foto: Se svolením Ponte Ponte /Íránské rakety a izraelský systém PVO
Jaké to je, když vám aplikace v telefonu odpočítává čas na útěk do krytu, a proč je balistická raketa spíše vesmírným korábem než běžnou střelou? Osobní vhled do reality, kde se moderní technologie střetávají s mrazivým tichem po výbuchu.
Do Izraele jsem odjela před několika měsíci. Samozřejmě jsem brala v potaz možnost většího válečného konfliktu na Blízkém východě, ale jako spousta dalších lidí včetně světových bezpečnostních expertů nebo amerického prezidenta Trumpa jsem nepočítala s takovou intenzitou útoků a délkou útoků. Izraelský systém ochrany civilistů je naštěstí na špičkové úrovni. Pro zachování bezpečnosti je však klíčové striktně dodržovat pokyny, a to především ty, které se týkají včasného přesunu do krytu.
Izraelské varování v kapse: Jak funguje systém
Před každým raketovým útokem dostanete nejprve upozornění do telefonní aplikace izraelské armády Home Front Command, které vám oznámí, že za několik minut můžete ve své lokaci očekávat sirénu. Toto první varování chodí lidem v okruhu až desítek kilometrů, což je dané samotnými vlastnostmi a povahou dopadu balistické rakety. Systém je totiž schopný rozpoznat, že byla balistická raketa vystřelena z Íránu, i když zatím přesně neví, kam má její hlavice dopadnout. Několik takových upozornění jsem dostala také během psaní tohoto článku, i když jsem následně nemusela utíkat do krytu.
Balistická střela nebo vesmírná raketa?
Balistická raketa svou velikostí připomíná spíše vesmírný nosič a její let má tři fáze: výstup, mezidobí a opětovné vstoupení do atmosféry. Podle The Center for Arms Control and Non-Proliferation je v první fázi vynesena do výšky 150 až 400 km. V druhé fázi se pohybuje mimo husté vrstvy atmosféry, kde čeká na to, až se bude vyskytovat nad místem, kam má podle svého původního naprogramování dopadnout. V závěrečné fázi pak využije kinetickou energii a gravitaci k návratu na zemský povrch. V tu chvíli dosahuje ohromující rychlosti až 29 000 km/h (přes 23 Machů).
První upozornění: hlavně zachovat klid
Po prvním upozornění je třeba zpozornět a začít brát riziko balistické rakety vážně, ale současně je důležité nepanikařit. Mnoho lidí, zejména seniorů nebo lidí potýkajících se s pohybovými problémy, se totiž každý den zraní právě na cestě do krytu, když upadnou, zakopnou nebo naopak přebíhají silnici a srazí je auto, jako v případě sedmnáctileté dívky z Jeruzaléma před dvěma týdny. První varování je časem na přípravu „evakuačního batohu“, tedy zavazadla s potravinami, pitím, léky, teplým oblečením, toaletním papírem a dalšími věcmi pro případ, že po výbuchu rakety ve vaší blízkosti budete muset v krytu čekat několik hodin, než hasiči odklidí trosky.
Druhé upozornění: 75 sekund rozhodne o životě nebo smrti
Skutečný „boj o život“ tak začíná až s druhým upozorněním aplikace, které je provázeno sirénami. Od obdržení tohoto upozornění nebo začátku sirén máte jen 75 sekund na to dostat se do krytu. Velmi často se mi však stalo, že i přes zvuk sirén jsem na cestě do krytu relativně blízko slyšela výbuchy. V takové situaci pak nevíte, zda se jednalo o výbuch způsobený dopadem rakety nebo sestřelením střely PVO. V každém případě však není bezpečné opouštět kryt, dokud nedostanete další třetí zprávu z aplikace, která vám oznámí, že nebezpečí pominulo. Raket totiž může být více a i přes její zneškodnění můžete být zraněni případnými šrapnely.
Důležitá mise: hlavně zabavit svou hlavu v krytu
Doba, kterou strávíte v krytu se tak může lišit. Někdy se jedná jen o velmi krátký čas v řádu několika minut, jindy jde o desítky minut. Proto se rozhodně vyplatí mít připravené zavazadlo do krytu a v něm nějakou zajímavou knížku nebo v telefonu stažený podcast, který dokáže odvést vaše myšlenky někam jinam. I přes relativní bezpečí v podzemí však nejde utéct před faktem, že většina civilistů na světě nemá ve válce tento luxus v podobě krytů. To, co se zdá být pro Izraelce naprostou samozřejmostí je pro nás Středoevropany vlastně něco absolutně nepředstavitelného.
Ta pravá úzkost totiž nepřichází s hlukem sirén, ale spíše s tichem po nich, když sedíte v krytu a kolem sebe posloucháte dunění výbuchů. Nejsilnější je však ten moment „poté“. Když vyjdete ven, slyšíte zase zpívat ptáky, vidíte rozkvetlé stromy a děti se vrací na prolézačky, zaplaví vás konejšivý pocit, že život běží dál a vše je v pořádku. Jenže není. Je to jen křehká iluze klidu, zatímco o pár set kilometrů dál se nezadržitelně roztáčí další kolo historie, kterému je úplně jedno, kolik lidí se zrovna nestihlo schovat.
Tagy