Kozák, který si vzal korunu: vzestup a pád Rezá Šáha

Příběh moderního Íránu začíná u muže, který se z prostého vojáka vypracoval až na trůn krále králů. Rezá Šáh Pahlaví měl jasnou vizi: vytrhnout zemi ze středověku a vytvořit moderní sekulární stát. Cesta, kterou zvolil, však byla lemována krví, konfiskacemi a osudovým odtržením od vlastního lidu.

Cesta Rezá Šáha k moci byla stejně přímočará jako jeho vojenský dril. V roce 1921 provedl puč a jako ambiciózní předseda vlády původně plánoval vytvořit republiku po vzoru Atatürka. Narazil však na tuhý odpor duchovních, kteří v republice viděli ohrožení své moci. Rezá proto takticky změnil směr a skrze parlament, který sám ovládal, nechal v roce 1925 sesadit dynastii Kadžárovců. O rok později už si na hlavu nasazoval korunu šáha. Tato „hra na parlamentarismus“ však byla jen dočasná; jakmile získal absolutní moc, začal se od rad poradců a politiků odvracet směrem k čistému sultanismu.

 

Zatímco dřívější vládci se nemohli spolehnout na žádnou státní ozbrojenou složku, Rezá Šáh vybudoval armádu jako základní pilíř své moci. Pro něj nebyla armáda jen nástrojem obrany, ale fyzickým vyjádřením paniránské ideologie. Vojáci se stali správci provincií a dohlíželi na to, aby výsledky voleb vždy odpovídaly šáhovu přání. Loajalitu důstojníků si Rezá pojistil vysokými platy a výsadním postavením ve společnosti. Autonomní rozhodování však neexistovalo. Vše tak podléhalo disciplíně a strachu, což armádu sice tmelilo, ale zároveň ji činilo paralyzovanou v okamžicích, kdy šáh nebyl přítomen.

 

Šáhova modernizace kladivem a strach ze Západu

Rezá Šáh byl posedlý modernismem v evropském smyslu a jeho snaha vybudovat centralizovaný stát s centrem v Teheránu byla motivována zvláštní směsí hněvu a hanby z úpadku Persie. Šáh totiž ve světle všech změn ani tak nemyslel na dobro svého vlastního obyvatelstva, ale spíše se obával: „Co si o nás pomyslí vyspělí Evropané?" Tento vnější pohled byl pro něj důležitější než vnitřní klid země. Proto mu nestačilo stavět školy a úřady, ale potřeboval, aby Íránci i jako Evropané vypadali. 

Pro liberální a svobodomyslnou část společnosti byly tyto reformy osvěžující, ale pro zbytek země šlo o razantní zásahy, které lidé vnímali jako přímý útok na svou kulturní i náboženskou identitu. Typickým příkladem byl zákaz tradičního oblečení. Policie měla povolení ženám na ulici násilím sundávat hidžáby a muži museli pod hrozbou trestu nosit evropské pokrývky hlavy. Tato vynucená moderna zasela semínka odporu, která v konzervativních vrstvách zůstala zakořeněná po další desetiletí.

 

Ideologie árijské rasy a pýcha před pádem

Nacionalismus pod taktovkou Rezá Šáha nabyl až etnických rozměrů, protože byl spojený s myšlenkou Íránců jako Árijců, kteří založili jednu z nejúžasnějších civilizací světa, než ji „poškodili“ Arabové a Mongolové. Tento návrat ke starověké slávě měl v lidech vzbudit hrdost a ztmelit etnicky rozdělenou společnost, ale v praxi vedl k nebezpečnému tíhnutí k nacistickému Německu. Šáh věřil, že pouze on je schopen zajistit progres, a koncentroval veškerou moc ve svých rukách. Jeho arogance a přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti byly jeho největší silou, ale také největší slabinou, která se projevila v okamžiku, kdy do země vpadli spojenci.

Jedním z nejtemnějších aspektů šáhovy vlády bylo neuvěřitelné hromadění majetku. Rezá Šáh, který při svém puči v roce 1921 nevlastnil prakticky nic, se během dvaceti let stal majitelem deseti procent veškerého soukromého i státního majetku v Íránu. Vlastnil přes 5 600 pozemků, které často získal nevybíravými konfiskacemi od původních majitelů. I když oficiálně proti korupci tvrdě bojoval, sám byl hlavním aktérem největších majetkových přesunů v dějinách země. Obyčejní lidé tak byli stále více odkazováni na milost bohatých majitelů půdy, zatímco jejich životní status pod maskou modernizace klesal.

 

Rezá Šáh: Muž, který překvapoval svým hněvem

Osobnost Rezá Šáha byla fascinujícím mixem inteligence a brutality. Byl to muž, který se vypracoval sám, byl přímý a soběstačný, což mu mnohokrát zachránilo postavení. Současně byl však neuvěřitelně drsný a arogantní. Svou zášť dokázal držet dlouho v tajnosti, jen aby své nepřátele náhle šokoval výbuchem hněvu nebo likvidací. Jedním z nejsymboličtějších momentů byl osud jeho druhého nejmocnějšího muže, Abdolhosseiniho Teymourtashe. Jakmile šáh pocítil, že má jeho poradce příliš velkou nezávislou moc, nechal ho bez milosti uvěznit a zabít. Tento posun od autoritářství k čistému sultanismu znamenal, že v zemi nakonec nezbyl nikdo, kdo by se odvážil říct pravdu.

 

Osudová abdikace Rezá Páhlavího a hořké dědictví

Konec vlády Rezá Šáha přišel v roce 1941 s druhou světovou válkou. Ačkoliv byl Írán oficiálně neutrální, šáhovy sympatie k Německu byly pro Brity a Sověty neúnosné, zejména kvůli strategickým ropným polím a blízkosti SSSR. Spojenecká invaze donutila šáha k abdikaci ve prospěch jeho syna Mohammada Rezy. Rezá Šáh odcházel do exilu jako osamělý muž. Armáda i byrokracie, které na něm byly závislé, byly v šoku a běžní lidé se s jeho vládou už dávno nedokázali ztotožnit. Zanechal po sobě sice zemi s dálnicemi a školami, ale také společnost hluboce rozpolcenou mezi tradicí a vynucenou modernou, což byla nálož, kterou musel převzít jeho syn.

Zdroje:

• Afkhami, Gholam Reza. “The Life and Times of the Shah.” University of California Press, 2009. 

• Amuzegar, Jahangir. “Dynamics of the Iranian Revolution: The Pahlavis' Triumph and Tragedy. “SUNY Press, 1991.

• Fakreddin Azimi. “The Quest for Democracy in Iran” Harvard University Press, 2008.

Tagy