednání jihoamerických prezidentů s argentinskou prezidentkou Kristinou Kirchenrovou. Během několika sekund uchvátil pozornost, roli výborného rétora mu nelze upřít, byť je to stále jen odlesk jiného rétora – Fidela Castra.

Spatřujete nějakou paralelu mezi Venezuelou a kupříkladu Kubou?

Kuba šedesátých let a dál a Venezuela devadesátých let 20. století a počínajícího 21. století nabízejí rozdílné generace, odlišnou mocenskopolitickou realitu mezinárodních vztahů. Kuba všechny překvapila a zaskočila – Nový svět i Starý svět. Upřela pozornost sympatizantů i odpůrců do Karibiku a Kuba poutá pozornost za přispění USA do dnešních dnů.

Vzájemná politická náklonnost Fidela Castra a Huga Cháveze byla účelová, a to přes zjevné sympatie žáka ke svému učiteli. Nicméně Hugo nedosahoval politického vyzařování mnohem více vzdělanějšího Fidela, maximálně těžil z jeho „lesku“ balancování v bipolárním světě bohatých a chudých. Nehovořil bych o paralele. Neparalela je navíc umocněna postavou prezidenta Madura, který je jen chabým, lépe žádným žádným odleskem Cháveze. Jde o dočasné upokojování požitků současných elit, které nemají se zájmy Venezuely nic společného. 

Měly by si ostatní státy Latinské Ameriky vzít s Venezuely příklad a nestavět svou ekonomiku na jediné surovině?

Ekonomiky zemí Latinské Ameriky jsou tradičně po staletí provázány s „monokulturami“. Na éru drahých kovů (zlato a stříbro) a agrárních pochutin (cukr, káva, doutníky) navázaly 19. i 20. století tradičními banány a za světových válek ceněnou ropou, to vše vedle tradiční produkce a exportu výrobků agropotravinářského sektoru (pšenice, dobytkářství). Jakákoliv provázanost ekonomiky s jedinou komoditou je cestou k problémům. Bohužel toto náleží k dědictví latinskoamerických zemí jako výsledek mezinárodní dělby práce, to je „spolupráce“, kdy je Latinská Amerika jako celek i nadále nahlížena jako výrobce a vývozce agroexportních produktů a dovozce průmyslových výrobků z Evropy, USA, Japonska či Asie a to přes pokročilou industrializaci států ABC. V případě bohatství ropy a z ropy ve Venezuele to vedlo k demoralizaci, kdy byly a jsou kupovány nejužší vládnoucí elitou nejnižší a nejchudší vrstvy společnosti. Stálo by za studii, jak s obdobným bohatstvím nakládají další státy, které jsou světovou páteří těžby ropy, kam nutně Venezuela náleží. 

Kdysi věrní dělníci se začínají obracet k prezidentovi zády. Máte informace, jak se staví k prezidentovi inteligence?

Máme na mysli zjevně především kvalifikované dělníky třeba v ropném průmyslu. Ti jsou dotčeni poklesem cen ropy i poklesem těžby. Jsou kritiky prezidenta a současně je jejich nadějí. Schizofrenní situace. Neopomeňme odbory, tradiční nástroj ovládání mas nejen v Latinské Americe. Jejich elity – v rozporu s dennodenními zájmy Venezolanů jsou zatím mluvčími zájmů prezidenta. Do budoucna, v případě definitivní krize, mohou jen otočit a podpořit případné opoziční hnutí a vystoupení nespokojených poručíků, nesehrají však roli iniciátora.

A inteligence? Mohu hovořit se znalostí sdělení a komentářů Čechů žijících ve Venezuele. Inteligence je jako celek v opozici dlouhodobě. Týká se rovněž univerzitní inteligence. Právě ona je iniciátorem občanské nespokojenosti, je v opozici aktivní a dotýká se jí prohlubující se pauperizace středních vrstev. Slabinou je nejednotnost opozice. Česká komunita (Sociedad Checo-Venzolana) je ve svých postojích konstantní, jak dokládají sdělení na sociálních sítích. Mé pokusy o telefonický kontakt s přáteli v posledních dnech selhaly. Nevím, zda to přičíst na vrub telekomunikacím nebo kontrole kontaktů ve vlastní Venezuele.

 

Prof. PhDr. Ivo Barteček, CSc.

historik, iberoamerikanista, Katedra historie FF Univerzity Palackého v Olomouci, věnuje se dějinám Latinské Ameriky novověku, autor studií a monografií o Latinské Americe, znalec latinskoamerických reálií ze dvou desítek studijních pobytů. Z monografií uvádíme: Jiří Jiránek – Ivo Barteček, Češi a Slováci v Chile ve dvacátém století, Olomouc 2013, 2. vydání.

 


autor: Jan Blažek

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace