Ropa, CIA a zlatá klec: Cesta Mohammada Rezy k absolutní moci

Když v roce 1941 nastoupil na trůn mladý Mohammad Rezá Pahlaví, málokdo věřil, že se u moci udrží. Byl pravým opakem svého drsného otce, a přesto se mu podařilo vybudovat režim, který se stal klíčovým hráčem studené války. Jak se stalo, že se naděje na parlamentní demokracii utopily v ropě?

Osobnost nového šáha, který nastoupil k moci po abdikaci otce v září roku 1941, byla hluboce poznamenána komplikovaným vztahem k jeho otci, Rezá Šáhovi. Mohammad Rezá byl sice stejně inteligentní jako jeho otec, ale chyběla mu jeho přirozená drsnost a rozhodnost. Svou plachost a nedostatek sebevědomí se často snažil maskovat arogancí, která však byla jen křehkým štítem. Celý život svého otce uznával a zároveň mu záviděl jeho oblíbenost a respekt u poddaných. Tato vnitřní nejistota a pravděpodobná narcistní porucha ho hnaly k tomu, aby se neustále snažil dokázat, že je stejně velkým, ne-li větším, lídrem, než byl jeho předchůdce.

 

Írán: země, která nepoznala kolonialismus

Írán se navíc v rámci blízkovýchodního regionu vždy vymykal. Na rozdíl od sousedních států nikdy nebyl přímou kolonií. Ačkoliv Británie a Rusko měly na zemi v minulosti obrovský vliv, Írán nikdy nepodléhal formální koloniální správě. To zemi ušetřilo traumatické „předávání moci“ z rukou kolonizátorů a zajistilo mnohem větší kontinuitu státního aparátu. Právě tato kontinuita a absence koloniálních otřesů paradoxně usnadnily vybudování vysoce centralizovaného režimu, sultanismu. Pro Mohammada Rezu tak bylo mnohem snazší navázat na otcův koncentrovaný model moci a ovládnout zemi z jednoho bodu.

I přes tyto historické výhody a snahy o centralistický sultanismus bylo prvních dvanáct let vlády nového šáha obdobím nestability. Liberální premiér Mohammad Mosaddek se pokusil o nemyslitelné: znárodnit íránský ropný průmysl a vytvořit skutečnou parlamentní demokracii. To se však hrubě nelíbilo Britům. V roce 1953 byl proto Mosaddek sesazen na základě tajné operace CIA. Pro Íránce to byl zlomový okamžik, protože víra v upřímnost západních demokratických hodnot byla nenávratně zničena a šáh, který se po převratu ujal moci naplno, byl od té chvíle vnímán jako loutka Washingtonu.

SAVAK: íránská architektura všeobecného strachu

 

Aby si šáh udržel moc nad nespokojeným lidem, založil v roce 1957 tajnou policii SAVAK. Její vliv rostl ruku v ruce s příjmy z ropy. SAVAK se stal nástrojem teroru, který politizoval i ty nejmenší projevy nesouhlasu. Lidé se báli mluvit o politice i v soukromí vlastních domovů. Tato „sféra strachu“ v Íráncích pěstovala hluboký hněv a pocit ponížení. Kritika režimu byla automaticky vydávána za ohrožení státu a počty politických vězňů se podle odhadů lidskoprávních organizací vyšplhaly až ke sto tisícům. Vedle SAVAKu šáh vybudoval i další paralelní informační agentury, které informovaly přímo jeho, čímž mezi nimi vyvolával rivalitu a upevňoval svou kontrolu.

Šáhova mistrná manipulace studenou válkou

 

Vztah Mohammada Rezy k zahraničním mocnostem byl plný úzkosti i ambivalence. Neustále se obával postranních úmyslů západních vlád, ale zároveň se naučil mistrně využívat studenoválečné napětí ve svůj prospěch. Američany manipuloval skrze hrozbu sovětského vlivu a fakticky jim vyhrožoval, že pokud nedostane nejmodernější zbraně, obrátí se na Rusy. Tato taktika mu vycházela. Írán od Američanů dostával obrovské finanční prostředky na zbrojení i vojenstvi poradce. Šáh tak budoval armádu, která byla fyzickým vyjádřením jeho moci, zatímco Američané v něm viděli strategického partnera, který udrží stabilitu v ropném regionu.

Od 50. let začaly příjmy z ropy tvořit až 3/4 státního rozpočtu. Obrovské finance, které tekly přímo do šáhových rukou, však namísto prosperity lidu krmily bující korupci. Režim byl v tomto ohledu hluboce pokrytecký. Ačkoliv se šáh snažil působit jako moderní vládce bojující proti starým pořádkům, korupce prorostla do neúnosné míry i do jeho nejbližší rodiny. Například jeho sestra, princezna Ashraf, a její syn byli zapleteni do zpronevěr a bezcelního importu zboží. Vládní projekty byly uměle nadhodnocovány až třicetinásobně, zatímco propast mezi pohádkově bohatou elitou a zbytkem společnosti se drasticky zvětšovala.

Zlatá klec bez opory v lidu

Na začátku 60. let se Mohammad Rezá Pahlaví zdál být na vrcholu. Byl „policajtem Perského zálivu“, vlastnil nejmodernější technologii a těšil se podpoře světových mocností. Jenže tato moc byla jen pozlacenou klecí postavenou na bajonetech a amerických dolarech, nikoliv na skutečné podpoře vlastního lidu. Šáh sice občanům sliboval, že bude konstitučním monarchou, ve skutečnosti však dělal vše pro návrat k absolutnímu sultanismu. Tím, že zničil nezávislé politické strany a zakázal politické vzdělávání, vytvořil vakuum, které později zaplnil hněv a náboženský radikalismus.

Zdroje:

• Afkhami, Gholam Reza. “The Life and Times of the Shah.” University of California Press, 2009. 

• Amuzegar, Jahangir. “Dynamics of the Iranian Revolution: The Pahlavis' Triumph and Tragedy. “SUNY Press, 1991.

• Fakreddin Azimi. “The Quest for Democracy in Iran” Harvard University Press, 2008.

Tagy