Mezi dvěma domovy: o lásce k Íránu, životě v Izraeli a naději vítězící nad tmou

Pochází z Nizozemsku, má perské kořeny, ale její srdce ji dovedlo do Izraele. Jaké to je, když se vaše dvě rodné země ocitnou ve válečném konfliktu? V exkluzivním rozhovoru nám Frouzan Zohar vysvětlila, proč nerozlišuje mezi svou íránskou a izraelskou identitou, jak vnímá propast mezi íránským lidem a tamním režimem a proč věří, že duchovní pouto mezi těmito národy je silnější než rakety létající nad hlavou.

Frouzan, narodila jste se v Nizozemsku, vaše kořeny jsou perské a vaším domovem je nyní Izrael. Jaké to je, probudit se, zapnout zprávy a vidět, že tyto dvě vaše „vlasti“ jsou ve válce?

Napětí mezi Íránem a Izraelem viselo ve vzduchu tak dlouho, že se hrozba konfliktu stala známou realitou. Skutečnost, že k eskalaci došlo zrovna ve chvíli, kdy žiji zde v Izraeli, je pro mě velmi silná. Uvnitř sebe ale žádný konflikt identit necítím. Miluji Izrael i Írán. Vím, že tato válka je důsledkem íránského teokratického režimu, který nereprezentuje zemi jako takovou ani všechny její obyvatele. V tomto smyslu vnímám načasování svého pobytu zde jako zvláštní znamení, protože cítím, že v tomto okamžiku se vše spojuje v jeden celek.

Do Íránu se nesmím vrátit, znám zemi jen ze vzpomínek rodičů

 

Jaké příběhy o Íránu jste slýchala doma během dospívání? Změnilo se vaše vnímání země předků nyní, když v ní nežijete a sledujete ji z Izraele? Jste stále v kontaktu s rodinou v Íránu?

Doma jsem vyrůstala v atmosféře naší hudby, tance a jídla. Rodiče, kteří z Íránu utekli hned po revoluci, mi vyprávěli příběhy ze svého dětství. Cítila jsem z nich hlubokou lásku k vlasti, ale i bolest z vynuceného odloučení. To ve mně zůstalo. Ani já ani rodiče nemůžeme Írán navštívit, protože by nás mohli zadržet hned na hranicích.

Moje láska a touha po Íránu jsou stejné jako před válkou s Izraelem a USA. Dokážu totiž dělat rozdíl mezi režimem a kulturou. Kontakt s rodinou v Íránu je však nesmírně obtížný. Často čelí výpadkům internetu a kvůli vládní kontrole komunikace nemohou mluvit svobodně o tom, co se v zemi děje. Vím, že je to pro ně velmi těžké období a myslím na ně každý den. 

Co vás jako ženu s perskými kořeny vedlo k usazení v Izraeli? Byla to cesta za identitou, bezpečím, nebo něco jiného? A jak na váš původ reaguje okolí?

Nikdy by mě nenapadlo, že skončím právě tady. Moje cesta je úzce spjatá s vírou v Ješuu (Ježíše). Vedl mě sem skrze setkání s Izraelci v Berlíně a Portugalsku, se kterými jsem okamžitě pocítila silné rodinné pouto. To mě přimělo k cestě, která skončila radikálním rozhodnutím opustit život v Německu a odjet s jednosměrnou letenkou.

V roce 2019 jsem cestou do Izraele konvertovala ke katolicismu. Poté jsem se na dva roky vrátila do Evropy, ale stále jsem cítila stesk po Izraeli. Myšlenka vrátit se a studovat zde perskou hudbu mě nenechala v klidu. Tak jsem se nakonec musela vrátila. Žiji zde posledních 4,5 roku. Cítím se tady bezpečně, milována a jako doma. Když místní slyší, že jsem Íránka, jsou fascinováni a reagují velmi pozitivně. Izraelci vědí, že běžní Íránci k nim a k židovskému národu necítí nenávist. Ba naopak. Mezi lidmi je velké kulturní i historické spojení.

Izraelci mě jako Íránku ve své zemi milují

 

V Izraeli se často rozlišuje mezi íránským režimem a lidem. Vidíte to také tak? Cítíte spíše solidaritu, nebo hostilitu vůči Íránu jako celku?

Většina lidí v Izraeli, se kterými se potkávám, dokážou vidět to, jak problematická realita v Íránu je. Cítí s Íránci, kteří jsou utlačováni teokratickým režimem, který je měl původně osvobodit, ale vlastně je ještě více svázal. Mezi oběma národy vidím krásné pouto a touhu po jednotě. Vnímám Izrael a Írán jako „dvě sestry“, které sdílejí tisíciletou historii. Už v Bibli se píše o perském králi Ahašvéroši, který osvobodil Židy z babylonského zajetí. Vidím v tom biblickou paralelu: stejně jako kdysi íránský král pomohl Židům, věřím, že nyní přichází čas, kdy se tyto role mohou v duchovním smyslu propojit. Jsem hrdá na to, že jsem součástí obou těchto světů.

 

Vidíte mezi Íránci a Izraelci podobnosti, které by laikovi mohly uniknout? Třeba v mentalitě nebo důrazu na rodinu?

Rozhodně. Sdílejí hlubokou lásku a hrdost na svou kulturu a dědictví. Mají neuvěřitelný smysl pro soudržnost: pocit, že když trpí jeden, trpí všichni. Stejně tak vidím podobnou ochotu obětovat se pro svou zemi a budoucí generace. Je v nich obrovská odolnost a síla bojovat, nevzdávat se a radovat se ze života i v těch nejtemnějších časech, ať už skrze společný zpěv nebo tanec. Proto jsme mohli v lednu vidět v ulicích tisíce lidí, kteří se nebáli protestovat proti režimu, se kterým nesouhlasí. Neprotestovali jen pro sebe, ale pro všechny ostatní obyvatele Íránu, kteří se chtějí nadechnout. 

Ani jedna smrt protestujících v Íránu nebude zapomenuta

 

Kdybyste mohla promluvit k lidem svého věku v Teheránu, co byste jim vzkázala? Věříte, že jednou nastane čas míru?

Je to pro mě velmi emotivní. Vzkázala bych jim, že Bůh je vidí, chrání je a nikdy je neopustí. Aby nikdy neztráceli naději, protože světlo nakonec zvítězí nad temnotou. Jsou nesmírně odvážní a nejsou zapomenuti. Až válka skončí a režim padne, všechny jména nespravedlivě popravených mladých lidí se budou připomínat. Jsem si tím jistá. Už teď se to děje v diaspoře Íránců po celém světě. 

                               

Mým snem a modlitbou je, aby byl Írán svobodný. Věřím a hlavně cítím, že se tam brzy podívám i se svými rodiči. Cítím se být budoucím mostem mezi oběma zeměmi. Naději mi dává i to, kolik Íránců nachází cestu k víře, která není cestou radikálního šiítského islámu. Věřím, že Ješua přináší světlo do nejtemnějších míst, dokonce i do věznic. I když je srdcervoucí sledovat, kolik mladých lidí musí zaplatit nejvyšší cenu za svobodu, věřím, že jejich utrpení není marné. Modlím se za útěchu pro pozůstalé a za to, aby i ti, kteří dnes konají zlo, našli cestu k proměně srdce.

 

Tagy