Írán mezi šíitským šátkem a perskou minisukní

KOMENTÁŘ: Oficiální statistiky tvrdí, že Írán je monolitní islámská pevnost. Nezávislé průzkumy naopak ukazují společnost, která se náboženskému diktátu už dávno vzdálila. První díl série o zemi, kde historie a vnitřní rozdrobenost není minulostí, ale zbraní.

V naší uspěchané a chaotické době, kdy většinu informací získáváme pouze na základě novinových titulků nebo statusů na sociálních sítích, máme tendenci u každodenních zpráv nejít příliš do hloubky. Kdyby vývoj posledních několika týdnů na Blízkém východě neuvěznil velké množství Čechů tisíce kilometrů od domova a nezpůsobil raketový růst cen pohonných hmot, pravděpodobně bychom konflikt mezi Íránem, Izraelem a Spojenými státy brali jako další regionální válku, která na nás vlastně nemusí mít až tak velký vliv.

I když se zdála válka být v prvních dnech dost intenzivní a její cíle byly Izraelem a USA stanoveny relativně jasně, tedy ochromit vojenskou sílu Teheránu a podpořit vnitřní revoltu občanů proti náboženskému režimu, už nyní je patrné, že se konflikt mění v něco velmi dlouhotrvajícího a nejistého. I přes tvrzení Izraele a Američanů, že zneškodnili většinu protivzdušné obrany Íránu a pravidelně podnikají koordinované útoky na strategické pozice, se šíitský režim stále tváří jako silná entita, která se rozhodně nehodlá vzdát vedení země pevnou rukou. Kvůli přetrvávajícímu odpojení obyvatel země od internetu se k nám navíc dostává velmi málo zpráv z té „opačné strany“, tedy od skutečných odpůrců současného režimu.

 

Válka mezi USA a Íránem není černobílá

 

Oficiální narativ USA vzhledem k současnému konfliktu je ten, že Spojené státy jsou osvoboditeli utlačovaného íránského obyvatelstva a šíitská teokracie je na vině za nastálou situaci. Íránský režim se samozřejmě netají svým antagonismem vůči USA a jeho nejbližšímu spojenci na Blízkém východě, Izraeli, stejně jako je nemalým tajemstvím, že Írán velmi úzce spolupracuje s Ruskem, Severní Koreou, Čínou a teroristickými skupinami v oblasti. Situace je však samozřejmě mnohem komplikovanější.  Právě přílišný vliv Západu na vnitřní politickou situaci v Íránu a silná podpora režimu Šáha Pahlavího v průběhu 60. a 70. let minulého století totiž do velké míry přispěly k samotnému úspěchu islámské revoluce.

Šia stavebním prvkem současné íránské teokracie

 

Abychom však pochopili dnešní teokratický režim v Íránu, musíme si uvědomit, že se nejedná jen o další islámský stát. Írán je globálním centrem šíitského islámu, specifické odnože tohoto monoteismu, který se od většinového sunnitského světa (který reprezentuje většina arabských sousedů Íránu) zásadně liší svou mentalitou. Šia se začala odlišovat od sunny již nedlouho po smrti proroka Muhammeda, když vznikl spor o nástupnictví mezi příbuznými Muhammeda a jeho nejbližšími spolupracovníky. 

Šia jako nástupce v čele islámského společenství věřících Ummy navrhovala Muhammedova bratrance a zetě Alího. Ten se později opravdu představitelem Ummy stal, ale za záhadných okolností zemřel, což v jeho přívržencích, šíitech, vytvořilo silný trpitelský a mesiánský motiv odporu a boje proti nespravedlivé přesile. Šía se postupem času stala pronásledovanou menšinou a v Íránu se vytvořila odnož šíi označovaná jako isná ašaríja, která podobně jako křesťanství, očekává příchod mesiáše v soudný den.  (KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2015, s. 180-190)

 

Íránská kultura odporu je přímo svázána s islámskou šíiou

 

Tato „kultura odporu“ je přesně to, co dnešní režim zneužívá ve své rétorice proti Izraeli a USA. Když Rúholláh Chomejní v roce 1979 vyhlásil islámskou republiku, nenastolil jen nová pravidla. Aktivoval v muslimských věřících tisíc let staré archetypy o spravedlivém boji proti utlačovateli, které v íránské společnosti rezonují mnohem silněji, než si na Západě připouštíme.

Írán však samozřejmě není pouze šia. I když režim podle oficiálních statistik vlády tvrdí, že naprostá většina populace, tedy 99,4% obyvatel, jsou muslimové, z nichž 90-95% tvoří šíté, realita ve společnosti je s největší pravděpodobností velmi odlišná. Íránská populace se totiž skládá z mnoha různorodých etnických i jazykových skupin, které spolu žijí v určité vzájemné rovnováze podobně jako různé národy v rámci Sovětského svazu nebo Jugoslávie. 

Nezávislé průzkumy od organizací jako GAMAAN provedený v roce 2020 tuto realitu odrážejí mnohem lépe. Podle GAMAAN se totiž pouze 32% obyvatel identifikuje s šiou a 5% se sunitským islámem, přičemž 8% se hlásí ke starověkému perskému náboženství zoroastrismu a 9% jsou ateisté. Zbytek populace se buď nehlásí k žádnému náboženství nebo se označuje za křesťany, agnostiky, humanisty, sufijské mystiky nebo bahaisti.  

Šrámy na duši Persie

 

I přesto, že se k zoroastrismu hlásí pouze 8% populace, perská kultura a především její význam na vývoj historie Evropy i Blízkého východu je v životech Íránců stále velmi silným motivem jejich vnímání světa. Současné sebevědomí režimu tak nestojí jen na náboženském zápalu šíi, ale i na obrovské hrdosti perského národa, která byla vždy úzce spjata s jeho bohatou kulturou. Perská hrdost a šíitská kultura odporu našla své spojení v politice země ostře postavené proti vměšování zahraničních aktérů do vnitřní politiky, která má své kořeny už v polovině 19. století.

Právě tehdy se totiž Persie stala hřištěm velmocí, kde si cizí impéria kupovala suverenitu země za úvěry a koncese. Íránská společnost dodnes trpí těmito „šrámy“ způsobenými zásahy zvenčí. Jsou to rány, které nelze vyhojit jen jednoduchým svržením jednoho utlačovatele, protože nedůvěra k tomu, co přichází zvenčí, je v této části světa hluboce zakořeněná. V příštím díle se podíváme na to, jak tato nedůvěra v 19. století vznikla a proč dodnes formuje rozhodování mužů, kteří dnes v Teheránu drží prst na odpalovacích tlačítkách.

Tagy