Bílá revoluce a iluze pokroku: Šáh ztratil íránský venkov i tradice

Chtěl z Íránu vytvořit moderní světovou velmoc, ale místo toho zasel semínka vlastní zkázy. Šáhova „Bílá revoluce“ měla být lékem na zaostalost a komunismus, jenže neuvážené reformy, miliardová korupce ve vlastním paláci a útok na staleté tradice vytvořily výbušnou směs směřující k zániku moderní Perské říše.

V roce 1963 vyhlásil Mohammad Rezá Pahlaví ambiciózní program reforem, který vešel do dějin pod označením Bílá revoluce. Tento soubor zásadních společenských změn měl být nekrvavou cestou k modernímu západnímu Íránu, který by zemi ochránil před hrozbou komunismu. Jenže namísto slibované prosperity přinesly neuvážené reformy Mohammada Rezy rozvrat venkova, hněv věřících a korupci, která dosahovala až do nejvyšších pater paláce. Jak se z dobře míněné snahy o pokrok stal spouštěč budoucí nenávisti?

Šáhova motivace pro Bílou revoluci nebyla čistě filantropická. Hlavním hybatelem byl strach z „rudé hrozby“, tedy komunismu. Šáh se obával, že pokud nezlepší postavení nejnižších vrstev, ovládnou zemi komunistické myšlenky. Skrze referendum si nechal posvětit balíček reforem, který měl posílit centrální řízení země a rozšířit byrokracii do všech koutů Íránu. Věřil, že pokud si získá masy na svou stranu, upevní svou moc natolik, že bude moci vládnout jako osvícený diktátor bez ohledu na tradiční elity a duchovenstvo.

Pozemková reforma: Cesta do slumů

 

Stěžejním bodem reforem byla distribuce půdy. Šáh se rozhodl sebrat pozemky velkostatkářům a rozdělit je rolníkům. Jenže tento krok byl učiněn neuváženě a bez logistické podpory. Půda byla distribuována nespravedlivě a až pětina těch nejlepších pozemků skončila opět v rukou bohatých. Obyčejní bezzemci sice dostali kousek pole, ale neměli technologie, osivo ani finance na to, aby na něm mohli efektivně hospodařit. Výsledkem byla masivní migrace zklamaných lidí z venkova do měst, kde končili v chudinských slumech, čímž se vytvořila nová, výbušná vrstva nespokojeného obyvatelstva.

Šáhova revoluce: Válka o duši venkova a ženskou otázku

 

Revoluce nebyla jen ekonomická, ale i hluboce kulturní. Stát začal agresivně zasahovat do sfér, které byly po staletí doménou duchovních. Na vesnicích vznikly vládní orgány, které měly na starost školství, ovšem v přísně sekulárním duchu. Šáh navíc sáhl na tzv. vaqf, tedy pozemky ve vlastnictví islámských duchovních, které byly darovány na náboženské a charitativní účely, a začal je pronajímat státním nájemcům. Pro věřící venkovany to nebyla modernizace, ale přímý útok na jejich víru a tradiční komunitní uspořádání, což jen prohloubilo propast mezi Teheránem a zbytkem země.

Významným bodem reforem bylo volební právo pro ženy a možnost jejich vstupu do vlády. Vrcholem těchto změn byla korunovace královny Farah v roce 1967, která měla symbolizovat nový, emancipovaný Írán. Jenže v realitě byla tato práva často jen „na oko“. I když se otevřely možnosti pro obyvatele ve velkých městech a Teheránu, v tradiční společnosti zůstávaly ženy stále vězeňkyněmi zvyků a nedostatku vzdělání. Pro hluboce zakořeněný patriarchát byly tyto změny vnímány jako násilný import cizích hodnot, které mají za cíl rozvrátit íránskou rodinu.

Korupce v Íránu: Rakovina ropného boomu

 

Zatímco se šáh prezentoval jako bojovník za lid, v 70. letech dosáhla korupce v jeho okolí neúnosných rozměrů. S rostoucími příjmy z ropy rostly i miliardové zpronevěry. Do pochybných obchodů byla zapletena i šáhova nejbližší rodina, zejména jeho sestra princezna Ashraf a její syn Shahram, kteří profitovali z importu zboží bez placení cel. Vládní projekty byly rutinně nadhodnocovány dvacetinásobně i třicetinásobně. Tato „systémová krádež“ v době, kdy chudí ve městech bojovali o přežití, totálně zruinovala morální kredit režimu.

Bílá revoluce nakonec šáha izolovala. Tím, že se zbavil spojenectví s vlastníky půdy a duchovními, se stal absolutně nezávislým na domácí ekonomice. Jeho moc teď stála výhradně na příjmech z ropy a zahraniční pomoci. Šáh věřil, že peníze vyřeší všechno a že díky moderním technologiím může udržet zemi v šachu skrze strach a nátlak. Jenže tato nezávislost na vlastním lidu byla iluzí. Monarcha přestal vnímat skutečné potřeby společnosti a uzavřel se do bubliny vlastní velikosti, kde jedinou pravdou byla jeho vlastní rozhodnutí.

Na obzoru se rýsoval protiklad „zla na trůně“ a nové, spasitelské postavy, zatímco šáh, omámený ropným bohatstvím, netušil, že jeho modernizovaný stát je uvnitř dutý a křehký.

Tagy